S cizím Ježíškem v cizím pokoji ...

Přítmí malé panelákové kuchyně ukryje do svých stínů majitelku. Sedí, nepřebírá hrách, ani čočku, její dlaně spočinuly na čerstvě vyžehleném ubruse. Hrubost kůže signalizuje, že gumové rukavice by se hodily. Neumí s nimi, nemá cit. Holou rukou se špína lépe drhne.
Malá, lehce zavalitá Milena toužila po obrovské, krásné rodině. O protikladu malé, nefunkční, které velel její věčně opilý, despotický otec a ustrašeně vyklepaná submisivní matka. Neveselé, truchlivé dětství vytěsnila a zavřela do láhve, kterou symbolicky zahodila do řeky.
Ve svůj svatební den se cítila naplněná, doslova a do písmene, čekala své první dítě. Tohle dítě bude mít jiné dětství, slibovala si v myšlenkách a hladila si něžně své vzdouvající bříško. Bolest, kdyby mne jen nebolela tak celá záda, kdybych je mohla odložit, odhodit. Kdepak, ten výsledek bude stát za to, slibovala si celý den, slibovala si celou noc. Navzdory křížovým bolestem porodila dceru a netušila, proč zdravotnický personál našlapuje tak potichu.
Malé droboučké děvčátko se narodilo bez lebeční kosti. Hladila jemnou kůži tváře malého vymodleného andílka, když naposledy vydechl. Tenkrát toužila odejít s ním. Navždy.
Netrvalo dlouho a osud zalevel na veselejší notu. Milena přivedla na svět zdravou holčičku.
Strach a obavy vystřídala radost, naplnění. První slova, první krůčky, první jízda na kole bez koleček, první přání k vánočním svátkům opatlané neumělou rukou malé holčičky.
Celé to těšení, radování zkalil verdikt lékařů, který zněl jasně. Žádné další dítě už neporodíte.
Mezi slzami opět zazátkovala další pomyslnou láhev a hodila jí s klepající rukou do řeky nářků a bolestí. Sen se rozplizl do reality, budeme malá, ale zdravá rodina.
Rozjel se kolotoč kroužků, baletů, recitování, keramik, vysvědčení. Leckdy se nedostalo ani na to rychlé večerní pomazlení, její Libor by zasloužil medaili.
Hrdost střídalo veselí při maturitním plesu, promoce na jedné vysoké škole, další promoce na druhé vysoké škole.
Milena si nevybavuje, kdy přesně přestala žít svůj život a začala žít život své dcery.
V tom běhu, stoprocentním servisu, nevyspaných nocích, naleštěných botách, nažehlené sukni.
Kde má ona svoje žití, kde má ona svou radost ? Ztratila chuť se milovat, pomazlit se. Její Libor by zasloužil další metál, utekl a ani se pořádně nerozloučil.
Venku je tma a pouliční lampy dávno svítí. Každé přijíždějící auto se protáhne stínohrou bytem a gigantické obrazy kloužou po hrubé mnichovské omítce.
Majitelka bytu se krčí ve svých myšlenkách. Dnes jim to všechno řeknu. Ano, dnes se konečně postavím všemu, co mne dávno netěší. Kdy jsem se stala služkou, vychovatelkou, kdy jsem se stala Popelkou rodiny mé dcery ? Já to dneska rozseknu, já to dneska dám.
Ticho místnosti jako na povel přeruší ataka mobilního telefonu. V jeho nitru řve Milenina dcera, kde se fláká, nevyzvedla vnučku z kroužku. Učitelka už volala dvakrát.
Unavená, rozechvělá rozsvítí a světlo řezavým způsobem přeruší tok myšlenek.
Kdepak, dneska jim nic neřeknu, až zítra ....


Štědrej večer nastal, Štědrej večer nastal, koledy přichystal, koledy přichystal.
Byt září čistotou, voní vanilkou a atmosféra se ligotavě pohupuje v rytmu vánočních koled.
Ema stojí v koupelně, omývá si už asi podesáté ruce a po tváři jí stékají slzy. Jsou nejslanější v jejím životě, na tváři dělají brázdy, rozežrané bolestí, ztuhlostí. Bože to tak bolí, nepřežiju to.
Zavře oči a pustí si do své šedé mozkové kůry krásný film.
Jedle vyzývavě vypouští do prostoru všechny silice, které může nabídnout. Pod ní na malém stolku leží do barevného papíru nazdobené a ostužkované dárky, těší se na své majitele. Jména napsaná na cedulkách úhledným, rozmazleným písmem.
Naservírované cukroví na talířku po babičce, voňavé ovoce, svíčky, čokoládové truffle a koledy a smích a radost.
Pod vánočním stromkem veliká, teplá a chlupatá deka. Jak krásně se na ní rozbalují dárky, trhají mašličky, škube papír. Vyprávějí se příběhy z honu na dárek. Veselé, nekomplikované a objímající.
Celá rodina na jedné dece. Pospolitost, láska i dojídání bramborového salátu s již studeným kuřecím řízkem. Dlouhé hodiny, jako by nikdy nechtěly skončit, vlastně by ani nemusely. Také proč ?
Vždyť i o tom jsou přeci vánoce, když se sejdeme všichni na jedné dece.
Kouzlo vánoc v přímém přenosu, nezapomenutelný film ověnčený desítkami Oscarů.
Z obrovské dálky doznívá písnička Karla Gotta Kdepak ty ptáčků hnízdo máš, bože, jak patetické, jak pravdivé a jak bolestné.
Ema otevírá oči, zarudlé a cítí se jako ten ptáček, postrádající své hnízdo.
Jak to, že stojí v cizí koupelně na Štědrý den ? Jak to, že čeká na cizího Ježíška v cizím pokoji ?
Kde jsou její blízcí, kde je její rodina ?
Je pro ni neuvěřitelné, že na dece pod vánočním stromečkem její dcery, jejího zetě, jejich dětí nezbylo jediné místečko. Místo pro Emu, pro mámu, pro babičku. Místo na veliké, chlupaté dece, kde člověk má cítit pospolitost, lásku a rodinné pouto. Místo pro ni nezbylo ..
No tak, Emo, utři slzy a pojď mezi nás. Něžný, chápavý hlas kamarádky, úsměv na tváři jejího muže a zvoneček, oznamující nadílku.
Na vánoce by nikdo neměl být sám, se říká. I když nezbyde místo na dece.
Ema ten večer okusila poprvé ve svém životě, že Ježíšek se svými dárky nemůže být nikdy cizí, ať rozdává kdekoliv....


Mateřství je dar. Někdy je síla mateřství větší než zákony přírody.
Jen se v něm neztratit, zorientovat a mít vždy volné místo na dece.
Příjemný víkend přeji.