sobota 3. února 2018

Já jsem tvé staří, pozvi mě dál ...

Spojila nás náhoda a vzniklo přátelství.
Za celý svůj život jsem nepotkala člověka s tak vybroušeným nadhledem.
Co já jsem opindávala v dlouhých větách, v desítkách slov, ona trefně udeřila na solar jednou prostou větou.
Rozený pohodář.
Její úsměv čtveráka s jemnou cigaretkou u rtů, zapíjející kávou a končící větou. To neřeš.
Jenže poslední rok je vše jinak. Nejdřív se vkrádal nepokoj.
Úsměv vystřídaly smutné oči bez lesku, bez života.
Deprese. Obrovská saň, co požírá duši.
Je na vše sama, na život, na nemocného otce. Soužití dcery a nemohoucího tatínka v jinak prázdném domě.
S nemocí přichází beznaděj kořeněná bezmocí, která graduje hulvátstvím muže. Jeho síla odchází.
Bolestivě bojují oba, on s důstojností, ona s emocemi.
Má přítelkyně se v tom boji zoufale ztrácí, snaží se na potápějící lodi udržet směr a přesto je ten záchranný kruh v nedohlednu. Jak ráda by utekla, jak ráda by ukázala záda.
Nedokáže to. Stará se o nemocného otce a důstojně mu ulehčuje poslední chvíle ze života na úkor toho svého.

Jedné noci, před 8 lety jim pípla sms.
Právě tato zpráva dvěma penzistům obrátila život vzhůru nohama.
Jejich snacha jim oznámila, že se zamilovala a odchází.
Takže v neděli si už pro své dvě malé děti nepřijde. Vlastně si pro ně nepřijde ani tu druhou neděli.
Nechce je už vůbec.
Co se dvěma ptáčaty, kterým v těle pulzuje stejná krev, co se dvěma živly, kterých je plný malý byt ?
Můžou vyhodit krev své krve ?
Mohou jen přistoupit na skutečnost, že pomohou svému synovi, který dře, aby rodinu uživil.
Od plenek do školky, ze školky do školy a hurá vstříc pubertě.
Dívám se, za oknem babička vyprovází svou vnučku na kroužek, hladí jí neposedné vlasy, upravuje minisukni.
Představovala si takto svou část důchodového života, měla vůbec šanci si uvědomit, že v pozdním věku kope prvoligový mač rodičovství ?

Je sobota. Je nádherná letní sobota, plná slunce, sladkého melounu a koupání.
Po dáchanečku by nebyla vůbec špatná káva.
Paní domu jí servíruje s právě upečeným štrůdlem, plným ořechů a hrozinek.
Fuj, zase štrůdl. Ozve se pán domu, kopne do stolu a uražený odchází trucovat.
Dokáže trucovat celý týden. Mlčí, mlčí celý den, neodpovídá.
Po bytě voní bábovka. No jo, přitáhnou dětičky, peče se bábovka.
Ticho, bytem se nese jen zvuk hodin. Tik tak, tik tak.
Ona se trápí, nedokáže mlčet. On se netrápí, kašle na slušné chování.
Kde je ten gentleman, který jí kupoval růže ?
Aby jí ještě víc zranil, dělá si srandu, že jí narostl zadek. Čím víc zranit, tím lépe.
Spolu žijí, spolu mlčí.
A přitom se tak milovali, tak si užívali života, cestovali, smáli se stejným vtipům.
Stáří, nemoci, bolesti a odcizení.
Jenže, co když ten dnešní den s odmítnutým štrůdlem může být zároveň i dnem posledním ?

Tři podobenství odcházení a stárnutí.
Nikdy se člověk dostatečně nepřipraví, neztrácí naději a doufá.
Rozloučím se slovy pana Hapky a Horáčka :
" Teď tady sedí v županu,
já neznám žádnou obranu, když říká : Už tu zůstanu, jsem tvoje STÁŘÍ "


54 komentářů:

  1. Dobře, ty! Jó, život se s náma nesere....

    OdpovědětVymazat
  2. to je poměrně smutné, život je drsný..

