Každá doba má své, v každé době se musí žít, někdy svobodněji, někdy sevřeněji.
V dobách mého mládí bylo školství o něčem úplně jiném.
Na střední a vysokou školu se nedostal každý a díky tomu se podporovala i práce rukama, řemeslo nebylo ostuda.
Každé dítě, tedy budoucí student musel vyvinout úsilí, aby se na školu dostal.
Dostala jsem se na střední zdravotnickou školu obor všeobecná sestra.
Splnil se mi sen, nádherný sen. Škola mě opravdu bavila, našla jsem se v ní, i když v té době moje revolta proti všemu a všem dostavala magický rozměr, byla jsem nesnesitelná.
1.máj...propagace režimu, demonstrace síly KSČ, mávátka, praporky, opruz.
Ale v roce 1981 pro mě měl tento den úplně jiný rozměr.
Poprvé v životě jsem si mohla obléknout sesterský stejnokroj.
Modré šaty o dvě čísla větší, bílá zástěra to schovala, zdravotní boty o číslo větší, takže čvachtaly.
A čepec, konečně si budu moct nandat posvátný čepec.
Maminka ho škrobila několikrát za sebou, aby řádně držel.
To ráno jsem nemohla dospat.
Venku svítilo sluníčko, jen byla docela zima.
Mě to bylo jedno, já se nemohla vejít mezi dveře. Bože, ty to vidíš, mám na sobě poprvé sesterský mundúr.
Před školou jsme se začali všichni řadit. Modrobílý dav poplašených holek, kterým zářily oči na kilometry.
Pochodujeme hlavní třídou. Za chvíli budeme před tribunou.
Prudce se zatahuje.
Sněží. Sněží hustě, není vidět.
Můj čepec pod nánosem sněhu padá, škrob mi stéká po obličeji, mám poprvé v životě škrobený ksicht.
Bílá zástěra včetně maminčina svátečního bílého svetru je díky vyčvachtaným botám ohozená bahnem až ke krku.
Průvod jsme doběhli, nic neviděli.
I sedláci u Chlumce byli jiní pašáci, domů jsem dorazila jako Jožin z bažin.
Ale s hřejivým pocitem, byla jsem poprvé v sesterském.
Z pohledu dnešního mladého člověka, trapné, trapné a zase trapné.
Měli jsme úplně jiné hodnoty, nebylo vše na servírované na stříbrném tácku, radovali jsme se i z maličkostí.
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem si oblékla sesterský stejnokroj.
Svou práci jsem milovala, naplňovala moje představy o hodnotném životě.
Krásný májový den....a nebrblejte, může i sněžit !
Krásná vzpomínka. Samozřejmě perfektně okořeněný den, na který jsi se tak těšila. Když smůla, tak pořádná.
OdpovědětVymazatBezvadně napsané.Tleskám.
OdpovědětVymazatMoc pěkně napsáno, dřív se alespoň člověk radoval z maličkostí...
OdpovědětVymazatKrásná vzpomínka, zrovna včera jsem synovi popisovala tu mojí - když mi poslal fotku z Mnichova jak mu před domem napadl sníh. Byl 1.máj tuším 1975 a spartakiáda - nás vymódili do úboru dorostenek - něco jako plavky fialové barvy,k tomu "jarmilky" - plátěné cvičky a vtom to začalo - chumelení jak v prosinci! Paní (vlastně soudružky) učitelky by se křížovaly kdyby mohly , ale nám nevadilo nic, smály jsme se, pochodovaly a hlavně...žádná neonemocněla!! Udělat to dneska, co by se asi stalo
OdpovědětVymazatZhruba jako 8-leté dítě jsem se taky vrátila z jednoho májového průvodu - a protože začal padat hustě sníh, zakrývala jsem květy podléšek a jiných květinek na mamčině skalce igelitovými sáčky, aby jim nebyla zima.
OdpovědětVymazatNa tento den si také pamatuji. Já byla ještě na základce. Pionýrskou košili a rudý šátek, mávátko a šlo se. A do toho začalo sněžit, už nevím, jestli jsme měli bundy, ale byla strašná zima.
OdpovědětVymazatJo Simčo, tak ten si taky pamatuji Když jsem přišla z průvodu balili mě do kdečeho, abych rozmrzla....mě bylo 12
OdpovědětVymazatSkutečně velmi pěkně napsané.
OdpovědětVymazatVzpomínám na prvomájové průvody, které jsem většinou absolvovala s babičkou na vesnici. Jak já záviděla spolužákům, že mohou do průvodu v Praze Jednou se mi přání splnilo a já celá natěšená šla se svými spolužáky. Byl to rok 1968, devátá třída a naše heslo bylo: My jsme děti z Vršovic, chceme mír a víc už nic
OdpovědětVymazatHezké vyprávění, úplně tě vidím, jak jsi první den v novém munduru prožívala.
OdpovědětVymazatMěla jsem 1.máj ráda, aspoň jsem se dostala z domu a to bez zbytečných řečí Byla to krásná podívaná na alegorické vozy i ten párek, co jsme na něj dostali kupón líp chutnal, než jindy Ráda čtu Tvoje příběhy, krásně vtipně napsané, co bych za to dala kdybych to tak uměla Příběhů bych měla dost v hodně věcech jsme si podobné Príma první májový týden, cérko přeju
OdpovědětVymazatPěkné zážitky! Já mám podobné, o rok dříve - byli jsme v průvodu ve spartakiádním. Venku klendra, jedna učitelka měla na sobě dokonce kožich, i chvíli sněžilo. My studentky v průvodu ve fialovobílých dresech, paráda.
OdpovědětVymazatHezky psáno S tím studiem máš naprostou pravdu. Když nám šéf oznámil, že jeho syn jde studovat (soukromou-rok 1993) školu, byla jsem v naprostém šoku. Ten kluk měl samé čtyřky. A na té škole pak jednotky a dvojky z matematiky a češtiny, když na základce měl čtyřky!
OdpovědětVymazatMamka mě navlíkla do béžového baloňáku, který jsem nesnášela. Sněžit začalo ještě na náměstí při projevu nějakého soudruha. Barvy červenomodrobílé třepetalky z krepového papíru, kterou jsem poslušně mávala, se pod sněhovými vločkami pomalu ale jistě začaly rozpíjet.
OdpovědětVymazatZ data usuzuji, že jsem na tento 1. máj ještě byla na mateřské...
OdpovědětVymazatVÁŽENÍ A MILÍ,
OdpovědětVymazatAhoj Simi, moc hezky jsi to napsala
OdpovědětVymazatHezké vzpomínky. Mě prvomájový průvod děsil. Tedy... ten na základce. Vždycky jsem se nemohla dočkat konce a odpoledne jsem si to vynahradila. Pravidelně jsem chodila natrhat šeříky. Hezky přes plot, umazat se a v lepším případě i odřít kolena
OdpovědětVymazatPěkná a cenná vzpomínka. Cenná tím, že názorně ukazuje, jak může být kult práce současně oslavou osobní volby.
OdpovědětVymazatTomu říkám nezapomenutelný zážitek!
OdpovědětVymazatVrátila jsi mě do doby, kdy i já byla pyšná na svůj stejnokroj. Mě to ale bylo trapné jít do průvodu...
OdpovědětVymazat