Únor v kostce ....

Prý jeden z nejméně atraktivních měsíců v roce začal přívaly sněhu, které potěšily duše malých i velkých bez rozdílu, lyžařů, bruslařů. Nějak jsme zapomněli, jak úžasné je i ve městě, když napadne sníh. Obrovské vločky, bílé závěje, tolik romantických fotek jako letos jsem dlouho neviděla.

A jak končí ?  Dnes padaly teplotní rekordy, ve slunečních paprscích se třepetali motýli / skutečně,  nepožila jsem  /, o včelách létajících nad záhony ani nemluvě a jako totální chaos vnímám opalujícího se slimáka, který si na lupení pěkně slintal.

Lidová pranostika praví ...  Co si únor zazelená - březen si hájí. Co si duben zazelená - květen mu to spálí. A že se zelená. Polovina skalniček raší, plaménky obrážejí. Já jako obrovský milovník travin se 60 kousky na zahradě, jsem musela začít rychle se střihem, některé hodně rané odrůdy již mají 10 cm nové výhony. Abych nestříhala do nového pletiva rostlin, bylo třeba hodně rychle omlazovat a stříhat. Kdo otálí, nemusí, již nyní zelenající nové výhony vydrží i mráz. 

Nedostala jsem stavební povolení, né, že bych jako na základce zlobila, ale nevyhovuji  s projektem stavebnímu úřadu. Rok běhaní po úřadech, žebrání, hromada peněz, ještě víc nervů a všechno špatně.

Přiznám se, že mi myšlenky nahrávaly a nutily mne vše vzdát, jenže to bych to místo nesměla milovat, to by to místo na mne nesmělo celý život čekat. Nesměla bych zde dřít jako Bulhar, sázet každou rostlinu, travinu, květinu. Když člověk někde nechá srdce, nemůže utéct.

A tak jedeme další kolo stavebního řízení, přátelé, já to postavím. Věří tomu málokdo, já to skutečně postavím.

Už dva měsíce vím, jaké je to, když do rodiny přijde nemoc. Vážná, žádná rýmička, žádný kašlík.

Nejdřív omráčí tělo i mysl šok, šílený, nepopsatelný šok. Tečou slzy a s nimi se řeší ta otázka proč ?

Proč má hodná, báječná ženská, která nechlastá, nekouří a žije zdravě, ve svém ňadru nádor.

Daleko větší šílenství nastane, když se čeká na diagnostiku, to vše kolem se stává  srandovním, malicherným a změní se úhel pohledu úplně na celý život. 

Naše docela malá, maličkatá rodina se semkla a ukázala, že krev není voda, že spolu dokážeme možné křížené s nemožným, my všichni vyhrajeme, zvítězíme a jak jedna skvělá kamarádka říká ... natřeme prdel té devítihlavé sani.

Starost, strach o lidský život mi přivřel oči a jedno si skutečně neodpustím. Přehlédla jsem, nevěnovala jsem patřičnou pozornost a nebo jsem byla zavřená ve skleněné kouli a nedokázala jsem ven, nafackovala bych si ! Kočičák Míša, věčný parťák u každé blbosti trpěl a já přehlédla příznaky onemocnění. Pár minut před dvanáctou, ale povedlo se. Stokrát jsem se té němé tváři omluvila, cítím zodpovědnost za jeho stav a ještě dlouho si budu sypat popel na hlavu po kýblech.

Sypáním bych rozhodně potěšila malého Soptíčka, který za každým druhým slovem říká, že je přeci veliká. Děsím se, když poprvé řekne, že se těší na občanku. Bože, proč všichni tak spěcháme ?

Od malička toužíme být velikými, nu a pro samý kvapík zběsile stárneme.

Veliký Soptíček zažil svůj první karneval a pak týden chodil pouze po špičkách jako baletka. V zimní obuvi, opět v rytmu vánočních koled, poměrně humorné číslo a tak jsem upekla vánoční banánky, aby to bylo v jednom konceptu. Když blázinec, tak pořádný.

Na jedno jsem nesmírně pyšná, začala lyžovat. Já nemehlo, nelyžař a loser zimních sportů, jsem uronila slzu, když jsem viděla  první sjezd své vnučky na lyžích. Ta radost z jízdy, sněhu, ze života, co víc si přát?

Krátký únor  utekl zase jako voda, kavárensky jsem se realizovala, povalečství bývá v zimních měsících tak úžasné, káva, zákusky, pohárky, miluji tu atmosféru. Je báječné, že se nestydím za fakt, že proválené odpoledne v příjemném prostředí není ztráta času, kdy společnost lehce ševelí, servírky decentně odnáší nádobí a káva skáče na stůl sama. Inu, s jarními měsíci vše dostane řád ...

Loučím se v měsícem, který mi přinesl mnoho bolesti, probdělých nocí, ale i naděje, radosti a poznání, že rodina má skutečný význam, když je objímající, milující a všudypřítomná.

Nadevírám pomaloučku, polehoučku měsíci, který má přinést jaro. Jak to pojmout, když venku to už jarně voní, ptáci zpívají, motýli létají ?  Necháme se překvapit ...