sobota 23. února 2019

Po nás potopa ...


Vždy to tak krásně začíná.
Romantické pohledy, letmé dotyky, první společná večeře.
Vědecky je dokázáno, že v určitém věku není třeba dělat cavyky.
Nehledáme si inseminátora, zakladatele rodinného krbu, tak proč selektovat.
Proč se tvářit odtažitě, bývá to pak po prvním sexu i možným fiaskem.
První milování se podaří, následuje další, další a další.
Dva se vyhladověle hltají a nemohou se navzájem nabažit.
Řešíme bydlení. Já malý pronájem, ty malý pronájem.
A co s tím? Sestěhujeme se.
Pořizujeme první společné povlečení, nezatížené minulostí, nevidíme v něm soka
z minulé štace.
Nakupujeme, cestujeme, vaříme, konzumujeme společný život.
Sedíme na pomyslném obláčku. Něco nám chybí ?
Copak to asi bude ?
Další manželství ?  Ne, rozvod se vsákl pod kůži jako po kérce.
Společný dům ?  Ne, ten poslední ještě není splacen.
Děti ?  Každý máme své, další už děloha neunese.
A tak nám do obývacího pokoje přiskáče štěně. Malé, blbé a naše.
První večer ho hladíme, usínáme s ním.
Já, ty, štěně, jsme my. My a náš je svět.
Kdyby šlo kojit, kojíme.
Následuje období fascinace, jak společně dokážeme fungovat.
Venčíme, krmíme, očkujeme, hladíme, prodlužujeme si život dlouhými procházkami.
Malé, hloupé psisko rozmazlujeme jako společné dítě.
Milión fotek zleva, zprava, nahoře, dole, tolik selfie má jen Kim Kardashian.
Proč jsi mi nezavolal ? Kde jsi dneska přes poledne byla ?
To nádobí jsi nemohl dát do myčky ?  Ty jsi vybíral ze společného účtu ?
Proč ten pes skáče jako kretén ?  Mám rozkousané tenisky, vidělas ?
Krize. Jako zeměkoule, jako celý širý vesmír.
Je tu, je hmatatelná, je cítit.
Vyhýbáme se jeden druhému, nechceme dýchat vzduch toho druhého.
Netoužíme se dotýkat. A neprahneme hladit ani naše společné dítě.
Prochcaný byt, prochcané koberce, žádné rodinné procházky.
Za dveřmi uplakané psí miminko, které nechápe.
Netuší, proč už není mazlené. Proč se smí jen vyčůrat a hned domů ?
Kde jsou ty pamlsky, hračky, kde je to hlazení ?
Jeho status se změnil jako první, nezadaný.
Její status ho následoval, nezadaná.
Nechceme společné prostírání, nechceme společné cíchy, nechceme nic, co bude připomínat vztah.
A ty vystrašené psí oči, to rozechvělé kňučení, když si ho přebírali v útulku.
To je život, tvrdý, drsný, s námi se také nemaže.
Tak hurá na seznamku, nééé ....


 

47 komentářů:

  1. tak to je teda dost smutný příběh...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tohle naštěstí neznám a doufám, že ani nepoznám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věř a víra tvá tě uzdraví ... a já samozřejmě přeji, aby taková poznání v tvém životě neměla místo .

      Vymazat
  3. Smutný příběh, jak lidský tak pejskův.
    Zrovna včera tady mluvili o rozsudku kdy šel pejsek do společné péče - týden u "mámy" týden s "tátou" - jako to bývá s dětmi, bohužel :-((

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lidsky ne, každý člověk má možnost se nějak osudu postavit, ale to zvíře nikoliv. Zodpovědnost za zvířecí život se tomu říká.

      Vymazat
  4. Taky neznám...naštěstí.
    Zuzany Petrunka má s přítelem střídavou péči o toho jejich šedesátikilovýho mazlíka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lepší varianta, která dokazuje lidský charakter obou aktérů, který zde evidentně chyběl.

      Vymazat
  5. Neshody, rozchody a nedorozumění většinou nejvíce odnášejí děti i domácí mazlíčci. Naštěstí to neznám a doufám, že už nepoznám ani já ani ta naše potvůrka Barunka. Ale takový už je někdy život.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždy by dětské a zvířecí osudy měly stát v žebříčku na prvních příčkách, nikoliv pokulhávat na chvostu.

