Nácvik na stav nouze ...

 ....  aneb co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

K prázdninám patří voňavá rána. Slunce nad obzorem, ptačí zpěv a papírový kufr.

Stála jsem před vrátnicí Severočeských tukových závodů a poslouchala svou matku.

Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Mé nitro hořelo nedočkavostí.

Roztěkanost mne nutila se dívat na všechny pionýry a pionýrky, já totiž jela poprvé na pionýrský tábor. Bez rodičů, bez věčných tahanic, láteření, poučování.

Tři týdny blaha, nevázané konverzace, volnost. 

Nezapomeň smrkat do kapesníku, převlékni si každý den kalhotky a ponožky, vyčisti si zuby, učeš se,

neznič si plátěnky a poslouchej. 

Mlask .. jedna pusa, mlask .. druhá pusa a nirvána na dosah.

V chatkách u rybníka to byl ráj. Vedoucí kádr nebyl řádně prolustrován, měli jsme spoustu volného času a nikdo nás moc nehlídal. Ruce od špekáčků při ohni jsem si otírala do kalhotek, špínu mezi prsty na nohou jsem si u vody odrolila, gumu u tepláků jsme nešikovně praskla a tak jsem chodila s uzlem na břiše.

Měla jsem ze sebe radost, takovou tu, která vyvěrá přímo od srdce. Věděla jsem, že nesmírně potěším maminku, má to u té pračky vždy tak těžké, nadře se než prádlo natahá ke ždímačce.

Proto jsem vůbec nechápala, proč jsem po návratu dostala facku přes celou tvář ? 

Na uvítanou jsem si to vůbec, ale vůbec nezasloužila. Žena, která mne porodila, ronila slzy a zároveň velice sprostě ventilovala přetlak, který způsobil můj papírový kufr.

Celý pobyt jsem smrkala do rukávů, kalhotky jsem si převlékala, až když nebraly omastek od táboráku, od plátěnek jsem ztratila tkaničky a bílý límeček u jediných šatů stál v pozoru od krku, dekorovaný borůvkovými knedlíky nebo koláčem, mezi zbytky máma odrolila i maštěné brambory. Ve vaně mi drsně rejžákem pucovala meziprstí a řvala nahlas na celý dům, že takové smradlavé čuně neviděla. 

Největší příkoří následovalo. Matka pionýrky Hlavničkové k nám přiběhla a jediné, co se jí z patra dralo, znělo asi nějak takto ...Taky máte vši ?

Taky. Ještě ten den doznal můj sestřih blonďatých vlasů velice zajímavého tvaru. Ani kastrol nebyl vyjmut pro tentokrát z linky. Stříhalo se podle ruky, v obrovském afektu.. 

Separovaně jsem musela sedět na chodbě, čelo mne pálilo a nejpotupnější chvíle jsem zažila s malým hřebenem zvaným všiváček. S hnídami, odkládanými na noviny odešel poslední pocit svobody a rozletu. Na pionýrský tábor jsem už nikdy nejela.  / můj první zákaz cestovat /

Jezdili k nám vždy na jaře. Mezi dveřmi jsem dostala krabičku cukrkandlu a pochvalu.

Lámanou češtinou jsem se dozvěděla ..  že já zase veliký a zase jsem vyrostl.

Moje máma je k smrti nesnášela, nééé, že se narodili jako Němci, ale že jim vůbec nerozuměla.

Když jsme za velikým stolem jedli svíčkovou pečeni s houskovým knedlíkem a brusinkami, kysele se usmívala a procedila, že už by měli zvednout kotvy.

Otec významně protáhl obočí, měl své kamarády z Karl - Marx- Stadtu moc rád. Probírali spolu politickou situaci, ale ze všeho nejvíce botanické orchideje, které všichni vášnivě pěstovali.

Díky mezinárodním vztahům a šikovným šífákům si mezi sebou měnili rostliny z daleké Brazílie, Peru či Ekvádoru. Moc ráda jsem se na ně dívala, když ve skleníku zářili nad rozkvetlými cattleyemi.

Zaujatě jsem poslouchala, tak moc, abych nemusela pomáhat s nádobím.

Cucala jsem kostičku cukrové pochoutky, když mne zaujala vůně. Na stole stály čtyři sklenky.

Nenápadně jsem usrkla z jedné. Smočila jsem jazyk zas. Ooooo, ta chuť. 

Domácí ořechovka od sousedky Holešovské mne oslovila. Až tak, že jsem tři vyslupla bez větších problémů. Pokoj se točil, já se točila, mohutně škytala.

Máma mi hlavu strčila pod studenou vodu a přihřála mléko. Věděla, že stačí pouze přičichnout a začnu dávit. Ořechovka mi létala i nosem. S hlavou nad záchodovou mísou, jsem musela slíbit, že už nikdy Němcům kořalku nevypiju. 

Otec se večer pozastavil nad mezinárodní ostudou a máma pouze lakonicky pronesla, ať si každý zamete před svým prahem a oni si můžou v Saské Kamenici i vyluxovat. / zákaz se sdružovat a to nejen s Němci :-) /

Ke každému domu pes. I u našeho jeden běhal. 

Štěně boxera s nádherně hnědou srstí jako právě stočený med. Divoký, šťastný a tak trochu neřízená střela. Stále nebyl čas na výcvik a náš pes rostl, mohutněl a choval se jako malý blázen.

Chodili jsme na vycházky. My tři. Já, mladší brácha a pes.

Na louce jsme házeli míčkem, klacky a prožívali skvělé chvíle.

Ulice, kterou jsme se vraceli domů, se prozaicky jmenovala Na poslední cestě.

Rozdováděný pes se ve chvilce nepozornosti vytrhl a otevřenou branou doslova vlétl na hřbitov mezi hroby. Pocit svobody a nový prostor  nabudil v našem psím kamarádovi dojem, že může úplně, ale úplně všechno. Trhal stuhy z věnců, mlátil věnci o mramorová sousoší.

Kytice z váziček nekoordinovaně roznášel od nebožtíka k nebožtíkovi, co na tom, že mu nepatřily.

Údolí klidu a posledního odpočinku se měnilo v chaotický nepořádek. 

Několik truchlících žen se domáhalo klidu a pořádku, což neměly v zásadě dělat, rozdováděný pes jedné z nich vytrhl hodobožovou kabelku, druhé skočil za krk.

Nad celou apokalypsou se rozeznělo jednou ohlušující a atakující ... Ronalde, na místo.

Dorazila naše máma, která nám šla naproti. Pes ve vteřině ustal a sedl si s hlavou svěšenou směrem k zemi.

Do setmění jsme uklízeli vsypovou loučku, jednotili věnce a kytice a z pokladničky jsme museli zaplatit čistírnu sousedce Hubáčkové, která měla kolem krku na flaušovém kabátě vosk a bahno.

/ zákaz vycházet, zaracha jsem měla na měsíc /

Říkám si, proč teskním po cestování ? Tak jistě, dnes si beru prádlo denně a špínu si nedrolím. 

Říkám si, proč je mi tak smutno po nejbližších ?  Ořechovku už nepiju, mám německý vysavač Vorwerk.

Říkám si, proč mám zase toho zaracha ?  Abych se nepotkala se sousedkou Hubáčkovou, která je už deset let v Pánu.

Přeji vám krásný víkend, možná stejně jako já, přijdete na to, že už jste nouzový stav nejednou trénovali ....