    OdpovědětVymazat
  3. [2]: Ano,může!Vzpomene si až na konci života,že měl děti...žádá od nich pomoc.

    OdpovědětVymazat
  4. Ten první odstavec je bohužel víc než pravdivý, vím o tom svém. Staré dítě, které samo by už potřebovalo pomoc se stará o starého rodiče, kterému už došly síly. Nepochopí nikdy kdo nezažil, nepochopí nikdo kdo tím prošel. Nejhorší část života pro člověka. Ne každý má tu čest jí projít.

    OdpovědětVymazat
  5. [4]: oprava...nepochopí nikdo, kdo tím NEprošel...

    OdpovědětVymazat
  6. [1]: Jak s kým, s někým se sere takovým způsobem, že člověk žasne a má vztek, že s ním se nesere!

    OdpovědětVymazat
  7. [2]: Znám ženu a nejednu, která se zřekla svých malých dětí a  při rozvodu u soudu, zůstali manželovi.

    OdpovědětVymazat
  8. Nikdy nesoudím, každá mince má totiž dvě strany, ale odejít od dětí, protože se zamilovala?!

    OdpovědětVymazat
  9. Život napíše příběhy, které člověk nevymyslí... A já neznám ty příběhy, znám jen ten svůj...

    OdpovědětVymazat
  10. Je hrozné jaké kopance a rány nám může život přichystat

    OdpovědětVymazat
  11. [1]: Dobře Ty! Jo, umíš napsat trefný komentář a nepotřebuješ moc slov...

    OdpovědětVymazat
  12. [7]: to jo, vdaná jsem asi rok a s manželem jsme spolu tak 9 let, nějak jsem to přestala počítat:)

    OdpovědětVymazat
  13. Dnešní tvůj článek je smutný a současně strašlivě pravdivý. O to smutnější, že jsem včera vytáhla ze schránky parte jednoho úžasného člověka, který měl nadhled a uměl fantasticky glosovat život. A já si uvědomila, že už fakt hraju tu poslední třetinu.

    OdpovědětVymazat
  14. Tři různé podoby skutečnosti - všechny věrné, rozšířené, v mnohém silné a v něčem zničující. Moc dobře napsané.

    OdpovědětVymazat
  15. Jo, a mimochodem, tuhle písničku mám hodě ráda. Ono se ostatně dá říct, že bych některou písničku či skladbu vzešlou s pera Petra Hapky a Michala Horáčka nesnášela nebo se mi nelíbila. Já tohle spojení miluju a je strašná škoda, že už další hudební skvosty z jejich spolupráce už nikdy nevzniknou ....

    OdpovědětVymazat
  16. Taky nepochopím, že někdo dokáže opustit malé děti, u těch větších už je to jiná....ty už se můžou rozhodnout samy....já si teda vzala všechny tři a několikrát jsem jim řekla, že jsem vás tam nenechala    , ale ze srandy     

    OdpovědětVymazat
  17. Dnes smutek? Další dobře popsané životní ťafky. A všechny tři příběhy s malinkými rozdíly znám taky.

    OdpovědětVymazat
  18. Apfelstrudel - krásné staré časy Rakousko-Uherské monarchie.

    OdpovědětVymazat
  19. [19]: Nečekala jsem jinou odpověď, štrůdl je v tomto příběhu nastrčený, cílila jsem přesně na tebe   

    OdpovědětVymazat
  20. A mého pana domácího vytočily oči uvařené v rybí polévce. Krásný zážitek na Štědrý den...

    OdpovědětVymazat
  21. Simčo, krásně jsi nám představila různé podoby stáří. Opravdu nikdy nevíme, co nám zítřek přinese a jak na tom budeme my. Na stáří se každodenně start o svá vnoučátka, nebo i o nemocné rodiče je obrovská zátěž a kdo to zvládá, má moji poklonu.

