Lovci okamžiků ...

Květa je kost.

Za proskleným velínem metabolické jednotky sedí staniční lékař Calábek a od chorobopisů svých pacientů ho vytrhuje právě pohled na dívku, která odebírá ranní glykémie.

Pohybuje se jistě, klidně, s pacienty prohodí pár slov a stačí se i usmívat.

Jak já bych chtěl ležet na místě pana Koudelky, honí se hlavou zamyšlenému lékaři.

Nasávat její přítomnost, vůni heřmánkového šampónu z jejích vlasů, jen ležet a dýchat, jen vnímat, jen snít.

Přesně jako dnes ráno.

Ze spánku ho vytrhla erekce, kterou nebývale potěšil paní doktorovou Calábkovou.

Dotkl se jejího povadlého ňadra a ruka chtěla cítit tvrdý hrot bradavky, vzrušený, trčící jako předzvěst obrovské hormonální bouře.

Ruka pohladila tvarohovitý zadek plný celulitidy a přesně ta ruka chtěla a toužila přitáhnout si pevný a přitom krásně klenutý zadeček.

Na vlně netušeného vzrušení ejakuloval do komůrky své právoplatné manželky a ve své fantazii explodoval jako odjištěný granát do pochvy imaginární milenky. Miloval se dvěma ženami, byť přítomná byla jen ta s razítkem v občanském průkazu.

Paní doktorová znejistila pod tíhou manželova orgasmu, netušila, co způsobilo takový uragán ?

Že by ty dvě hodiny za půl roku na aerobiku ? Že by ta čerstvá trvalá ve tvaru květáku, kterou jí kadeřnice Čiháková tři hodiny frézovala a tavila na hlavě ?

Nebo dvakrát přemletý tatarský biftek od řezníka Pivody, který manželovi namazala na topinky ...určitě, ta síla mladého býka dvakrát překůtrovaného v řeznictví s přísunem aminokyselin a bílkovin způsobila, že se země zachvěla.

Okamžitě to nahlásila všem svým družkám ve zbrani, telefon žhavila doběla, všichni musí vědět, že ten kanec spí v její posteli, snídá snídani a pije kávu v jejich kuchyni.

Doktor Calábek opět začíná lehce cítit vzrušení při pohledu na sestru, která ho ve skvostné trojce ráno odměnila a raději odměřeně pronese větu, ve které se rázně dožaduje teplotní křivky pana Býčka, který bojuje se zánětem močového měchýře. Vlk se nažral a koza je celá, bohužel.

Květa má oči jen pro jediného.

Před půl rokem na chirurgickém příjmu s pacientem Kučerou, který si stěžoval na prudké bolesti v krajině břišní, právě před těmi šesti měsíci se poprvé podívala do očí sanitáře Bořivoje.

Bořík byl Bůh. Bořík byl jiný.

Nesvlékal jí pohledem, nikam ji netlačil, choval se jako rozený gentleman.

První tři měsíce jí jemně hladil ruku, procházel se s ní v parku a sedávali při měsíčku u místního toku řeky.

Nic si nedovoloval, ani maličko. První hubičku jako od maminky dostala Květa v den svých narozenin.

Ona Květa by jako chtěla daleko víc, ale mladého hocha respektovala.

Malé drobné pozornosti ve formě utržené kopretiny na skříňce v šatně, laskonka na velíně se srdíčkem, kytička fialek u chorobopisů na sesterně a dva lístky do kina na Amadea od pana Formana.

Další tři měsíce utekly jako voda a Květa lehce znejistěla, vlastně hodně znejistěla, ba se lekla.

Líbím já se Boříkovi vůbec ? Má na mne Bořík vůbec chuť ?

Večer, když usínala, cítila, že ona je připravená, ona je už dávno nachystaná na to vlítnout.

Při pohledu do zrcadla cítila vzrušení, šla rukou naproti těm motýlkům, které nechala díky jemným prstíkům vylétnout.

Až tohle zažiju s mým milým!

Jenže milý se k akci neměl a tak díky typicky ženské rafinovanosti ho Květa doslova dovlekla do svého pokoje na nemocniční ubytovně.

