Ruce od smůly ....

..... aneb jeden spisovatel v rodině stačí.

V době těžké zkoušky národa se zrodila hvězda. Literát s nemalým potenciálem, který občas tápe ve shodě podnětu s přísudkem, prostý muž z lidu s láskou k literatuře a slohovému útvaru.

Můj bratr.

Cítím v něm odkaz Bohumila Hrabala a jako pseudonym jsem zvolila pro mladou a nadějnou hvězdu jméno Bóža. / nerada bych používala jméno Bohumil často spojované s nechvalně známým dirigentem/. 

Já, která urputně hledám témata, stojím ve stínu Bóži literáta, nestačím valit oči.
Nebojácně, naplno a bez skrupulí vznikají eseje s nádechem nespravedlnosti, útlaku a nesvobody českého národa.

Všechna tato díla mají jednoho jediného adresáta : nábřeží Edvarda Beneše 128/4  Praha  -  Strakova akademie. Poslední příspěvek na Úřad vlády vycházel ze situace, kdy si Bóža připustil skutečnost, že celý půl rok bude jeho pubertální syn bez studia, bez přesně stanoveného výukového režimu, bude vycházet ze svého pokoje jen jako účastník meziplanetárního letu, který se pouze vyprázdní, nají a opět poletí do jiné galaxie.
Tyto nemalé rodičovské strasti v době koronaviru si tiskový odbor Úřadu vlády stěží uvědomuje, jinak by ve svém memorandu nevzal naději všem utlačovaným rodičům a neuvažoval by o zrušení letních táborů. 

Bolest v očích, když si můj bratr čte odpovědi, jak silný a uvědomělý má v současné nelehké a vyčerpávající době být, je hmatatelná. Nicméně na obranu úřadu, vždy korektně a formálně na Bóžovu esej odpoví. Domnívám se, že s přibývajícím časem vznikne vzájemná komunikace v rovině, jak nezabít vlastního puberťáka, lze puberťáka odstěhovat na týden na obecní úřad, mohu puberťáka poslat trhat fialky dynamitem nebo v kterém lázeňském zařízení poprvé zprovozní skotské střiky.

Mám ruce od smůly a usínám s faktem, v rodině jeden spisovatel stačí  :-)

Co s bolavými zády, když lékař nebere telefon ? Jak naložit s faktem, že v předklonu se špatně řídí a ještě hůř pracuje ?

Zvednete telefon a prosíte, žebráte a v předklonu se dožadujete pomoci. Pomůže masérka, ke které se ilegálně plazíte při zdi jako v době prohibice alkoholu. Dnes se udává za nenošení roušky, natož za porušení uzavřené živnosti ve stavu nouze.

Ruce s teplým olejem vykonávají službu neuvěřitelné slasti, baňky uvolňují spasmus a následný tejp se může hrdě postavit čelem i k takovému malému vyvrcholení. 

Odcházím nikoliv s hrdě vztyčenou hlavou, ale již né jako kreatura člověka středního věku.

Jéé, co vy tu ? Zní otázka a pomalu otáčím hlavou. Tváří v tvář, roušku v roušce mne načapala  největší drbna z celého města. 

Hlavou mi letí, to víš, tobě budu vykládat, že jsem byla na ilegální masáži.

Ovšem to, co mi vylétlo z mých úst předčilo i legendární větu Baby z Hříšného tance ... nesu meloun.

Netuším, proč ? Netuším, jak se něco takového zrodilo v mém chorém mozku od bolesti, vyhrkla jsem ze sebe ... byla jsem pro sběr.

Pro sběr  ????  Proboha živého, pro jaký sběr ? Co se v době karantény sbírá kromě viru ?

Má odpověď zapůsobila, jak na mne, tak na drbnu. Obě jsme stály perplex a obě přemýšlely o sběru.

Mám ruce od smůly a už jsem zapomněla, jak se v době nesvobody mizerně lže. :-(

Tajemství krásných miniaturních jehličnanů spočívá v titěrné práci, kdy člověk dlouhé minuty oštipuje mladé zelené výhonky a jeho ruce se obalí smůlou. Lepivou, mlaskavou a krajně nepříjemnou. Stromky zůstávají zakrnělé jako bonsajky, ruce vypadají jako po skládání uhlí.

Černé, špinavé, nekulturní. Jen Přemek Podlaha by se nedivil, že holýma rukama je výsledek více než dokonalý.

Ve městě máme otevřené jediné papírnictví. Aby má vnučka nezapomněla, že má babičku, chodím sem vybírat tvořící materiály, které jí posílám balíčkem.

Už při vstupu  a odebírání košíčku významně zvedá pokladní obočí. Dává tím najevo, jak jí nechutný stav mých rukou pobuřuje. Patovou situaci vyřeší jednorázové rukavice, ovšem vcházím s puncem dobytka. A přinejmenším s kriminální minulostí.

V celé provozovně jsem já a pět prodavaček. Vybírám barevné křídy, jedna stojí přede mnou, druhá něco jako rovná. Vkládám do košíku kvarteto s lesními zvířátky a přebírá si mne další dvojice, která kontroluje, zda nekradu.
U regálu s temperami a štětci se na mne další pracovnice papírnictví již doslova lepí a nezbývá mi než jí upozornit, že rozestupy by měly být dva metry. Přeci se vzájemně neohrozíme. 

Ještě vybírám čelenku s motýlky, sponky do vlasů, skřipce s medvídky a to celé nikoliv za kontroly pana Talíře jako ve Sportce, ale všech pěti prodavaček, které se skřípěním zubů dodržují dva metry rozestupu.

Mám ruce od smůly, kriminální vzhled, ale nejšťastnější vnučku s čelenkou plnou motýlů.

Krásný víkend vám přeje blondýna, která vlastně nikdy nechtěla být spisovatelem, protože vždy stála ve stínu větších literátů.
Nikdy neuměla kvalitně lhát, vědoma si, že lež má krátké nohy a sběr všeho je národním koníčkem, hlavně pokryteckých drbů.
A vždycky zůstane milující babičkou, která pro své vnouče i přes plot skočí, jen musí dodržovat rozestupy.  Nejméně dva metry !!