Rok na lavičce...

... za pár hodin definitivně odejde rok 2017. Jaký byl, co přinesl, co odnesl.

Život je jako kopec, někdy strmý, někdy příkrý, jindy plný nástrah, pokušení. Cesta na vrchol toho kopce se může jemně vinout, klikatit nebo se zadýcháme víc než je zdrávo. Součástí toho kopce by měly být lavičky, kde se posadíme, zastavíme a nabereme síly na další cestu k vrcholu.

Tento rok vnímám jako lavičkovou přestávku, kdy jsem potřebovala nabrat energii, maličko najít i sama sebe.

Celý svůj život jezdím na dovolené s rodinou, mužem, dítětem, přáteli. Vybírám většinou místa podle jiných, podle kolektivu.

Já sama za sebe jsem se nikdy nerozhodla, až letos poprvé. Po zralé úvaze a tak trochu výzvě, zda to dám, pořídila jsem si výlet do Říma a vyrazila jsem. Sama za sebe, sama za člověka, sama úplně poprvé, sama se svým rozhodnutím.

Po počáteční nejistotě jsem pochopila a poznala, že dokážu být sama se sebou, nelpět na přítomnosti blízké osoby a celé to zvládnout. Navíc se úžasně bavit v kolektivu naprosto cizích lidí a poznat jedno z nejkrásnějších měst světa, Řím.

Tato zkouška, být sám se sebou, mě v životě posunula dál jako člověka a jsem za to velice ráda.

Když mi někdo přeje hodně zdraví, mnohokrát poděkuji a velice si toho vážím.

Po pěti letech jsem letos poprvé stoupla na váhu. Zásadně se nevážím, protože to není dobré pro mou psychiku, v momentě, kdy mi začne pnout oblečení, zpomalím, ale skutečně moje stravovací návyky jsou zajeté.

Na váze jsem po pěti letech našla stejné číslo, krásných 69 kg / z původních 110 kg / a míry mám na všech partiích naprosto stejné. Jsem šťastná žena, která našla cestu z prasečího chlívku a může si dopřát i lidské velikosti v obchodě s oblečením, nikoliv jateční.

Bohužel s cévami už to tak slavné není a tak mi za tři týdny pan doktor laserovým vláknem ukončí trápení a nejistotu, prostě operaci se nevyhnu.

Soptíček, to je láska, neuvěřitelná studnice poznání, že se člověk může stále a pořád každý týden zamilovávat. Krásně mluví, maluje, strašně ráda zpívá a tančí / nezapře, že děda je rocker /. Máme spolu kouzelné zážitky, jen mě nesmírně bolí, že nás dělí stovky kilometrů a vídáme se méně než jiná vnoučátka s babičkami. / i když já se velice snažím a jezdím a jezdím, protože tyhle chvíle formují náš vztah /.

Kdykoliv tam vejdu, vždy mě obejme neuvěřitelná energie. Ať stresem lezu po zdi nebo mám splín, má zahrada mě obtočí, pohladí, vtáhne a nepustí. Toto místo mi bylo tam nahoře přidělené, zakódované a už mě nepustí.

Půl roku řeším stavební povolení, povolení památkářů a krajinářů. Každý mi říká, ať si najdu něco jiného.

Nejde to. Budu se rvát jako lev a v tom novém roce tu chajdu postavím, i kdybych měla jet na Hrad.

Mé ryby mají nové jezírko, tak se jim tam sex líbí, že to není jezírko, ale množírna. Měla jsem kliku na zdatné řemeslníky a podařil se mi velkolepě vyřešit kompost, zbourat starou technickou budovu a celou jí odvozit a zpevnit svah, že ani nájezdem prasat nepovolil. Byl to krásný a plodný zahradníčkův rok mezi travinami a kapradím.

Rok na lavičce, ano byl zvláště klidný, bez velkých emocí, i když zde na blogu se emocemi, odchody, vítacími akcemi s vavřínovými větvičkami skutečně nešetřilo. Osobně jsem tím velice trpěla, protože to zde mám ráda, je to můj blogový přístav, jistota a ta se mi nechtěla měnit. Neházela jsem flintu do obilí, naopak do toho obilí bych s chutí pár takových štváčů poslala. Jsem moc ráda, že blog ustál nepřízeň, na titulce se objevují krásné články, krásné blogy.

To byl rok jedné blondýny, utekl jako voda. Vykoupala se v moři, vykoupala se ve vlastním potu, užila si nádherné chvíle s vnučkou a dcerou. Rodina, přátelé, kamarádi, ta správná lidská slova, náruč, láska, pochopení a zjištění, že člověk, když chce, dokáže být sám sobě přítelem, ale musí k tomu dospět, musí dozrát.

Zavírám pomyslné dveře roku 2017 a vyhlížím ten nový. S nadějí, s očekáváním, má to být rok LÁSKY.

Přeji vám všem úspěšný rok a pokud posedíte na lavičce stejně jako já letos, nebojte se, načerpáte sílu k další cestě životem. Krásný rok přeje blondýna.