      Vymazat
    2. Ježíš, Evko,
      snad se nechceš rozvádět...:D

      Vymazat
  6. Co my LIDI všechno dokážeme...Jsem ráda, že na seznamku jsem během svého, nyní již - sátinového života, nemusela ani nahlédnout.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, co dokážeme ? ... naplnit význam slovního spojení Po nás potopa, leckdy do slova i do písmene a většinou se ani nestydíme.

      Vymazat
  7. Tak to je smutný příběh. A bohužel skutečný. Nepoznala jsem ani seznamku, a už to pravděpodobně nestihnu. Měj pěkný večer.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že není třeba zažít v životě úplně všechno.

      Vymazat
  8. Odpovědi
    1. Ano, i tohle dokážeme v rámci vypořádání svých citových vkladů.

      Vymazat
  9. Tak to je pro mě pejskařku moc smutné. Ta fotka na konci to dokonale podtrhuje. Mě o ty lidi nejde, ale ten pes za to nemůže, on si ten život nezpackal!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tomto příběhu jsou lidé podružní, necítím žádnou lítost, protože se dokáží oklepat a jít dál. Ovšem to zvíře je závislé a zde by měla zvítězit zodpovědnost k životu, ke zvířeti a nést následky.

      Vymazat
  10. Život ako na húpačke ... hore, dole ... človek pochopí, nemá tvár trpí bez pochopenia ... Somonka, maj peknú nedeľu ... L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žije, konzumujeme a to, že zvíře tu bude s námi dalších třeba dvacet let, tak daleko nepřemýšlíme, bohužel.

      Vymazat
  11. Ještěže statusy fungují a člověk aspoň podle nich pozná, jak si právě stojí :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevlastním žádný tento prostředek, kterým bych do světa troubila, jak si zrovna stojím. Občas mne hodně zarazí, jak si lidé zainteresovaní mění své statusy a jak je pro ně tento počin životně důležitý, doba si žádá podobné skutky, jsem nemoderní.

      Vymazat
  12. No, už fotka mi dala... Kdo má psa, tomu takový příběh trhá srdce na kusy... Moc si přeji svět bez nezaopatřených dětí i psů!
    Simi, měj hezkou neděli! Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemám psa, ale každá zvířecí duše si zaslouží být hýčkaná, být milovaná.

      Vymazat
  13. Smutný příběh, doufám, že už ho nepoznám. A ty oči na fotografii berou za srdíčko......

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě né, nevěřím, že by ti byl osud toho zvířete lhostejný.

      Vymazat
  14. Fuj, fuj a ještě jednou fuj... lidi ať se rozcházej, ale ať to neodnášej ty nejmíň bezbraný.A už vůbec ať je nestrkaj do útulků! Na tohle jsem pes, a kdo z mých známých by tohle udělal, u mne by skončil....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lepší do útulku, kde má šanci na nový život než ho nechat bezprizorního někde v bytě samotného nebo ho vyhodit na ulici.

      Vymazat
  15. Smutný příběh!
    Když si pořídím pejska, tak musím vědět,že jsem schopný zajistit mu to, co potřebuje a především si ujasnit,zda pes jako takový zapadne do stylu mého života. Neřídím si ho v euforii. Trochu se stalo módou mít psa. Že se rozpadl vztah by neměl být důvod dát pejska do útulku. Pes není přece hračka, kterou odložím, když mne nebaví. A proto když chci mít psa, tak přemýšlím.
    Hezkou neděli,Simi!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A těch zvířat, která končí v útulcích po vánocích, není to samé ?
      Rodiče zapomínají, že radost končí po vánocích a pak přicházejí povinnost, péče a v dnešní době i nemalé finanční prostředky za péči o nemocné zvíře.

      Vymazat
  16. Odpovědi
    1. Je nutné si ukazovat svět i touto optikou, víc si pak vážíme toho veselého.

      Vymazat
  17. Ano, takto to probíhá. Chudinka pejsek...Ten za nic nemůže. Začínat nové vztahy je hodně těžké. I když se člověk asi brání, tak minulost se svými zvyky máme v sobě a vlastně se asi snažíme přizpůsobovat, tomu druhému vyhovět a on zase nám a to jednoho i druhého musí nutně unavit.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě složitější bývá přizpůsobení s dítětem, to mívá také problematický průběh, kdy partner vidí v děcku minulost a žárlí na ní. Je mnoho mužů, ale i žen, které se nedokáží přenést a chovat důstojně, emoce vítězí,.

