sobota 24. října 2020

Pod kůží ...


Každý z nás má důležité okamžiky zapsané ve svém nitru.
První vytržený zub, paní učitelka za katedrou v první třídě.
Sladké políbení na tvář od milovaného spolužáka, ředitelská důtka za kouření u garáže.
Přijímačky na vysněnou školu, ztráta panenství po odjezdu rodičů na chatu.
Svatební pochod uličkou dojatých příbuzných, novomanželská půjčka.
Nekonečné hodiny na porodním sále než vylezl promodralý křikloun, další šílené hodiny než doslova vyskočila malá křiklounka.
Odchod na věčnost milované maminky, ztráta táty, po kterém zůstala u popelníku dýmka.
S malými obměnami či rozdíly to zažil každý. Nebo skoro každý ?

Tam, někde hluboko u srdce mám jeden nádherný zápis.
Byl předvečer májový.
Hlas hrdličky u nás doma nezval ku lásce, ale probíhal spor.
V italské rodině, kde létaly popelníky běžně vzduchem, nic neobvyklého.
Řešila se hustota škrobu.
Otec by se zásadně držel návodu, mamka dala na ženský instinkt a škrobu intenzívně přidávala.
Škrobová lázeň se nejdříve jevila dostačující.
Škrobil se můj první sesterský čepec.
Táta chodil ven nervózně pokuřovat, se svou pravdou.
Jeho žena, má nejdražší generálka, zajížděla nažhavenou žehličkou po škrobené látce tam a zpět a výsledný efekt byl nulový.
Také bojovala se svou pravdou.
Čepec netuhl a netvořil mi na hlavě požadovaný tunel.
Oba rodiče se rozhodli pro výrobu svého osobního škrobícího nálevu, ve kterém macerovali mé první sesterské oblečení. 
Činili takto dlouho do noci a dodnes nevím, kdo vlastně vyhrál. 
Na kuchyňské lince jsem zahlédla několik krabiček od Solamylu, půjčených z celé ulice.
Ráno jsem si poprvé v životě oblékla sesterskou uniformu, modré šaty a bílou zástěru.
Neforemné zdravotní boty spíše připomínaly vodní lyže a fungl nové tělové silonky to celé podtrhly a završily.
Následoval ten nejdůležitější okamžik. 
Na hlavu jsem si připevnila skvostně naškrobený sesterský čepec a po očku sledovala nás čtyři v zrcadle.
Moji dva rodiče, ve vzájemné shodě, do sebe zavěšeni a já se svým čepcem, jsme poprvé vyrazili do života. 
Všichni hrdí, všichni spokojení.
Co na tom, že to byl svátek práce, co na tom, že přišla sněhová vánice a po obličeji mi kapal škrob.
Dodnes cítím tu hrdost, to štěstí, že ze mne bude jednou zdravotní sestra.

A byla. 
Prožila jsem nádherných šest let s lidmi, pro lidi a nikdy jsem už potom necítila, že má moje konání smysl a váhu jako tenkrát, když jsem se připravovala do směny.
Život mi načrtl diametrálně odlišnou linku.  
Stále si pamatuji, co sil a sebezapření, slz a odříkání patří k sesterskému povolání. A v dnešní pohnuté době násobeno tisíckrát proti drsnému nepříteli.
HOLKY ZLATÝ SESTERSKÝ, DÍKY  ZA VŠE.

A tímto zdravím naší Chudobku do postele, kde se připravuje na další směnu při čtení blogů :)))




66 komentářů:

  1. Myslím si, že sestry si docela po zrušení těch čepců oddychly....jo, je jim potřeba děkovat každý den. A ti naši šášové ve vládě by měli před nimi povinně pokleknout a děkovat a děkovat a děkovat. Za to, že jejich blbost odnáší každý den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to jako se vším v životě, s dětmi, s mužem, nadáváš a přesto miluješ.
      A tak to je i se sesterským čepcem, byl na obtíž, bolela po něm hlava a přesto byl symbolem této práce.
      Díky kontrolám, hlavně nočním, jsem byla jednou krácena na prémii. Jeho nenošení se trestalo, ale člověk měl v sobě disciplínu, řád.