Jenže se Bořík pro milování asi nenarodil, zůstal stejně laxní, stejně statický i v momentě, kdy dívka kroužila svou pánví nad jeho chloubou a s výrazem šíleného vyčerpání z muže dostala pár minut neslaného, nemastného sexu.

Když se pak dlouze sprchovala, očekávala, že milenec zlepší skóre a přijde dokonat dílo třeba rukou či ústy.

Hrdina se vypařil jako pára nad hrncem, zanechal po sobě pachuť nepochopitelného, nedostižného a hlavně nenormálního.

Květa je kost, oči má uplakané.

Sedí na policejním okrsku jejich města a do protokolu diktuje, že se jí z pokoje na svobodárně ztratil zlatý náhrdelník s Pannou Marií od maminky a pečetní prsten ze tří druhů zlata s tváří J.F.Kennedyho, který dostala od tatínka než navždy odešel.

Z dalších protokolů se dozvídá, že lékař Slaboš z gynekologie postrádá portmonku s celým měsíčním platem, sestra
Vychodilová hodinky, sanitář Vostrčil soupravu řeznických nožů k zabíjačce, koronární sestra Bartůšková celou kabelku i s pletením, urologický lékař Fejfuša zlaté pouzdro na cigarety, sestra Šestáková z koronárního JIPu etui s náhradní protézou a korunkami ve zlatě, staniční lékař Calábek nenašel svůj snubní prsten.

Dalo by se laicky říct, že když nechodí smůla a neštěstí po horách, dožene to v nemocnici zdatný sanitář Bořivoj.

Jsme lovci okamžiků, prahneme po dokonalosti a prohlubujeme v sobě pouze šeď jako doktor Calábek, naivně přijímáme a málo se snažíme jako paní doktorová Calábková, dospíváme a zdokonalujeme se jako sestra Květa, vzbuzujeme pocit iluze a přitom šikovně krademe jako sanitář Bořík, to vše jsme my lidé, kteří jako lovci okamžiků píšeme leckdy pitoreskní příběhy, zda jsou fikce či skutečný život ponechám na každém z vás ...

 

 

Srpen v kostce ...

Čas dovolených, rekreací, soustředění, výletů, táborů, jen proti letům minulým se začínáme přizpůsobovat jiným klimatickým podmínkám. Schůzky, porady, rande či přátelská potlachání se po vzoru jižních států začala plánovat na brzké ranní hodiny nebo naopak večerní, kdy slunce a horký vzduch předaly vládu příjemnému chládku. Přes den bylo rozumné pouze skočit do bazénu, nevylézal do horkých ulic, kdo nemusel. Odpolední siesty se stávají nenápadným koloritem, kdo může, odpočívá u chlazeného nápoje nebo spočine na pár minut spánkem odlehčujícím blbé a horké náladě.

Dalo by se říci čas melounů, ano, pokud by se v polovině letní sezóny neprodával 28,50 kč za kilo. Tato brutus cena mne znechutila, netuším, kam tím obchodní řetězce cílí, asi udělat ze zákazníka vola. Útok na naše peněženky tuším, že hlavně v podzimních měsících bude daleko vydatnější, díky suchu a nedostatku srážek.

Zahradní radovánky se také zúžily na ranní a večerní práce. Když jsem tuto neděli viděla po dlouhé době zelenou, zářivě svěží trávu v Praze na Kampě v okolí vily pana Wericha, nepokrytě jsem záviděla. Uvědomila jsem si, jak mi ta zelená v přírodě strašně chybí a jak smutně naše země vypadá bez zeleného pažitu. Nevěřila bych, že to řeknu ...BOŽE, JAK JÁ BYCH SI ZASEKALA, kdyby bylo co !

