Jak jsem nechtěla jít na hřbitov ...

Jsou jich plné noviny, časopisy, internetové portály. A čeho ?

Anket přeci, zda preferujeme exportovaný halloween nebo klasické dušičky.

Procházela jsem včera večer s mou vnučkou satelitní vesnicí a kolem domů a stavení se na nás šklebily rozcapené tlamky vydlabaných dýní.

Nepopírám, že některé byly dekorativně sladěné s celým domem a vůbec to nevypadalo špatně.

Jen ta malá z toho nebyla vůbec unešená a spíše se těšila, až budeme doma.

/ právě totiž duševně řeší, jestli když sova houká, se musí jít spát hned /

Pokud by Soptíček ovládal umění čtení a psaní, asi by včera nezaškrtl žádnou variantu.

A jak jsem to měla já jako malá žabka, když se na dušičky za oknem rozsvítily svíčky jako upomínka na milé, po nichž zůstalo u srdce navždy zaplněné místo ?

Milovala jsem tu atmosféru, kdy se brzy smrákalo, pod nohama šustily žluté spadané listy, mlha padala a přesto mi " pokojíčky  " pro zemřelé připadaly útulně načinčané, rozsvícené a opečované.

Ze všeho nejraději jsem poslouchala drby sousedky Shořálkové, které se tichounce hřbitovem nesly a moje fantazie jela na plné obrátky.

Říjen v kostce 

Začátek měsíce v žabkách, konec v kozačkách. I tak by se dal jemně charakterizovat letošní říjen.
Tak nádherné babí léto se všemi rozvláčněnými atributy skoro léta dlouho nepamatuji. Sladké hroznové víno, šťavnatá jablka plná slunce, ale i chladivý meloun, to vše dodávalo punc kouzelného podzimu, který se hodil z negližé do tak skvostných barev, zemský ráj to na pohled.

To mi hlava nebere ...

   ... možná to do ní naláduji svým kulturně - vzdělávacím občasníkem .

Voda, čo ma drží nad vodou ...

Keby bolo niečo, čo sa ti dá zniesť

okrem neba nado mnou a miliónov hviezd.

Tak by som to zniesol vždy znova a rád

k tvojím nohám dobré veci ako vodopad ....

Keby som mal kráčať sám a zranený

šiel by som až tam, kde tvoja duša pramení.

Keby som ten prameň našiel náhodou

bola by to voda, čo ma drží nad vodou  ...

Sněhem zavátá horská krajina a v ní nahoře u lesa na samotě stála překrásná stylová roubenka.
On se snaží, přikládá do krbu, dřevo jemně praská a ona se dívá do ohně, jak tančí plamínky.
I v jejích očích hoří oheň, ten co spaluje, ten co ničí. Je to pouze odlesk, ale za ním je prázdno.
Samozřejmě, že jsem mému milému nezkazila tu pravou horskou romantiku, ale ze všech živlů na tomto světě je oheň ten nejmenší, který by mne přitahoval a dělal radost.
Miluji vodu, přitahuje mne, dokáže mne svými doušky zasytit, objímá mé tělo a laská, když se do ní ponořím. Dokážu se dlouhé minuty dívat na její prameny a tento kouzelný pohled se mi neomrzí.
Fascinuje mne svou silou, razancí a nespoutaností, její živelnost mne přitahuje jako magnet.
Není to oheň, není to zem, není to ani vzduch, ale je to voda.
Živel, bez kterého není života, živel, jenž zabíjí, devastuje a ničí.
Krásný týden přeje dešťová blondýna, která se těší, že koryty našich řek poteče zase voda, země bude konečně zavlažena a já mohu s klidem říct.. je to voda, co mne drží nad vodou ...

Já jsem ještě nikdy neměl holku ...

Máme ve dvaceti letech nějaké starosti ?
Jistě máme, jak odmaturovat / já maturovala skoro ve dvaceti, né že bych propadla, ale jsem prosincová a šla jsem do školy pozdě /, jak se uchytit v práci, kde a s kým zapařit.
Jak se optimálně probrat z kocoviny, kde sehnat kousek soukromí na postelové hrátky, ale život právě začíná a nikoho netrápí jeho podstata, neřeší pravidla, chce jen žít a užívat.
Nastoupila jsem jako čerstvá maturantka řádně střelená na interní kliniku, kde je vše klidné, vyrovnané, žádné velké napětí jako na chirurgii. Je zajímavé, že člověk už při studiu cítí, kudy by chtěl své kroky vést a i když jsem byla naložená hodně extrovertně, vždy u mne vyhrávala rozvážná paní Interna. Protiklady se přeci přitahují, že.
Oťukávaly jsme se s paní Internou a já se do ní víc a víc zamilovávala.
Setkávala jsem dnes a denně s lidskými osudy, s bolestí, s umíráním a dávala mi nahlédnout do nitra našeho bytí, do našich jemných strojů, jejich dokonalých mechanismů, které občas potřebují promazat, seřídit či důstojně připravit na tu cestu poslední. Vyzrávala jsem.

Odtikává ....

Jednomu z nejkrásnějších období roku. Letošní podzimní počasí ve mně hýčká hipíka, který může běhat v žabkách, v tílku, okusovat meloun. Do toho nádherně svítí slunce a večer bývají tváře lehce červené od jeho paprsků. Při zalévání probleskuje duha a přesto vím ...

Upečeme letošní poslední špekáčky, uklidíme, přikryjeme a ukončíme sezónu. 

Kéž bych byla lepším fotografem / když se rozklikne obrázek, jsou fotografie hezčí  /, zahrada maluje nejatraktivnější paletou barev z celého roku, jsem jen pokorný zahradníček, který miluje každé stéblo traviny, kterým se může kochat.

Žabkované pomalu a jistě odtikává ....