      Vymazat
  2. Blondýnko, nikdo by to neuměl napsat lépe. Četla jsem jedním dechem, protože takto to je ze života, tak to člověk cítil a nyní i s odstupem vidí. Byly hezké chvíle a jsou.
    A k zvýrazněnému se připojuji .-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to ze života, je to maličká vzpomínka, ale pro mne jako člověka výrazná.
      Jednak jsem někam patřila, měla sen a ten jsem si realizovala.
      Každý z nás si takto skládá hodnoty a právě tím čepcem v mém životě nastal zlom, přišla jsem do svět dospělých, do světa radosti i bolesti a byl to mezník, pro mladou holku veliký.

      Vymazat
  3. Připojuji se k výše napsanému a moje vzpomínky jsou na ty ,,mundůry,, - člověk poznal, kdo je kdo, žákyňky, sestřičky, doktoři, dnes jeden ve špitále neví, kdo to na pokoj přišel, každý má jiný hadr na sobě.Nepoznáš sestru od ukrajinské uklízečky, doktora od sanitáře. Snad jen ti od RZS mají to oranžové označení.
    Tobě to muselo, Simonko, hodně slušet ve stejnokroji.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto souhlasím, stejnokroje byly důležitá součást sesterské práce, stejně tak i té lékařské a celý špitál byl tak více čitelný.
      Když jsem byla na operaci s cévami, napochodovala do pokoje primářská vizita a mně přišlo, že dorazila tenisová reprezentace, všichni byli v teplácích.
      Když si vzpomenu na naše primářské vizity, byla to bohoslužba, všichni čistí, vymydlení, ohromný respekt.
      Uniforma mi slušela, jen jsem měla problém, nosila jsem výrazně krátké vlasy a na tom čepec blbě držel.

      Vymazat
    2. Simi, v té době už existoval kanagom! ( lepáka mi můžeš dodatečně za nemístný vtip dát, až se uvidíme ). Jiřina z N.

      Vymazat
    3. Už jsem o tom psala, dostala jsem papír na hlavu, díky kterému jsem měla výjimku než mi adekvátně dorostl porost hlavy. Paní primářka se těšila úplně nejvíc, nesnášela tu šíleno destrukci a revoltu.
      Dnes není Kanagom, ale děljí skvělý Chemopren. :))))))

      Vymazat
  4. K sestrám mám dlouhodobě pozitivní a obdivný vztah, možná i proto, že moje matka byla celoživotní sestrou a pak na zdrávce i spoustu nových sester vychovala. Mají to teď zatraceně těžké...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tomto případě jsi mnohokrát zažil, jak se maminka trápila s škrobením a následným žehlením, protože dlouho trvalo než někdo vymyslel a do praxe uvedl čepce umělohmotné, které báječně držely a nemusely se škrobit.

      Vymazat
  5. Mám k povolání zdravotní sestry hluboký obdiv. Měla jsem možnost blíže poznat co tato práce obnáší v době, kdy jsem před více než 20 roky krátce pracovala jako sanitářka na interně. A pamatuji si to dodnes. Takže i já se připojuji a všem sestřičkám v naší republice děkuji za jejich práci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem pracovala na interně, rok na mužské klinice a pak pět let na koronární a metabolické jednotce. Interna byla můj osud, inklinovala jsem k ní od začátku studia a celou školu jsem chodila na brigádu právě na své oddělení.

      Vymazat
  6. Všem sestrám (i bratrům) patří velký obdiv i normálně a teď alespoň desetinásobně! Odnášejí to všechno v první linii a co se financí týče, tak za to dostanou jen velmi, velmi málo. Vidíš, vlastně ani nevím, proč jsi nakonec ze zdravotnictví odešla. Třeba se to dozvím někdy příště :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát jsem jsem o tom psala, ale zas tak dlouho se neznáme.
      Po revoluci se situace ve zdravotnictví hodně změnila, najednou se chytal ten západní vítr a s lidmi se tak jednalo. Po mateřské dovolené jsem nemohla pracovat na směny, protože na ně pracoval i můj muž a babičky hlídací nebyly.
      Musela jsem se tedy rozloučit, protože práce na ranní byla pouze pro vyvolené.
      A tak jsem nastoupila do rodinné firmy a bude to 29 let, co jsem v ní.