Se Soptíčkem jsme se zúčastnili Pohádkového pobytu pro maminky, babičky a děti na Benecku. Právě zde se potvrdilo mé dlouholeté tvrzení, že příroda ví, co činí. Proč máme děti jako mladé, krásné a relativně svěží a proč si babičkovský stav hýčkáme až v pozdním věku, když si vnouče vypůjčíme a záhy odevzdáme. Byla jsem totálně vyflusaná, vyčerpaná a celodenní hon na vnouče byl jednoznačně záhul první třídy. Můj temperament a náboj se dostal na nejnižší úroveň za posledních několik desítek let, jeden den po návratu jsem musela věnovat detoxikaci, kdy jsem celý den čuměla do blba, nehovořila a levitovala v časoprostoru, aby mi mozek naskočil na obvyklou frekvenci. Soptíček vzpomíná, já vzpomínám a ještě dlouho budu, prostě na horách ...vzduch je príma a to klíma, na horách ...

Mohu se pochlubit malůvkou s pořadovým číslem 7. Lepší místo než je nárt nohy jsem si ani nemohla vybrat, pokud bych si zvolila tuto tělesnou partii jako první, další má tetování by jisto jistě v životě nepřibyla. Mám práh bolesti postavený hodně vysoko, vydržím hodně, ale toto byly dvě hodiny neskutečného očistce, musím říct, že pouze v zubní ordinaci jsem zažila horší. I ten porod byl lepší.

Mnoho lidí jsem zaslechla si stěžovat na televizní zábavu, já ji moc nevyhledávám, ale na televizním kanále Seznam cz. jsem objevila dokumentární pořad Moje místa, kde známé osobnosti / Magdaléna Kožená, Aleš Valenta, Dagmar Pecková, Jan Měšťák, Helena Třeštíková / seznamují diváka se svými názory, se svým životem, postoji a s místy, která ovlivnila jejich životy a jejich profese. Občas nám chybí reálné vzory, lidé, kteří něco dokázali, někam svůj život směrovali a do běžného života si nemusí brát masku kupříkladu Spidermana.

Loučím se a mávám horkému srpnovému měsíci, který svými paprsky naznačil, jak takové žhavé léto vypadá a nadevírám novému měsíci, který nám doufejme přinese kromě slunce i nějaké ty srážky, jemné předivo pavučinek obejme nenápadně podzimním rázem počasí a naše děti poběží do parků a lesů sbírat kaštany, šišky, šípky a jeřabiny, jo, podzim je za rohem.

POVINNOST MĚSÍCE / nejen tohoto !!! /

Holky, děvčata, dámy, slečny, babičky, soudružky pionýrky děvčata !

Když si trháte obočí, malujete očním stínem, konturujete své kouzelné rtíky, zabruste silnou optikou, brýlemi, zvětšovacím zrcátkem na svou bradu a nezapomeňte, že babské chlupy rostou právě tam a neexistuje horší situace než když sedíte v záři reflektoru slunce a z vaší brady trčí dlouhý, tvrdý babský chlup.

Nesvádějte to, že jste zapomněla, že nevidíte. A nestyďte se na to upozornit decentně dámy, na kterých vám záleží.

Seděla jsem na jednání, kde naprosto dokonalé dámě v naprosto dokonalých šatech z brady trčel odporný a nesmírně dlouhý babský chlup. Slet čarodějnic máme až na jaře !

Když se kácí les, létají třísky ....

Pomáhat bližním, nebýt lhostejná, tak nějak to celé začalo.

Podzimní slunce za oknem zdánlivě hřálo, ale všichni se nenápadně halili do teplejšího.

Přivážela jsem poslední zbytky věcí ze zahrady a s milým úsměvem mne na schodišti oslovila sousedka.

Popřála mi příjemný den a slušně požádala, zda bych ji neaplikovala do svalu lék proti bolavým zádům.

Aplikovala, takové věci se nejenže nezapomínají, takové činnosti má každá sestra pod kůží.

I ta vysloužilá. Lék jsem píchla a považovala situaci za uzavřenou.

Jenže .. od toho dne u nás zvonek zvonil v neděli, v pátek, ráno, na vánoce, na velikonoce, někdy i v noci.

Přiznám se, že jsem se začala nenápadně zapírat, protože se jednorázová pomoc nějak zvrtla.

Ještě jsem ani nedovřela naše dveře a otevíraly se dveře hned vedle.

