Když má kamarád zůstat kamarád...

...aneb nežijeme telenovelu.

Poznali jsme se v páté třídě.

Dan byl kluk z plavecké třídy, byl vychovávaný v duchu sportovního fair play.

Byla nás parta dětí kolem bazénu a úžasně jsme se vyřádily, nasmály a nalumpačily.

V dobách prvních lásek jsme se začaly hlavně mi holky poohlížet po starších, ale pořád tu byla ta úžasná banda.

Pořád tu byl usměvavý, uvážlivý, vzorně vychovaný a pohodový kamarád Dan.

Dokázali jsme si spolu dlouhé hodiny povídat o životě, o představách.

Byl to nádherný čas prvních polibků, prvních lásek.

Jak už to život tlačí, nejdříve střední a pak zaměstnání.

Už nebylo tolik času, ale stále jsme o sobě věděli, stále jsme si měli čím okořenit život.

Dan se oženil první. Vzal si celkem fajn kočku a odstěhovali se na druhou stranu města.

Vdala jsem se a porodila.

Byl deštivý den a já stála s kočárkem na stanici.

Někdo mi ťuká na rameno a já vidím Dana. Mého vynikajícího kamaráda Dana.

Pohublého, smutného, bez jiskry v oku.

Půl roku po porodu jim zemřela dvojčátka, dvě holčičky. Manželství to neustálo.

Ani mé manželství nebylo na vzestupu, manžel se kochal mojí kamarádkou.

Nejdřív slzy, pak údiv a následovaly dlouhé hodiny nádherných dialogů.

Mnoho nocí jsme spolu proklábosili.

Dan mi dovolil nahlédnout do života mužů, do jejich složitostí, do jednoduchostí.

Dal mi prostor vnímat nahotu jejich psychiky.

Dokázali jsme spolu i přenádherně mlčet.

Sedávali jsme na koberci na zemi, vnímali jen svit měsíce.

Najednou Danova ruka zůstala déle na té mojí a já se nebránila.

Najednou jeho ústa hltala moje ústa a já se nebránila.

Nebránila jsem se jeho dotykům, nebránila jsem jeho ústům.

Milovali jsme se, milovali jsme beze zbraní, bez velké vášně, bez chemie.

Ráno vedle sebe leželi dva cizí lidé. Dva naprosto cizí lidé.

Nežijeme telenovelu, žijeme život, ve kterém na chvíli vyhrál mrzký chtíč, aby totálně zdevastoval a zprznil nádherné přátelství dvou lidí.

Přátelství muže a ženy, kteří se nechali unést silou okamžiku.

Bohužel.