      Vymazat
  7. Jako malá holka jsem také chtěla být sestřičkou, moc se mi to líbilo, ale jen do doby, než jsem zjistila, že stačí trocha krve a jdu do kolen. To by fakt nešlo. Ale sestřičkám a vůbec všem zdravotníkům je třeba poděkovat, zvláště v téhle hnusné době, kdy to nemají už vůbec jednoduché. Fakt je obdivuji a klobouk smekám až k zemi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se v osmé třídě pokoušela o ekonomickou školu. Bylo to velice moderní, jenže v mé případě by to byla tragická chyba. Nejsem kancelářský typ.
      Když jsem v deváté přehodnotila, celkem s úspěchem jsem se dostala na zdrávku, tam jsem byla díky svému temperamentu a životnímu náboji platným členem, tam mne to nesmírně bavilo a naplňovalo.
      Dnes ve své firmě dělám papíry a trpím u toho jako pes, to mi odběry ve špitále šly od ruky daleko lépe.

      Vymazat
  8. Klobouk dolů před jejich prací. Bez nich by to nešlo. Všichni zdravotníci mají můj obdiv))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když vidím fotky mé švagrové z covidové ordinace, v čem musí chodit, co musí vydržet, skláním. I ona říká, že je to v těch ochranných pomůckách a skafandrech učiněný očistec. Osobně mi ke štěstí stačí rouška a lapám po dechu.

      Vymazat
  9. Mám v tuto chvíli v úctě veškerý personál, který to teď má a bude mít zatraceně těžké, a jen doufám, že jeho péči nebude nikdo z nás potřebovat!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děsím se, všichni kolem mne bojují s horečkami.
      Měla jsem mít Sofinku a dcera leží v horečkách, tak se bojí, abych to nechytla.
      Všichni mí přátelé jsou doma, buď v karanténě nebo už přímo nemocní.
      Je to hodně smutný podzim.

      Vymazat
  10. Odpovědi
    1. Také smekám a přeji nám všem jediné, rychle se z toho ošklivé snu vzdbudit.
      Kéž by to bylo tak jednoduché.

      Vymazat
  11. Pro tebe to je vzpomínka, ale myslím, že ty čepce sestřičky rády odložily.
    Mám několik kamarádek sestřiček i lékařek a hluboce před nimi smekám. Stejně jako Adam, který má kamarádky a bývalé spolužáky mediky. Pro všechny to je těžká doba, ale oni... Velký respekt!
    Simi, přeji krásnou slunečnou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Psala jsem to už i Vendy.
      Ano, mnoho z nás si ulevilo, na druhou stranu to byl určitý symbol a důležitý.
      Jako děti jsme vnímaly u lékaře fonendoskop lékaře a čepec sestry.
      Dodávalo to vážnost určitého postavení, stejně jako výpravčí má plácačku a píšťalku.
      Všichni byli čitelní, měli vážnost, dnes když oslovíš muže v bílém plášti, není to lékař, ale sanitář.
      Současná situace je pro zdravotníky vyčerpávající, navíc nemáme jen covid, jsou to další a další onemocnění, úrazy, prostě život dokáže být v tomto ohledu hodně pestrý. A ta nálož skutečně musí být šílená.

      Vymazat
  12. Tvé psaní vtahuje do děje, z těch řádků čiší realita života v celé své nahotě,opravdovosti a upřímnosti.Díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Život takový je, když dnes a denně vídám ve sdělovacích prostředcích zdravotníky, cítím pokoru a přesně vím, jak náročné to je přežít a ustát.
      V tomto ohledu je to opravdovost i upřímnost, jde o lidské životy, o lidské žití.