Kradla jsem se do bytu jako cikán a občas jsem k tomu nabádala i mého společníka nebo celou skupinu.

Stydím se, ale být znásilněná injekční stříkačkou tak často, mi přišlo celkem již mimo mísu.

Nejenže mi přestala být příjemná frekvence, něco mi nesedělo.

Klepající se ruce ženy, zkřivený výraz ve tváři a občas i nesmysly na jazyku.

Požádala jsem, aby mi byla předložena lékařská zpráva, která povoluje domácí aplikace.

Zpráva odborné lékařky mi byla předložena včetně dovětku, nebojte se, po operaci bude lépe.

Já jsem se nebála, naopak, chtěla jsem z tohoto rozjetého vlaku vyskočit a rychle.

Výchova, slušnost či být nápomocná, když je společnost plná bezpáteřných hulvátů, to všechno se podepsalo na slepotě, se kterou jsem byla zneužita a ohnuta jako děvečka ve chlévě.

Venku horko, že by psa nevyhnal a spěchám domů.

Na rameno mi poklepává sousedčin manžel a jeho výraz nevěstí nic příjemného.

Hned první věta duní ulicí ... Víte kde mám ženu ? V blázinci ? !!

Oči těkají z něho nahoru dolů, nechápu, proč ten tón a hlavně proč ten výraz ve tváři ?

Připadám si, jako když jsem celou základní školu stála na hanbě a třídní učitelka mi psala důtku.

Stále nechápu, stále čumím jako puk.

Mezi zuby procedí ...Však jste jí to svinstvo taky píchala !

Začíná mi svítat. Proto ta naléhavost, proto ten tik, klepání rukou i celého těla.

Tečou mu slzy, sedáme si na lavičku. Fragmenty, nikoliv ráje do sebe začínají zapadat.

Nudící se paní krátce na penzi, častokrát sama doma našla zalíbení v tišících prášcích na bolest.

Nic netušící lékařka napsala balení a má sousedka si daleko lepší a silnější léky dokupovala na internetu.

Aplikovala jsem já, aplikovala sousedka z vedlejšího vchodu, do spolku píchačů se přiřadila nic netušící dcera a jednou i chudák vnučka. Sbor idiotů, který sedl na lep a utopil se v řádném moři plném slizu, lhaní a průšvihu.

Do nebe volající závislost nešla svést na bolest zad a tak si milá toxikomanka - penzistka začala aplikovat sama.

Pěkně doma, v klidu, bez svědků a konečně i beze mne.

Když se kácí les, létají třísky.

Přísloví vyjadřuje důležitý poznatek, při prosazování zdánlivě prospěšných věcí, se prostě těm negativním jevům nevyhneme, ať děláme, co děláme.

Dnes jsem jí po třech měsících potkala. Kdysi pěkná, udržovaná ženská chodí staticky jako stroj, obličej bez života křiví do grimasy jako ze špatného filmu a místo pozdravu špulí rty, kdysi krásně plné, dnes propadlé, bezzubé.

Bolestivý pohled.

Jen já mám jasno, než budu nápomocná, než budu empatická a připravená býti matkou Terezou, než zase začnu věřit, bude mi to maličko trvat ...

S Durexem na věčné časy a nikdy jinak ...

Bílá papírová rulička naplněná tabákem, světle hnědý filtr a s každým nádechem a výdechem slast, požitek.

Opojnost chvilkou s cigaretou v mém případě dorazila velice časně, přesněji řečeno v sedmé třídě.

Netoužila jsem oslňovat druhé pohlaví, ani výdechem, ani nádechem, ba ani tím, že cigaretu držím jako prase kost.

Od mého prvního vdechnutí do plicních sklípků se jednalo o vášeň, nikoliv o frajeřinu.

Měla jsem naprosto na praku, zda mne vidí můj idol, volejbalový bůh s kudrnatou blonďatou kšticí, Láďa Moník.

Důležité bylo narvat si do hlavy řádnou dávku nikotinu.

Naprosto odlišného názoru byla ovšem moje generálka, která byla nejen zapřísáhlým nekuřákem, ba byla exorcistou, který ze mne mínil moji vášeň vymlátit.

