O ÚSMĚVU SLUNÍČKOVÉHO TOMÁŠE ...

Už příchod k automobilu naznačil, že to bude dlouhý a vyčerpávající den.

Za stěračem ležel žlutý lístek od měšťáků. Parkuji jako blondýna, tedy špatně. V době, kdy jsem se nastěhovala, měla auto každá padesátá rodina a na parkovišti si děti hrály na honěnou.

Dnes má každá rodina tři auta a zaparkovat, znamená být hrdinou.

Výstraha, že jsem hňup tedy existuje, večer se k ní postavím čelem.

Řítím se vozem na Prahu, ve velkých naleštěných autech sedí malí muži, tyhle napoleonské komplexy mne nesmírně baví a když přidají na rychlosti, aby všem ukázali,  že nejen Jarda Jágr má doma zlato. Oni si ještě k tomu leští zlatou ebenovou tyč, mistr zlatou hokejku.

Já ve svém drobném korejském voze, když přijíždím ku velkoměstu, vyzní celá situace, že jsem právě dorazila na unavené koze.

Unavená korejská koza má ovšem výhodu, všude s ní zaparkuji. Skoro všude ! Ten rozměr  mého automobilu se jeví skladně a úsporně.  V místě dojezdu vyskladním všechna napěchovaná žebradla, v noci jsem vařila silní kuřecí bujón, nudle jsem neválela, dala jsem přednost válení u poslední série Hry o trůny.

Kuře na paprice s noky jsem naládovala spolu s pudinkovým štrůdlem  do objemného zavazadla a vyrazila zachraňovat chřipkovou domácnost své dcery. Všimli jste si, že v momentu největšího zatížení, obtěžkání, potřebujete potáhnout kalhoty, z podprsenky se derou ňadra a zákonitě si rozbijete ústa o obrubník ? 

I teta Jaruna z maloměsta ví, že slušivá zástěra, barevný šátek není frajeřina.

Zauvažuji, zda supermoderní slimky nezaměním za apartní a pohodlné tepláky. Gumu vytáhnu pod bradu, pohodlí a zase pohodlí. / tepláková sousprava, kule dej si doprava, tepláků král ... /

Po uvítacím ceremoniálu jsem sbalila natěšeného Soptíčka a vyrazili jsme spolu za kulturou.

Naučila jsem svou vnučku žvýkat žvýkací gumy a toto má povoleno pouze se mnou. 

Způsobně a kultivovaně si sedla ve vlaku, nožky krásně k sobě, úsměv a plátek žvýkačky do úst.

To potěšení, ta radost z balíčku za dvacet korun, nepopsatelný zážitek, mlaská tak vydatně, tak věrohodně, tak nahlas, že dáma naproti s knihou v ruce, intelektuálka jedna, protáčí oči v sloup.

Můj malý dobytek si jako bonus začne honit v nose holoubky, jak něžně deklaruje. Jako delikatesu si je sází do úst. Mezi prsty je uhněte do kuličky. 

Mlask, holoubek, mlask, holub jako Brno, mlask. Proč se z roztomilé princezny stane takové nekultivované čuně, fuj ?

Vcházíme do místnosti plné motýlů, moje vnučka spíše než třepetání jemných motýlích křídel sleduje v obrovském zrcadle svou siluetu, je spokojená a když si opět začne větrat svůj holubník, nechápu, proč jsem zde platila to vstupné ? Mohla si dělat potěšení doma a zadarmo.

Sedáme si do obrovského kolotoče, do kočáru pro Popelky. Hned za mnou sedí na velkém koni další statečná babička se svou vnučkou. 

Cink, cink a jedeme. Náš kočár začal rotovat kolem své osy, zrychluje. Ve stejném tempu se řítí koně za mnou a naše pohledy, naše zoufalé pohledy se spojují jako proletáři všech zemí. Cink, cink. Slézám z kočáru, klepou se mi nohy, žaludek mám v krku. Proč tu mají tak přetopeno, tak vypadá energetická krize ?

Slézá dáma vedle z koně, rozbije si slušně řečeno hubu neb zapomene včas vyndat nohu dolů. Klepe se víc než já. Naše vnučky jsou nadšené. 

Cink, cink, už nikdy víc.

Čas oběda se nachýlil. Zda pozřu netuším, ten kolotoč fakt rotoval hodně zhusta, zkusím to.

Do místnosti vchází sluníčkový Tomáš Klus se stejně sluníčkovou manželkou Tamarou a jejich dětmi. Jsem vyvalená, překvapená, domnívala jsem se, že snídá astrální rosu, v poledne medituje a k večeři si krájí a maže na chléb tmu, ve které prý týden hledal podstavu svého bytí. 

Sedíme každý u svého stolu, pijeme jemně perlivou vodu Rajec, jíme pizzu a dýcháme stejný vzduch.

Jen Soptíček si prostě s Klusovic dětmi hrát v koutku nebude a nebude. Za to se oddaně zapojí do záchrany nejmenší Klusovic princezny, kterou pak tátovi odvádíme ke stolu. 

Asi tušila, že jsem prima babka, bohužel já nepiju ranní rosu, asi by nám to spolu při snídani drhlo.

Odcházíme spolu pohromadě, jedna veliká skupina dětí. Sluníčkový král se ohlédne, rozloučí  se a jeho oči se střetnou s těmi mými. Oba víme, oba tušíme, děti jsou radost, že, Tomáši ?

Domů se vracíme kolem místního kačáku, krmíme jako o život vyhladovělé kačeny. 

Únor zebe, zalézá za nehty.

Kultura byla, zvířata byla, vytvořili jsme několik nových výkresů, náš sníh má bílou vatovou podobu, je třeba si pomoci, když venku nic nepadá.

Posbírám kastroly, pekáče, natáhnu si tepláky a cestou kolem Řípu valím na služebnu, vyřídit ten žlutý lístek za stěračem.

Ujela jsem dvěstěpadesát kilometrů a s občanským průkazem si sedám na služebně. Budeme projednávat můj trestný čin. Mají tu teplo. Mají tu přetopeno. 

Dostala jsem zabrat, padá na mne únava.

Nehádám se, nepřu se, chce se mi spát.  Kdyby tu měli rozestálo, nebránila bych se. Spánku.

Abych neusnula, zafixuji se na obočí příslušníka, který mi sděluje paragraf, za paragrafem.

Ty kluku jeden, ty bys měl mít na to tvé obočí zbrojní pas, říkám si v duchu. A už se vidím, jak mu s pinzetou trhám ty třícentmetrové chlupy, fuj, to jsou kůly, co mu trčí z obličeje.

Slyšíte, říkám, máte to za 100 korun, slyšíte ?

No jasně, slyším, mám mu navrhnout, že mu s tím obočím pomůžu ? Nechám to na příště.

Je pozdní večer, je první únor, já vím, první máj byl zněl lépe.

Hledám své místo na parkovišti, nenacházím. Odjíždím rotovat po přilehlých parkovištích a ve zpětném zrcátku vidím rozsvícené oči sluníčkového Tomáše, bože to byl zas den ...

/ jeden z mála okamžiků, kdy lovkyně zacílila na motýly, nikoliv na holuby /