    OdpovědětVymazat
  22. Smutný. Ale stáří se nevyhneme. Musí to u všech opravdu být tak? Nemohou se o starosti podělit?

    OdpovědětVymazat
  23. To, co jsi napsala je prostě ze života.

    OdpovědětVymazat
  24. Kéž by člověk nemusel říkat:,,Stáří je hrozná věc"...Kéž by člověk nezatrpkl vůči svým nejbližším, vůči celému světu, vůči štrůdlu. Kéž by stáří bylo dobou, kdy konečně můžeme žít tím, co jsme nestihli v dobách pracovních povinností. Kéž by...

    OdpovědětVymazat
  25. Někdy si říkám, že kdyby někdo chtěl takový příběh vymyslet, tak se mu to nepovede. To jen sám život nám je servíruje s plnou parádou...

    OdpovědětVymazat
  26. No stát se může leccos ale"hodit" děti na hrb prarodičům a obejít...

    OdpovědětVymazat
  27. Měla dvě děti - staršího syna, vždy dávaného za příklad své mladší dceři. Dcera častokrák slyšela, jaký je charakter. Když ovdověla, zestárla a potýkala se mnoha zdravotními problémy, vzala si ji dcera k sobě a mnoho let se o ni starala. "Charakter" se ukázal jen vyjímečně, nic jí nepřinesl, nepomohl. Teprve pak poznala, jakou dceru má a častokrát děkovala.

    OdpovědětVymazat
  28. Smutné osudy,smutné příběhy.Také jsem jich za posledních 25 roků práce mezi lidmi slyšel.Mnoho starých lidí má televizor jako kontakt s okolím aby se neztratili ve své samotě.A já pro ně byl něco jako zpovědník.Naposledy dva staroušci,hodně přes devadesát." My máme pane opravář už jenom vás a tu televizi.A tak tady sedíme a čekáme až umřeme."  

    OdpovědětVymazat
  29. Život někdy přinese fakt perné chvilky. Moje sousedka se strašně těšila do důchodu, ale netušila co jí život přichystá. Téměř stejný osud o jakém píšeš, namísto klidného důchodového věku bylo třeba postarat se o dvě vnučky, mladší teprve začala chodit do školy. Vychovala je a dnes dospělé holky o babičku nejeví zájem 😞🙁

    OdpovědětVymazat
  30. [1]: A o tom to je, je třeba psát věci, které nejsou líbivé, ale dotýkají se nás všech.

    OdpovědětVymazat
  31. Jestli bych něčeho nechtěla dožít, tak toho, že na stará kolena (která už mám) se ze mne stane zlá a ještě k tomu semetrika. Přičemž si to ani nebudu uvědomovat.

    OdpovědětVymazat
  32. [11]: Chytla jsi doktoří nemoc, komentuješ komentáře.

    OdpovědětVymazat
  33. napsala jste to správně - ne každý má tu čest, resp. projít takovou cestu se ctí   "bez ztráty kytičky"

    OdpovědětVymazat
  34. [24]: A je třeba o tom psát, protože leckterá témata lidé raději vypouštějí, nechtějí je slyšet.

    OdpovědětVymazat
  35. to patřilo k příspěvku 4 a 5

    OdpovědětVymazat
  36. [28]: Jsou věci a situace mezi nebem a zemí, ke kterým zaujímám zásadní NE a toto je jedna z nich.

    OdpovědětVymazat
  37. [21]: Štědré dny jsou od toho, abychom na ně nezapomínali. U nás byly vždy hodně veselé, jednou letěl vzduchem i tříkilový broušený popelník, těsně minul moji hlavu. To generálka emočně neunesla tolik štěstí a pohody.

    OdpovědětVymazat
  38. Příběhy, o kterých by se mělo psát a děkuji za ně. Někdo by se mohl poučit, když už se do takové situace dostane - nebo někdo z rodiny. Já z toho prvního příběhu (ne osobně)...