Rozuměj, moje maminka byla pochodující temperament, tu jsem dostala přes ústa ramínkem na prádlo, tu po mně hodila pětikilový broušený popelník, jindy o mne přerazila dřevěnou kvedlačku, ba jednou jsem dostala přímý zásah do ramene kečupem. / nadšený byl i otec, musel celou jídelnu oškrabat a znova vymalovat /

To, že její holčička způsobně nechodí jako princezna, už ani nečekala, že ze mne mou lásku vymlátí, tak to si dala jako příslib ke každému Novému roku.

Je nás celá generace, která neměla ráda hnědé řádkové punčocháče, které při chůzi sjížděly, padaly a večer měly i dvojitá vytlačená kolena. Moje negace vůči tomuto materiálu se ještě znásobila, když na mě maminka vytáhla z Romo pračky mokré punčocháče mého malého bratra a jala se ze mne zlé nikotinové duchy vyhnat. Dva dny jsem nemusela do školy, měla jsem jemný proužek vyšrafovaný po celém těle.

A kouřila jsem dál ...

Je to láska ? Není to láska ? No zaručeně je to stav, který udělá z normálního člověka otroka situace a aby polaskal cigaretku v ústech, je schopen obětovat zdravý rozum a šedá kůra mozková se ruluje do kostičky velikosti Masoxu.

Jak jinak si totiž zpětně vysvětlit situaci, že jsem byla dva roky po sametové revoluci schopná za kávu na pražském letišti zaplatit 108 Kč. I dnes, po takřka třech dekádách, je to neskutečná raketa.

V hlavě kuřáka šest hodin v letadle značí hotový očistec, tudíž jsem obětovala tento mrzký peníz a v jediné restauraci na letišti jsem do sebe narvala pět cigaret, abych měla v hlavě naspořeno. To, že jsem se málem posrala a celých šest hodin mi trávící trubky jasně signalizovaly, že je to na cestě, břicho se mi převalovalo z boku na bok, bohužel nad Atlantikem byly turbulence, takže návštěva toalety byla na několik desítek minut nemožná. / udržela jsem i bez pověstné hnědé čárky, fakt /

A kouřila jsem dál ...

Atlantik svými vlnami bouřil, vzpíral se, ostře narážel na písek a měnil se v pěnu. Copak mohu v takové kráse spát ? Nikoliv, odměním se, sednu si s cigaretkou na balkón a jen malý, docela droboučký oharek bude signalizovat, že žiji naplno i v noci.

Můj nejmilejší manžel oddychoval spánkem spravedlivým a já se těšila na tu intimitu. Já, oharek a moře.

Bohužel situace jasně nepřála mému těšení, na pokoji nebyla ani jedna cigareta. Co teď ? Co potom ?

Ztrácím pověstnou jiskru, áááá, už to mám, u bazénu jsem přes den viděla automaty a pána, který se krabičkou cigaret odměnil. Z peněženky jsem si vzala všechna drobná peseta a vyrazila. To, že nehovořím španělsky, to není důležité, to, že u bazénu není moc světla, to také nevadí, alespoň v přítmí nebudu za trapného závisláka.

V řadě stálo několik automatů a pro mne bylo nejdůležitější upozornění No mint. / mentolové já nerada /.

Nacpala jsem do bedny všechna drobná peseta a místo krabičky cigaret začaly otvorem pršet kondomy značky Durex a provázela je skladba We are the Champions od skupiny Queen.

Vyděšená jsem s kondomy v ruce vrazila do ložnice, kde překvapený manžel nestačil valit oči na mou náruč plnou barevných pytlíčků s ochranou a dotazoval se : " Kde seš ? "

" Chtěla jsem kouřit ! " odpovídám zpruzeně.

S plaménky příslibu bujaré noci zahlaholil, ba zajódloval : " Až tolik, jo ??? "

Pokud očekáváte erotické dusno, nebylo, musel mi jít pro cigarety, jinak by se mnou nevydržel až do rána.

Nekouřím dvacet let.

