... když je v jednom dni poprvé a naposledy.
POPRVÉ jsem Soptíčka vyzvedávala ze školky. Strašně zvláštní pocit, když vidíte své vnouče v náručí naprosto cizího člověka.
Soptíček se ten den držel velice statečně, neplakal a vymaloval svou první šálu v životě.
V momentě, když nás uviděla mezi dveřmi, začaly se valit slzy jako hrášek. Plná dojmů, plná zážitků a hlavně změn, držela se jako klíště v náručí a rocková babička z toho měla stažené půlky a emoce s ní mlátily jako o závod.
Je naprosto jiné přicházet pro své dítě a přicházet pro své vnouče. S dítětem se ženete, spěcháte, kvaltujete a hlavně vůbec nevnímáte. S vnoučetem je to v klidu, na pohodu, sosáte, natahujete, absorbujete ten nádherný dětský svět výkresů, malůvek a výtvorů.
NAPOSLEDY jsme vytáhli kočárek. Půl roku v něm Soptíček neseděl, natož ležel. A nyní si prostě stoupla před kočárek a ani motorka, ani kolo, kočárek. Bylo to na jednu stranu strašně komické, protože už jí je prostě malý. Okamžitě usnula a spala spánkem spravedlivým, hlavně byla asi strašně unavená. Jezdila jsem se sluncem v zádech po cestě mezi polnostmi, ptáci zpívali s jarem na zobáčku. Uvědomila jsem si tuhle intimitu mezi námi, už nikdy nepojedeme takto samy dvě, už nikdy nepotlačím kočárek se Soptíčkem, protože jednoho dne z kočárku vyroste prostě každý.
Jedno japonské přísloví praví .... Děti nás vážou ke třem světům : minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Krásný týden přeji.
Poprvé a naposledy ... takový už je náš život. Něco se začíná a něco končí. I já už se smířila s tím, že vnoučata vyrostla z kočárku a že moje klidné procházky, nejen Hvězdou, jsou minulostí a že musím být stále v pozoru a hlídat, kam míří. Čas je neúprosný a na těch malých človíčcích si uvědomuji jeho posun. Vnouček půjde v září do školy a rovnováha mezi školáky a školkaři se tím zruší.
OdpovědětVymazatMoje dcera když šla do jeslí na zvykání, ječela oproti ostatním dětem v okamžiku kdy měla jít domů. Ve školce si vymínila že bude až úplně do koce, byť já už byla na mateřský a když hned po nástupu jeli na tři neděle na školu v přírodě, odmítla vystoupit z autobusu a jít domů. Teď to vypadá že jsme byli nějaká divná rodina, kde dítěti bylo všude líp než doma, ale ona byla cestovatelka a individualitska od malička. Dokonce když jsem si jí přivezla z porodnice, tak do svého pokojíčku putovala po necelém měsíci. S námi v ložnici řvala jak tur ale sama byla naprosto zticha. Za to Bobule, to je jiná. Ta jak deset minut nevidí mámu ječí jak protržená
OdpovědětVymazatVyzvednout vnoučka ze školky, to se mi asi nikdy nepoštěstí A kočárek, i když jsem mu jeden koupila, tak málokdy jsem ho dostala i sním Je to krásné poprvé a naposledy a zvlášť, když se to tak pěkně sejde
OdpovědětVymazatNějak mi to připomnělo Holubí dům od Schelingera.
OdpovědětVymazatDovedu si to živě představit Chodila jsem pro vnuky celou dobu.Ten mladší mě vyhlížel snad celý den.Opravdu jsem si to užívala.Už je velký kluk,ale máme se moc rádi.Každý den se zastaví,třeba jen u dveří říct pár slov.
OdpovědětVymazatBeruška malá, vyřízená...to jí ta školka dala ale zabrat...
OdpovědětVymazatNa Tobě je bezvadný, že si tyhle jedinečné okamžiky dokážeš užít v jejich průběhu. To se každému taky nepoštěstí...
OdpovědětVymazatV tom máš pravdu. U vnoučete je to jiné než u dětí.
OdpovědětVymazatJsou to bobánkové, oni jsou tak jinak "naši". A buďme za ně rády, babky!
OdpovědětVymazatS dcerkami jsem to měla půl na půl. Starší nechodila do školky ráda, mladší z ní odcházela s brekem. Přestože byla babička v důchodu, chodila na celý den do čtyř hodin. Vnuk naštěstí zdědil lásku ke školce po své tetě - chodil také rád.
OdpovědětVymazatHlavně ať se malé ve školce líbí a je tam spokojená
OdpovědětVymazatTo jsi napsala hezky. Malý princ je má velká láska, s vnoučetem je to prostě jiné, cítíme všechno trochu jinak. Užívám si jeho velkou náklonnost, když jsem s ním, jsem mistr na blbosti , přestanu se krotit a jsem schopna všeho, co "akrobaticky" zvládnu. Ten mrňous se mně navždy zaryl pod kůži. A vím, že až povyroste, bude zase všechno jinak. Jen doufám, že ta láska nám vydrží dokud tu budu. No a ze školky mám přímo hrůzu Zatím do ní nemusí , ale až to přijde, budu muset být hodně silná.
OdpovědětVymazatSimi, moc hezky jsi to napsala Tak Soptíček už chodí do školky
OdpovědětVymazatSoptíček už je školkového věku? No to je mi překvápko! Tak ať se jí tam líbí!
OdpovědětVymazatPřidám se taky k těm co vyslovily, blogerky, pochvalu. Krásně napsané a krásné fotky. Já obdivuji hlavně tu větu: "Jezdila jsem se sluncem v zádech po cestě mezi polnostmi, ptáci zpívali s jarem na zobáčku." Takový klid a pohodu to musí být bezva zažívat.
OdpovědětVymazatKrásné napsané. Takový je ale život. Japonské přísloví je hezké :)
OdpovědětVymazat[1]: Je mi jasné, že se každý musí chtě nechtě srovnat s během života, jen jsme se ještě ani neužili a už se jdeme integrovat
OdpovědětVymazat[9]: Jejich příchodem dostal život jiný rozměr a hlavně, já bych si život bez nich nedokázala představit, byl by plochý, smutný, děti jsou koření života
OdpovědětVymazatOna školka asi unaví kdekoho, hodně dětí začne dobrovolně zase spát po obědě, ačkoli už to třeba rok nepotřebovaly
OdpovědětVymazatČím jsem starší, tím víc vnímám to poprvé i to naposledy...
OdpovědětVymazat[19]: Soptíček chodí do soukromé školky, jsou tam nastavená jiná pravidla a děti nenechávají řvát. Pokud to nesedne, dítě jde domů, třeba i po 10 minutách.
OdpovědětVymazatTo to nějak uteklo! Myslela jsem, že je ještě na školku malá? Kolik jí teď je?
OdpovědětVymazat[21]: Tak to mají nastaveno hezky. Je pravda, že se toho ve školství za těch 22 let změnilo dost :)
OdpovědětVymazatHlavně že Sopticek dělá radost.👍
OdpovědětVymazatS vnučkami máme zkušenost, že doma jsou nezvládnutelné, ale jakmile vyjedeme s kočárkem na procházku, do 5 minut spí. Jako kdyby jim v hlavě přepnul nějaký program.
OdpovědětVymazat