    OdpovědětVymazat
  39. [32]: /7/ Souhlasila by jsi a zásadně, tohle nebyla píča co vyhrála nad mateřským citem, té mladé paní nějak za 10 let manželství začal lézt manžílek, miláček, polovičák, Princ, Pán, Král, drahý, jediný, nejlepší, Bůh a Čert - na nervy a protože nemohla kvůli očím se dopovat antidepresivy, volila občas skleničku vína. Občas se stalo pravidelností a když už viděla, že je alkoholička, dětí se vzdala.

    OdpovědětVymazat
  40. [12]: Klávesničko odpověď, či co se jiným ženám stane v životě, je vlastně v mém komentáři[41]:.

    OdpovědětVymazat
  41. [33]: Alko, jaká budete až budete stará, nevíte, neví to ani vaše dcery.

    OdpovědětVymazat
  42. [36]:[30]: Zvláštní jak tu popisujete, že když je člověk sám, že je na antidepresivech, či nešťastný? Já tedy znám ve svém okolí samotáře, kteří by byli na antidepresivech či nešťastní, kdyby s někým žili či bydleli!

    OdpovědětVymazat
  43. [41]: Cukříku, já se velice omlouvám, v tomto se neshodneme.

    OdpovědětVymazat
  44. [43]: Pozor ...když u nás létaly popelníky, moje generálka byla v mém věku, při smyslech a ve vynikající kondici, jen se nedokázala ovládat a neuměla pracovat s vánočními emocemi.

    OdpovědětVymazat
  45. [44]: Ano, je mnoho samotářů, kteří si v samotě libují, ale hodně staří lidé tím nesmírně trpí a neumí se samotou pracovat, jsou zranitelní a lehce ovlivnitelní, právě, že se samoty bojí.

    OdpovědětVymazat
  46. [45]: Simi ty se nemáš za co omlouvat, kdyby ta žena o které jsem psala dokázala být jako ty - nedopadla by tak, jak dopadla. Ne každá je tak silná jako ty, a věř že ti tu nemažu med kolem huby, jako ostatní blogerky, prostě taková je realita, ty jsi v boji nejen se životem skutečně výjimečná.

    OdpovědětVymazat
  47. [48]: Ano, moje maminka byla nesmírně živelná, temperamentní a nevěděla si rady s emocemi.

    OdpovědětVymazat
  48. [49]: Nemusíš je psát, dokážu si to představit bohužel víc než reálně, stáří dokáže změnit rodiče tak, jak si je mnohé děti nedokázaly nikdy představit. Horší je, že ta slova si oni vůbec neuvědomují, neuvědomují si, jak bolí ty, co by za ně dýchaly. Simi, dost už bylo zde dnes mého psaní, díky ti za trpělivost při jeho čtení a přeji ti krásný nadcházející pracovní týden.

    OdpovědětVymazat
  49. Deprese občas potkají kde koho, to je v pohodě.

    OdpovědětVymazat
  50. Je to pravdivé a bolestné. Život se s náma nepáře...

    OdpovědětVymazat
  51. Ležím tu s pocitem poslední hodinky, horečka mnou clouma. S mobilem v ruce projíždím mejly a tvůj článek jsem si zvolila jako první. Přičichla jsem v životě k tomu prvnímu příběhu. Ale zen druhý znám ze života. Moje bývalá kamarádka opustila dětí kvůli jinému chlapovi. Jen jejich tátovi už nemohli pomáhat jeho rodiče. Ze všeho nejvíc jsem nechápala rodiče kamarádky, kteří ji v tom ještě podporovali a dokonce pomáhali vybrakovat společný byt. Kamarádka se i u soudu hned dětí zřekla, ze se prý ex o ně lepe postará. Ten to mel opravdu těžké. Ale děti jsou už dospělí a mají své děti. Život se boj.

    OdpovědětVymazat
  52. Smutné, když matka zamilovanost nadřadí nad děti.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.