Já jsem tvé staří, pozvi mě dál ...

Spojila nás náhoda a vzniklo přátelství.

Za celý svůj život jsem nepotkala člověka s tak vybroušeným nadhledem.

Co já jsem opindávala v dlouhých větách, v desítkách slov, ona trefně udeřila na solar jednou prostou větou.

Rozený pohodář.

Její úsměv čtveráka s jemnou cigaretkou u rtů, zapíjející kávou a končící větou. To neřeš.

Jenže poslední rok je vše jinak. Nejdřív se vkrádal nepokoj.

Úsměv vystřídaly smutné oči bez lesku, bez života.

Deprese. Obrovská saň, co požírá duši.

Je na vše sama, na život, na nemocného otce. Soužití dcery a nemohoucího tatínka v jinak prázdném domě.

S nemocí přichází beznaděj kořeněná bezmocí, která graduje hulvátstvím muže. Jeho síla odchází.

Bolestivě bojují oba, on s důstojností, ona s emocemi.

Má přítelkyně se v tom boji zoufale ztrácí, snaží se na potápějící lodi udržet směr a přesto je ten záchranný kruh v nedohlednu. Jak ráda by utekla, jak ráda by ukázala záda.

Nedokáže to. Stará se o nemocného otce a důstojně mu ulehčuje poslední chvíle ze života na úkor toho svého.

Jedné noci, před 8 lety jim pípla sms.

Právě tato zpráva dvěma penzistům obrátila život vzhůru nohama.

Jejich snacha jim oznámila, že se zamilovala a odchází.

Takže v neděli si už pro své dvě malé děti nepřijde. Vlastně si pro ně nepřijde ani tu druhou neděli.

Nechce je už vůbec.

Co se dvěma ptáčaty, kterým v těle pulzuje stejná krev, co se dvěma živly, kterých je plný malý byt ?

Můžou vyhodit krev své krve ?

Mohou jen přistoupit na skutečnost, že pomohou svému synovi, který dře, aby rodinu uživil.

Od plenek do školky, ze školky do školy a hurá vstříc pubertě.

Dívám se, za oknem babička vyprovází svou vnučku na kroužek, hladí jí neposedné vlasy, upravuje minisukni.

Představovala si takto svou část důchodového života, měla vůbec šanci si uvědomit, že v pozdním věku kope prvoligový mač rodičovství ?

Je sobota. Je nádherná letní sobota, plná slunce, sladkého melounu a koupání.

Po dáchanečku by nebyla vůbec špatná káva.

Paní domu jí servíruje s právě upečeným štrůdlem, plným ořechů a hrozinek.

Fuj, zase štrůdl. Ozve se pán domu, kopne do stolu a uražený odchází trucovat.

Dokáže trucovat celý týden. Mlčí, mlčí celý den, neodpovídá.

Po bytě voní bábovka. No jo, přitáhnou dětičky, peče se bábovka.

Ticho, bytem se nese jen zvuk hodin. Tik tak, tik tak.

Ona se trápí, nedokáže mlčet. On se netrápí, kašle na slušné chování.

Kde je ten gentleman, který jí kupoval růže ?

Aby jí ještě víc zranil, dělá si srandu, že jí narostl zadek. Čím víc zranit, tím lépe.

Spolu žijí, spolu mlčí.

A přitom se tak milovali, tak si užívali života, cestovali, smáli se stejným vtipům.

Stáří, nemoci, bolesti a odcizení.

Jenže, co když ten dnešní den s odmítnutým štrůdlem může být zároveň i dnem posledním ?

Tři podobenství odcházení a stárnutí.

Nikdy se člověk dostatečně nepřipraví, neztrácí naději a doufá.

Rozloučím se slovy pana Hapky a Horáčka :

" Teď tady sedí v županu,

já neznám žádnou obranu, když říká : Už tu zůstanu, jsem tvoje STÁŘÍ "