      Vymazat
  13. Blondýnko, musím se opakovat, ale ačkoli sem nakukuji relativně krátce, pokaždé žasnu, jak krásně poeticky to umíš sepsat. Člověk se při čtení baví, ztotožňuje a zároveň se mu vybavují vzpomínky vlastní... Moc milé čtení! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě bych ráda psala v současné době o věcech pozitivních, veselých, protože realita ve sdělovacích prostředcích je zoufalá, depresivní.
      A pokud se maličko zadaří, úkol splněn.

      Vymazat
  14. Na sestřičky jsem měla vždycky štěstí, někdy byly milejší, někdy ráznější, ale brala jsem je, ať to byli generálové nebo andělé. Bohužel, může být sebelepší sestra, ale stačí špatný systém a všechno jde do kopru. Viz. LDN, kde by sestry strašně moc chtěly potěšit, pohladit, ale systém významně poklepává na hodinky a křičí, že není čas ztrácet čas. Smutná doba.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tomu nerozumím, zcela upřímně.
      V době, kdy jsem praktikovala nás bylo na pacienty výrazně méně, odpolední jsem sloužila buď sama nebo ve dvou na 40 pacientů a víkendy jen sama. Pouze se sanitářem, který dělal pochůzky s odběry nebo RTG akutní.
      Dnes je na každém oddělení tolik lidí, tolik sanitářů, že by péče měla být dokonalá. Zvláštní, že ?
      Ovšem, nebyly žádné počítače, vše se zapisovalo ručně, nebylo tolik agendy, což asi bude ten největší problém.

      Vymazat
  15. Kamarádka absolvovala zdravotní školu a celý život pracovala jako dětská zdr.sestra. Když o své práci mluvila, tak mi ten čepec k ní tak nějak patřil. Tenkrát to tak prostě bylo.
    Ano,ano doba je jaká je a zdravotníci dostávají zabrat. Já když je vidím jak pracují zakuklení, tak moje klaustrofobie pracuje na plné obrátky. Mají můj velky obdiv.
    A Tobě díky zase za bezvadný příspěvek !
    Klidnou neděli, Simi!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje švagrová mi poslala fotografii z covidové poradny a v tom musí vydržet bez pití, smrkání, čůrání spoustu hodin. Smekám, smekám, já jsem na prášky jen z roušky.
      Jednou jsem měla ten nejvyšší respirátor a večer mne bolela hlava jako střep.

      Vymazat
  16. To je skvělý, úplně to vzbuzuje vizuální fantazie, jak to všechno vypadalo!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo to úžasné, studentka prvního ročníku zdravotní školy, šťastná, spokojená a tak důležitá. Jestlipak se tak dneska dívky na zdrávce taky cítí ?

      Vymazat
  17. Bezva článek , veškerý zdravotnický personál si zaslouží úctu a nejen v době epidemie. Znám jich pár a vím, co si vytrpí ve skafandru který teď musí nosit když pracují s pozitivními pacienty. Ale bez stejnokroje si je za normálních okolností nějak nedokážu představit, doufám že nosí aspoň pláště ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každá nemocnice v Čechách má své nemocniční oblečení a z něho nepoznáš, kdo je kdo.
      Má poslední hospitalizace na chirurgickém oddělení byla zajímavá, poznávala jsem osoby podle vizitek.
      To, co bylo dříve dané stejnokrojem je dnes pase, jiná doba , jiné mravy.

      Vymazat
    2. To je přesně to, co mi vadí. Nevím, kdo to zavedl, ale je to silně matoucí, protože ty vizitky nepřečtu.

      Vymazat
  18. Zdravím tebe i všechny komentující. Znovu musím přiznat, jak ráda k některým z blogerek chodím. Mají v sobě hrdost i skromnost, znají život a umí o něm psát. O drobnostech nebo teď o těžké době, kdy hrdiny jsou každá zdravotní sestra i bratr. Moc děkuji a přeji tobě i dalším zdravé pozdně podzimní dny ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, já na ty bratry zapomínám. Za dob mého působení v nemocnicích nic takového nebylo, zdravotní sestry byly pouze v ženském podání. A vlastně jsem si na to ještě nezvykla, nechci klukům tímto ubírat na vážnosti.

