Do života s Nirvanou...

Obrovský sál napěchovaný maturanty.

Kulturák přervaný k prasknutí naleštěnými pány, navoněnými a vyzdobenými ženami.

Vzduch těžkne parfémy, obloženými chlebíčky s vejcem a šunkou, kuřecími řízky a vzduchem létají špunty.

Červený koberec se táhne k pódiu a po něm se kroutí, poskakuje, tančí a hlavně, po něm se jde do života.

Vzduchem létají zlaté konfety, třpytky.

Rodiče nadšeně tleskají, výskají, skandují, natáčejí videa svých maturantů a hlavně se dojímají.

Netrpělivě vyhlížíme, čekáme toho našeho maturanta.

V tom chaosu, skandování a čekání se mi vybavila vzpomínka.

Vzpomínka zavátá.

Táda, Tádík, Tadeášek, Tádouš, můj synovec, k nám jezdil rád a často.

Byl osobnost už od malička a rád si prosazoval svou.

Vysvětlovat, zakazovat, mírnit se míjelo účinkem, protože Táda si vedl svou a diskutoval.

Po jedné návštěvě zoologické zahrady jsme se spolu dostali do zásadního sporu, kdy se začal vztekat, rudnout a hlavně se začal válet po zemi. Hysterák jako vyšitý.

Vzala jsem milého synovce do náručí, postavila do vany tak, jak byl v oblečení.

Ledovou sprchou jsem ho několikrát vzala od hlavy až k patě.

Po bytě se rozhostilo ticho.

Drkotajícími ústy pravil : Udám tě na linku týraných dětí.

Neudal.

Od toho dne jsme mezi sebou měli jasno.

V mikrofonu zaznělo jeho jméno. Vstoupil na červený koberec.

Usmál se, rozhoupal se do taktu a pozdravil rodiče, rodinu, svou lásku, popleskal se se spolužáky.

Vyrazil do života a symbolicky mu k tomu hrála Nirvana.

Maličko nejistý, maličko rozhozený, přesto šťastný, plný sil a ideálů vykročil psát další řádky svého příběhu.

U skleničky šampusu jsme rozvinuli společný sen o životě na Jamajce, kde já budu provozovat ruské kolo, on bude prodávat trdelník a budeme svobodně chodit naboso.

Jen jsem musela slíbit, že vynecháme sprchování....