Honba za senzací...

Ve své původní profesi jsem byla mnohokrát svědkem vyjádření, vyřčení.

Lékař vyřkl diagnózu, oznámil ortel.

Některý citlivě, jiný na ostro, ale vždy s definitivní platností.

Když vidíte mladého fotbalistu, nadějného sportovce, jenž má přijít o velkou část střev a doživotně bude chodit s vývodem, děsíte se jen podívat.

Když vidíte ženu v nejlepších letech, budoucí babičku, které říkají o dalším návratu zhoubné leukémie,

bojíte se i dýchat.

Patří to k profesi. Jako se na chléb maže máslo.

A tak nějak lidsky se vždy klepeme před vyšetřením, před preventivní kolonoskopií, před mamografem, před vyšetřením prostaty.

Máme žaludek na vodě, špatně spíme, děsíme se výsledku.

Děsíme se budoucnosti, děsíme se bolesti.

Klepeme se, co bude dál, když se nezadaří.

Co musí zažívat člověk, který si přečte po stanovení diagnozy následující ?

" Má plné břicho nádorů "

" Přežije alespoň dva roky ? "

" Diagnóza co děsí, co zabíjí "

Když jsme viděla tyto titulky i v seriózním tisku, lekla jsem se.

Zděsila jsem se, jak musí být herečce, která plní titulky těmito nevybíravými slovy.

Slovy neuvěřitelné bolesti, kdo nezažil, ten nepochopí.

Také jsem nezažila, naštěstí, ale dokáži se vžít do momentu, že si otevřu při kávě noviny a tam se dočtu tuto nechutnost.

Kde je hranice normálnosti ?

Kde je lidství, slušnost, kam se poděla nějaká novinářská etika.

Vše se honí za senzací, za penězi, za vyšším výdělkem, za mohutnou sledovaností, nu a kde je člověk ?

Na nejnižší příčce lidského bytí, bohužel.

Chtěla bych popřát mé oblíbené herečce a hlavně spisovatelce paní Ivance Deváté, jejíž laskavý, milý a lidský humor v knihách miluji, aby se dokázala povznést nad články, které si bohužel přečte u své ranní kávičky, jak je zvyklá.

Tato herečka ještě patří do noblesního světa divadla a herectví, naleštěné bulvární pozlátko jí je vzdálené, kdy se pseudocelebrity dělí o každý prd, o každý zlomený nehet.

Mnoho sil do boje s nemocí.