      Vymazat
  19. Chodím na balkon tleskat každý večer. Doufám, že to aspoň jedna sestřička uslyší a bude ráda, jako my jsme vděčni.
    Pěkný večer. Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, já ještě netleskala. Na jaře to bylo běžné, dnes už se to nedělí.
      Mnoho věcí se už nedělá a podle toho to vypadá.

      Vymazat
  20. Jako vždycky hezky napsané, dobře se to čte.
    A pokud jde o sestry ve stávající situaci, tak těm patří obdiv.
    Hezké dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S přibývajícím věkem chápu, proč sestry na hodně exponovaných místech jako bylo třeba ARO, po určitém čase odcházely. Ten věčný tlak, souboj života a smrti, to musí být na psychiku zoufalé, skličující.
      A nyní je soupeř skutečně drsný.

      Vymazat
  21. Zdravotnické povolání sestrám vůbec nezávidím, zažili jsme smutné konce tchána a tchyně a viděli v nemocnicích dost dalších pacientů ve zbědovaném stavu a byli z toho vždy v depresi, i když jsme tam byli jen po návštěvní dobu. A ony v tom žijí celý den a někdy i noc.
    Praxe je asi na míle vzdálená od seriálů, kde se řeší hlavně vztahy s doktory a sex.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po revoluci jsem se strašně ráda dívala na americké seriály jako Pohotovost nebo Nemocnice Chicago Hope. Milovala jsem to, mělo to úžasný spád, vynikající děj.
      Na naše seriály se nedívám, je to blud, debilita a dělá to z lidí panáčky.
      S realitou to nemá nic společného a spousta starších lidí se na to dívá jako na pobožnost a pak jsou reáliemi vyděšeni.
      Že jiskra přeskočí, že se lidé do sebe zamilují, že jde i o sex nebo především o něj, je život. Pokud spolu lidé tráví dny , noci, prostě se to stane, stejně jako v jiných odvětvích, je to lidské. A kdo je bez viny, ať raději mlčí :))))

      Vymazat
  22. Simčo, sestřičkám dnes jejich práci vůbec nezávidím. A nemyslím to jen kvůli dřině, nemocem, věčným směnám. Myslím to kvůli pacientům.... To, čeho je občas člověk svědkem, to pohrdání, povyšování a sekýrování od pacientů... jako kdyby byly sestřičky jejich služky. Vím, nechová se tak každý, ale v naší společnosti je takových dost a dost. Bohužel.
    Simčo, opatruj se. Měj prima dny, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doba celkově hrubla, lidé zhrubli. Požadují servis, který je mnohdy za hranou, nemá už s ošetřovatelskou prací nic společného.
      Moje švagrová dělá na kardio rychlé ambulanci a když vykládá, s čím lidé v noci jezdí a kvůli čemu vyjíždí rychlá, kalamita.

      Vymazat
  23. Simonko, to je zase krásný článek. Já se připojuji k velkému poděkování všem zdravotníkům, jejichž práce je velice náročná a mnozí lidé to často berou jako samozřejmost. Ona je to práce hlavně hodně zodpovědná a také namáhavá. Skláním se před obětavostí těchto lidí i když mám pocit, že se zdravotnictví poslední dobrou mění téměř na "fabriky", hlavně v těch velkých nemocnicích je to jako na běžícím páse...Myslím si, že přepočítávat jednotlivé operace na výkony je blbost, protože každá operace je jiná a jinak zdlouhavá...Navíc lékaři i sestry mají strašnou spoustu papírování, tak že jdeš na vyšetření, které trvá pět minut, ale papírování kolem trvá půl hodiny...To jsem ale odběhla k jinému tématu. Přeji Ti Simonko krásné a klidné dny a hlavně celé rodině zdravíčko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V dobách mé praxe nebyly rozšířené počítače, vše se psalo ručně nebo strojem a na pacienty bylo času dost. Sloužilo nás podstatně méně než dnes a pacienti byli spokojení.
      Dnešní sezení za počítačem a sepisování miliardy papírů od lidí odtahuje a úplně zbytečně, tato byrokracie vznikla, aby nakrmila jinou skupinu lidí. A k čemu ?
      Díky tomu pak to základní odpadá, čas na člověka a jeho zdraví.