Jak moc bych chtěla, aby mne generálka honila s punčocháči po bytě, jak ráda bych si dávala drahou kávu k cigaretě na letišti, jak moc bych chtěla po manželovi házel barevné kondomy.

Vše je úplně jinak a přesto ... Stále miluji ty skupinky šedých, zahulených kuřáků, kteří společně postávají, stále miluji cigaretový kouř, který sosám a natahuji, nesmrdí mi.

Zbytečnosti, které už dávno nepotřebuji a přesto se mi zdají živé sny, ve kterých labužnicky kouřím, potahuji tak urputně, že mi oharek pálí ruce a probouzím se s obrovskou chutí na první ranní cigaretku zapíjenou horkou kávou ....

Tik v oku za nemalý peníz ...

Je pondělí poledne a já sedím v horské hotelové jídelně.

Není to obyčejná jídelna, protože každý normální smrtelník by se vstupu záměrně vyhnul, obešel ho, emigroval.

Sedím zde dobrovolně, sedím zde za nehorázný finanční obnos, který vypustila moje peněženka.

Do dětské sedačky kurtuji rozjetého Soptíčka, který halasně vyřvává : " Já mám doma maminku a můj tatínek má pindík "

Vůbec, ale vůbec to nevadí, naopak. Celé to kouzelné hlášení sem zapadá jako prdel na hrnec.

Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuji si poprvé, že jsem vstoupila do jámy lvové.

Je pondělí poledne a já sedím v horské hotelové jídelně. Se mnou zde sedí dalších dvacet žen a zhruba 35 !!! dětí / počet se mi s přibývajícími dny zvyšoval na stovky a geometricky rostl, rostl, rostl / ve věku od dvou měsíců do deseti let.

Já, stará rocková babička jsem vyrazila na rekreaci se svým Soptíčkem a nazrál čas se podělit se střípky z našeho pobytu :

- za týden jsem se špičkově naučila kličkovat mezi plazícími kojenci, přískokem vpravo, kotoulem vlevo. Bravurně odhazovat po proškolení příbory, talíře a jednou letěla i sklenka, aby se nestala terčem malého predátora.

- jídlo už nevyžaduji teplé / jsem blažená, když vůbec nějaké dostanu /. Než jsem nakrmila negující vnučku jejím jídlem, na mém talíři se rozvalovaly kry. Zbouchala jsem knedlíky, bábovky, tisíc nanuků, kila šlehačky, několik šišek vánočky zasypané metrákem cukru, v běhu jsem v rekordním čase do sebe narvala rohlík i s půlkou ubrousku, normálně jsem polkla, na férovku, měla jsem hlad. Kávu jsem pila na jeden hlt, trávící trubici jsem měla alespoň jednou denně v jednom plameni. Že můj zdravý životní styl dostal zabrat jsem si připustila, když jsem v noci seděla na záchodovém prkénku a tlačila jsem do sebe sušenky. Potichu, potmě, jen abych se nemusela dělit.

- mé hygienické návyky se proměnily v prach. Ve sprchovém koutě jsem vždy naleštila kvílejícího Soptíčka a já jsem si v letu každý den umyla část těla, nikdy celé. To, že mám sebou holítko, deodorant, parfém, noční krém, denní krém, tělové mléko, to jsem nedotčené zase při odjezdu vzorně zabalila. Česala jsem se rukou, při plivnutí do dlaně pro uhlazení ofiny jsem včas zabrdila, ale moje proměna v lesanu byla dokonalá.

- zhruba uprostřed pobytu jsem zacílila na obsah našich zavazadel a uvědomila si podstatné. Ani sebe, ani Soptíčka nenatírám repelentem proti klíšťatům, ba co víc, ani jedna nepoužíváme krém s vysokým horským faktorem.

Mamince to samozřejmě říkat nebudeme, já jsem z časových důvodů v aplikaci na svou pokožku ani nezačala, vnučku jsem pak natírala třikrát denně, abychom zlá klíšťata odehnaly a spotřeba / nespotřeba / nebyla nápadná.