      Vymazat
  18. Simi, zase smutné. Ať si dospěláci dělají co chtějí, ale to zvířátko za to nemůže. A přeci ho pak neodkopnou, vždyť ho měli rádi a ono je. No, to je strašné.
    Přeji krásnější dny. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohdy jde zdravý rozum stranou, jak dvěma lidskými osudy mávala láska, ta se pak změní na nenávist, lhostejnost a pak nějaké zvíře, jde úplně stranou, je odpad nepovedeného vztahu.

      Vymazat
  19. Možná, kdyby jeden z těch dvou byl menší sobec než ten druhý, tak by se příběh vyvíjel jinak. Je to vlastně obyčejný příběh... ze dvou úžasných a rovnoprávných lidí, jedinečných osobností a inteligentních stvoření, se za čas stanou idioti. Jednou to v závěru odnesou děti, jindy psi či přátelé, ale hlavně, "TO" odnesou ti dva. Neúspěch ve vztazích, neochota ke kompromisu, neúcta sama sebe, nepřináší nikdy nic pozitivního. No, snad se psa ujme silný a sebevědomý člověk, pes najde klidný domov, nebude mít smutné oči a srst, se mu začne bude krásně lesknout. Simono, pěkné, smutné a pravdivé, bohužel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co oni dva, ti se oklepou, složí hlavu a své žití jinde, ale co děti, co zvířata ?
      Dříve se na tohle dbalo více, měli jsme v sobě z rodin zakódované, že když si něco pořídíme, musíme se starat. Ještě si pamatuji na vzájemné dialogy s rodiči, kdy mne upozorňovali, že i stolice po psovi, když je nemocen, ano i ta se musí uklidit.
      Já také doufám, že narazí na člověka, pro kterého bude přítelem po zbytek jeho dní a život to nebude určitě psí.

      Vymazat
  20. Jsem trošku zaražená z místních komentářů. Jako kdyby vůbec nezáleželo na těch lidech? Ano, je hrozné, když se nevinnému zvířeti něco takového stane. Ale určitě bych k tomu nedodala něco jako "klidně ať se rozcházejí, na nich nezáleží". Není to pravda. Pokud se sebou něco neudělají právě ti lidé, pokud neuzdraví svá vnitřní zranění a nebudou na sobě pracovat a nezačnou se chovat odpovědně, tak bude nejen takových psů, ale i dětí pořád plno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, i z tohoto úhlu se na to třeba podívat, lidé jsou důležitější, ale mne v tomto momentu víc zajímá osud toho zvířete.
      Mám z nedávné doby zkušenost. Věnovala jsem pozornost rodině, lidem a nemoci, nějak mi uniklo, že mám doma zodpovědnost a v návalu strachu o rodinu, jsem si nevšimla, že mi strádá mé zvíře. To, které již šest let miluji a díky jiným strachům a povinnostem, jsem péči o něj velice, ale velice podcenila.
      Když jsem slyšela diagnózu, kterou jsem svou nezodpovědností zapříčila, bylo mi neskutečně bídně. Já to v návalu péče o lidi nezvládla. A s tím se velice, velice špatně žije. Je to zvíře, které je odkázané pouze na mne a já jsem vybouchla.
      Mohla bych se schovávat za strachy, za nemoci, za ledacos, ale moje svědomí bylo skutečně špatné. Po deseti dnech jsem se na veterině dnes rozbrečela, stokrát jsem se omluvila, stokrát.
      Pro lidi jsem zapomněla na zvíře a s tím se mizerně žije,věř mi.

      Vymazat
    2. Tak to je mi moc líto... Je pravda, že zvíře je v dané situaci na člověka naprosto odkázané a samo si zkrátka neporadí, zatímco druhý člověk (pokud je tedy dospělý) bývá soběstačný.
      Snad se tedy alespoň rána brzy zahojí a ve vzpomínkách zůstane jen to krásné!

      Vymazat
  21. Smutné, velmi smutné, je to člen rodiny...

    OdpovědětVymazat
  22. Chudák pejsek.

    Ale ty seznamky, mailem mně pořád chodí z jakési domény hi5 nabídky na seznámení, je tam "tablo" miniportrétů žen z celého světa, které "po mně" touží, ale když na některý miniobrázek kliknu, přejde to na stránku, kde je třeba odpovídat na otázky. Do registrace jsem nikdy nedošel a možná si šlapu po štěstí :).

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.