      Vymazat
  24. Taky se jim hluboce klaním. Jejich práce má obrovský smysl, škoda jen, že si spousta lidí neuvědomuje co to je (a zrovna v téhle době) a práci všech záchranářů znevažují svým nezodpovědným a sobeckým jednáním (viz. bleší trhy apod.)
    Hezky jsi to napsala, díky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec tomu nerozumím, nechápu narvané markety, nechápu výlety do obchodních center.
      Nejsem matka Tereza, jsem konzumní člověk, ale když jde o zdraví a život, co je důležitější.
      Doslova mne už serou !!!! konspirační teorie, výmysly a lidská vychcanost, stále se vymlouvat, vymlouvat a hledat demokracii tam, kde není třeba.
      Máme zástupy generálů, kteří všemu rozumí, všude byli a proč by tedy něco dodržovali. Hrůza.

      Vymazat
  25. Opět úsměvné vzpomínky. Všem sestřičkám a vůbec zdravotnímu personálu včetně uklízeček, kuchařek v memocnicich opravdu držím palce, aby se to, co nás nyní pronásleduje brzy zvládlo a okleštilo. Chce to ale dodržovat doporučená opatření a nenavštěvovat masově pořádané akce a být chvíli ohleduplní. Nevymizí to, bude to tu s námi, ale ten nápor na zdravotníky by nemusel být tak velký a mohli by pečovat i o jinak nemocné občany. To bychom zvládnout mohli, jenom chtít. Odkládání plánovaných operací je také děsivé. Nejhorší je to, že si každý myslí, že se ho to netýká.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na jaře byli všichni disciplinovaní, s pokorou přijímali a chovali se normálně.
      Dnes na to pečou, mladí se tomu doslova vysmívají, stále posedávají venku s flaškami, cigaretami, drogami, bez roušek a mají to u prdele.
      Dívám se na to dnes a denně, nakopala bych jim do prdele, když jsou na to rodiče krátcí. Policajti zavření jezdí v autech okolo a dělají, že to nevidí, to je kolorit našeho města. Tak co z toho v dalších měsících asi bude ?

      Vymazat
    2. Simi, u nás je to podobné. Máme uprostřed sídliště hřiště a tak to vidíme. Na lavičkách po sobě lezou...a najdou se v paneláku i lidi, co pořádají domácí pitky a mejdany...Ach jo...

      Vymazat
  26. Jééé, čepečky se mi na sestřičkách moc líbily, ale věřím, že jsou holky rády, že je už nosit nemusí. My jsme musely nosit čelenky, nejdříve ty obří, pak jsme si dávaly už jen kousek krajky. :o)
    V dnešní době to sestřičky, ale ani lékaři, nemají vůbec jednoduché. Mají můj obrovský obdiv za jejich péči a nasazení.
    A ty jsi vše krásně sepsala. Simi, měj fajn dny. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ulevilo, rozhodně. Přesto stále tvrdím, že uniforma dává každému stavu vážnost, úroveň a symboliku.
      Byly jsme mladé, hloupé, přesto hrdé na svou identitu, na svou uniformu. Když si jí člověk oblékl, získal okamžitě respekt, ale zároveň se také musel chovat.
      Což dnes je maličko problém, určit kdo je primář a kdo je na oddělení sanitář.

      Vymazat
  27. Tvou vzpomínkou se potvrzuje, že rodiče chtějí pro své děti jen to nejlepší - i správně naškrobený čepec byl důležitý!
    V rodině žádného zdravotníka nemáme (občas by se nějaký doktor hodil!), ale i tak na všechny obecně v tomto čase myslím. Nemají to jednoduché a mnozí na ně od jara zapomněli. Bez nich by nám všem bylo už dávno mnohem hůř.
    Tak alespoň dodržujme to, co máme, nemrmlejme a snažme se jim ušetřit práci...
    Já je velmi obdivuji, to mi věř.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, řekněme, oni ti moji Italové spíše bojovali o trofej, kdo bude lepší.
      Někdy je tyhle boje stmelily, jindy vzduchem létalo nádobí, třeba i na Štědrý den.
      Tyhle soutěže, kdo bude lepší, probíhaly často a určité komično mne baví dodnes.
      Já osobně si myslím totéž, zpomalit, zklidnit a slevit. Jen tak máme šanci znova naskočit do života.