- do naší rodinné klenotnice přibyla indiánská čelenka, vystříhla jsem špičkovou královskou korunu, na stezce odvahy jsem vyskákala do kopce se Soptíčkem na zádech, při pohledu na můj brunátný obličej, dechové apnoe a protáčející panenky v sloup, hlavní vedoucí navrhla i cenu za statečnost, takže všichni dostali osm kuliček na náhrdelník Velkého bobříka, já dostala jednu navíc a balíček sušenek / ty jsem v noci vnučce sežrala jen z části /.

- při polední siestě jsem s kočárkem a spícím Soptíčkem utíkala do místní kavárny, kde jsem si jednou za den dopřála kávu víc než na jeden hlt a k ní domácí bezovou limonádu. Seděla jsem, dívala se na fascinující horskou přírodu. Užívala jsem si klid, ticho. Mé oko zaregistrovalo muže u protějšího stolu, který se soucitně usmíval. Mimoděk jsem si během uvolnění zpívala píseň Kuli, kuli, ramtata, kuli, kuli, ramtata a podupávala si do taktu. / následek několikahodinové produkce během dne, kdy ještě dokáži rychle točit končetinami jako mlýnek u potoka /

Muž se na mne nedíval jako na objekt sexuálního zájmu či potěchy, ale jako na chudáka, který si podupává dětské písně do taktu a na levém ňadru má flek od rajské omáčky.

- ovšem ani za pohybové a sportovní aktivity se nemusím stydět. Vnučka mi utekla celkem třikrát na asfaltové silnici, osmkrát na horské louce s pokosením, dvakrát bez pokosení, takže její působení jsem pouze tipovala podle větru.

Jako meister stick jsem vypilovala běh v žabkách z kopce bez jediného sraženého palce. S volem jsem se srazila, ale na tuto disciplínu jsem zvyklá z běžného života jedné blondýny.

Je sobota ráno a sedím na horské louce.

Vzduch voní jehličím, usrkávám kávu a dívám se před sebe. V čerstvě pokosené trávě běhá a skáče skupina dětí.

Uprostřed toho hejna běhá Soptíček, divoce gestikuluje a z reproduktoru zní : Kuli, kuli, ramtata ... usmívám se a najednou to cítím, tiká mi oko, jo, tiká mi oko a to tu nejsem ani týden.

Sedám do auta, prchám z lůna přírody, utíkám od dětí, utíkám od vnučky ...tak za rok zase ...kuli, kuli, ramtata ....

Jo a kdo nevěří, ať tam běží, tam je televize fakt zbytečná, tam to totiž točí život sám a jedna blondýna s ním.

Krásný týden všem přeje utahaná, vyflusaná, znásilněná, přetažená rocková babička, která už dávno zapomněla, jaký je záhul běhat kolem dítěte celý den.

Nebuďte ufňukaná ...

Je mu přes 80 let, chodí s hlavou vzpřímenou, chůzí rychlejší než mnozí o polovinu mladší a jeho pružné šlachovité tělo dokáže na jeho zahradě neuvěřitelné.

Zastavil se u mého plotu a pravil : " Proč ten ufnňukaný obličej ? "

Spustila jsem jako kulomet : " Tráva neroste, všechno chcípá, vše je spálené a dnes jsem vyhodila další vřes,

mrzí mne to. Zalévám každý den a ve výsledku mi ta zahrada přijde jako ... když se jí nechce ani dýchat, ani koukat.

Usmál se a s šibalským okem prohodil : " Víte kolikrát za můj život bylo takové sucho ? S úsměvem, děvče, s úsměvem, bude lépe ".

Nezbývá než věřit zkušenostem a odžitému moudru, radovat se z maličkostí. Sezóna travin včetně kvetení vrcholí, letos zhruba o šest týdnů dříve, spousta jich již semení a mnoho jich je již odkvetlých. Takže tráva neroste, ale traviny ano.

Přeji vám krásný letní týden a maličkost na závěr, kvetou mi pokojové azalky, které každoročně letním v polostínu altánu, takže letos již po druhé, co mi pokvete v zimě netuším..., jo a já nefňukám ....