Zhulená řepkou...

... aneb když se rocková babička rozněžní...

Dostaly jsme se Soptíčkem flašku vody, hroznové víno a banán a vyexpedovali nás ven.

Ven do polí, do dlouhých lánů řepky, která milého Soptíčka knokautovala na dvě hodiny do tvrdého spánku spravedlivých.

A já zůstala sama, samotinká jen s kočárkem a myšlenkami.

Kolem mě projížděla mladá, nádherná děvčata na kolečkových bruslích, jejich postavy bez gramu tuku narvané do supemoderních sportovních hadérků, s prsy u brady nikoliv u pasu, jo, pas... tak ten byl vosí.

Kolem mě na kole projížděla starší děvčata na kole, tam už bylo tuku více, lehce se pohupoval kolem sedátka a prsíčka už přetékala, gravitace je kurva prodejná.

I pánové tu sportovali různí, mladí, pohlední a svěží i povadlejší strejdové, jejichž obličej brunátností doháněl čerstvou rajčatovou šťávu.

A pak kolem mě projel nádherný, neskutečně nádherný chlap. Projel kolem mě vleže, na takovém tom kole pro invalidní sportovce, které pohánějí místo nohama, tak rukama. Naše oči se v sekundě střetly a já byla tak šťastná, že je ta moje perspektiva je daleko vyšší než ta jeho.

Seděla jsem pod obrovskou lípou těsně u hřbitovní zdi. Všimli jste si, jak jsou tato místa hojně navštěvovaná ptactvem, jaký nádherný koncert nebožtíkům dopřávají, já tedy poprvé.

Lípa dávala nádherný stín, kde jsem si zula boty, Soptíček spal a já jen civěla.

Vdechovala jsem vůni polí, zpovzdálí sledovala to lidské pinožení, vnímala, jak rychle se zelenají klasy obilí.

Projel kolem mě opět na tom svém kole a já si uvědomila, jak jsem zhulená řepkou, jak jsem zhulená okamžikem, kdy se mohu kdykoliv zvednout a jít.

Jít se svojí vnučkou, kráčet po svých, být sama svým pánem, pánem svých nohou, které mě nesou.

Jedno obyčejné odpoledne složené ze žlutých odlesků pole, složené z drobných niancí, které skládají mozaiku lidského bytí a začneme je vnímat s pokorou až když vidíme bídu jiných...