      Vymazat
  28. Blondýnko, moc pěkné vzpomínání. A hezky si vzdala holt zdravotníkům, kteří teď mají opravdu těžké časy. Měj pohodové a zdravé dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nedovedu si vůbec představit, co to dnes a denně obnáší se nacpat do ochranných pomůcek a starat se o lidi celý den. Klobouk dolů a hluboká, upřímná poklona.

      Vymazat
  29. Výborné postřehy, moc milé povídání.

    OdpovědětVymazat
  30. Simi, krásné vzpomínání a souřasně i nádherné vyznání. 👍💕👍
    Moje neteř je zdravotní sestra. Na zdrávku šla se dvou důvodů. První byl ten, že nechtěla na intr a ten druhý, že jí moc nešla matika. V našem rodném městě bylo pár škol na výběr, ale vylučovací metodou šla na zdrávku. Všichni jsme se divili. Když jako malá viděla krev, omdlévala, když někdo zvracel, následovala jeho příkladu.
    Škola jí doslova chytla. Když jí při praxi v nemocnici zemřela oblíbená pacientka, hroutila se. Ale jen tehdy. Udělala si nástavbu na anesteziologickou sestru, pracovala na JIPce a brala si příslužby na interně. Pak vystudovala při zaměstnání výšku. Za tři týdny jí bude 45 let a svou práci miluje. A přitom to byla "z nouze ctnost".

    OdpovědětVymazat
  31. Krásné povídání. Miluji rodinné příběhy. Posílám sílu do lepších dnů :) <3

    OdpovědětVymazat
  32. Přijít k tobě a počíst si, díky, tolik pravdy ze života. Být zdravotník v těchto časech je hrdinství a já smekám. Ochranné pomůcky a lidé v nich mi nahánějí hrůzu i respekt. Nosme ty hrozné roušky, to je to nejmíň co může každý udělat, pro sebe, pro druhé... A k té tvé Myšce, doufám, že je jí už lépe. Umím si představit jak ti je smutno. My si v pátek půjčili vnoučka? že do soboty, ale domu se mu nechtělo, protáhli jsme to do neděle. Díky za každý hezký den.

    OdpovědětVymazat
  33. Simiííí :-)
    Já si čepec musela škrobit i žehlit sama. I tu bílou zástěru. Vypadala jsem jako potápka. Malá, drobná, totálně ztracená v mundúru...
    Na psaní blogu teď nemám nějak buňky. Je to jak píšeš. Před směnou nebo po ní sedím nebo ležím s mobilem v ruce a projíždím svoje oblíbené blogy. I to jen občas. Semlelo se toho hodně, ale nejvíc je to, naše oddělení se smísilo s chirdou a někteří my vyvolení jdeme sloužit na covid. Já jsem od úterý na NIP DIOP covidu. Bude to mazec. Navíc se mnou jde moje studentka (žákyňka z vysoké, které jsem mentorkou), na kterou budu muset dávat pozor. Já, která se sama bude učit za pochodu. Ale nějak to zvládnu. Musím. Pacienti na mě spoléhají, na každou z nás. A my je nesmíme zklamat.

    OdpovědětVymazat
  34. Využiji Tvůj článek k tomu, abych obdivně zatleskala zdravotním sestrám a bratrům, a jak obdivuji svou rodnou sestru(i zdravotní sestru:)v tom, že ač na manažerském postu, jde mezi sestry, vezme na sebe ten nezbytný skafandr a nezapomíná na to, jak důležitá a nezbytná je práce sester a ostatního zdravotního personálu.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.