neděle 10. prosince 2017

Nejkrásnější vánoční dárek...

Vánoce 1975.
Za oknem padal sníh. Spousta bílého sněhu.
Mrzlo a já s malým bráškou se těšila na večer.
Malá blondýnečka byla žákyní páté třídy a nejvíc se těšila na měkké dárky.
Tyto dárky totiž duši budoucí slečny přitahovaly jako magnet.
K mistrovskému salátu pana otce se zasedalo s rozechvělým žaludkem a nepomohl ani vepřový řízek z kýty, který se jedl skutečně jen na ty vánoce.
Blondýnečka rozbalila první knihu, rozbalila druhou a přišel na řadu měkký balíček.
Bože, stůj při mně, drž mě, objímej mě, jsem jednoznačně nejšťastnější holka pod sluncem.
Dostala jsem své docela první rifle značky WRANGLER. Měly nádherně vyšisovanou barvu, boží knoflíčky a celé byly jako ze zahraničního magazínu. Holka, co do té doby chodila v tesilkách, krimplenových sukních nebo šatech a doma v zástěře, dostala první letenku na Mars. Bombastické.
A že ten večer byl neobyčejný. Rozbalila jsem poslední a nejkrásnější dárek ve svém životě.
V rolničkovém papíru byla zabalená vinylová deska skupiny ABBA.
Tančila jsem, skákala jsem, šílela jsem jako správný puberťák, protože tahle švédská skupina byla můj top.
Dlouho do noci jsem seděla v křesle v nových riflích a dívala jsem se na přebal desky.

Nikdy v životě jsem už nebyla tak rozsvícená a nadšená z dárků.
V koruně vánočního stromečku jsem našla prstýnek, ano, ten prstýnek. Mezi dárky jsem zabalila těhotenský průkaz.
V krabičce od Pitralonu se na mě usmívaly klíče od družstevního bytu.
Kolem kouliček jsme chytali našeho prvního nádherně bílého kocourka. V obálce mezi roličkami toaletního papíru jsem našla jen tak náhodou dovolenou do ciziny hned po revoluci.
Dostala jsem v životě mnoho nádherných dárků od mých milovaných, mých blízkých.
Ale nikdy, skutečně nikdy jsem už nezažila ten kouzelný, nezapomenutelný sen, který ke mně přišel a obdaroval mě.
Kdykoliv si vzpomenu, ano, já byla strašně šťastná.
Za jedny kalhoty, za jednu desku.

Vím, že mě leckdy podezříváte, že si své příběhy smýšlím.
A vězte, že já to mám v životě vždy něco za něco. Za radost a štěstí zaplatím daň z přidané hodnoty.
Druhý den po těch krásných vánocích jsme šly všechny děcka z ulice sáňkovat.
Blondýnečka rozjuchaná to naprala do stromu. Domů mě přivezli v dezolátním stavu.
Ruku jsem měla v dlaze, nohu v sádře a všechny klouby v těle po otřesu jeden velký hematom.
A víte co, byly to magické vánoce, tou druhou rukou jsem mohla hladit přebal té desky.
Přeji vám krásnou adventní neděli. Potěšíte mne, pokud i vy vzpomenete na nejkrásnější vánoční dárek.


36 komentářů:

  1. Začátek vzpomínky hezký, konec míň. Ale tak už to v životě mají natěšený blondýnečky! O příběhu popřemýšlím, už asi vím, vzpomenu na svém blogu. Díky za nápad a přeji pěknou druhou adventní neděli - dnes asi zase chodíš v riflích; já jsem je měla na sobě asi hodinu jen jedenkrát a stačilo - objemná zadel se v objemných gatích fakt nevyjímala

    OdpovědětVymazat
  2. Simi, u Tebe nemůže nikdy být obyčejný článek, vždy tam musí být nějaké BUM! Já první rifle dostala až na střední škole v 15 letech, gramodesku nikdy, nesměla jsem sama zapnout gramofon u našich, vlastně nikdy v životě.

    OdpovědětVymazat
  3. Sice jsem svoje první rifle nedostala od Ježíška, ale k narozkám, čtrnáctým, a tu radost ohromnou nezapomenu, ač jsem prvně trošku brblala, že jsou to Wildcaty a já přece chtěla Lewisky

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Já v prváku (taky 15) na střední dostala Lewisky mrkváče přivezené z NSR. Byla jsem první na škole, kdo je měl. Koukali na mě jak na debila...

    OdpovědětVymazat
  5. To jsou krásné vzpomínky, ale ten konec je dost hořkosladký... Můj nejkrásnější dárek byl v dětství, kdy jsem dostala veliký domeček  pro panenky

    OdpovědětVymazat
  6. Vzhledem k tomu, že mým každoročním přáním

    OdpovědětVymazat
  7. Dostala jsem k vánocům vysněnou teplákovou soupravu. Stejnou, jako měla moje největší kamarádka. Když jsem přišla do tělocvičny, všichni lehli smíchy a chechtali se jak blázni. V teplákách jsem na rozdíl od mé kamarádky měla nohy jak tyčky, byly to první "elastický" tepláky tý doby. Jo, bylo to hořký, ale přežila jsem...

    OdpovědětVymazat
  8. Ach jo, asi není dobrý být skromný a nemít velké touhy, protože pak člověk nepocítí tu radost, to BUM, jak tady psala Intuice

    OdpovědětVymazat
  9. Asi před 55 lety jsem si moc přála kytaru. Rodiče jsem tím nezatěžoval. O prázdninách jsem byla na brigádě. Obyčejná kytara tehdy stála 150,- Kč. /tehdy to bylo dost /. Peníze jsem dala staršímu bratrovi, aby ji koupil v Ostravě. /on tam studoval/. Když jel na vánoce domů, tak ji zapomněl ve vlaku. Já byla nešťastná, když přišel bez kytary. Druhý den jsem ji našla pod stromečkem. On opravdu kytaru ve vlaku zapomněl, ale hned po odjezdu vlaku si to uvědomil, řekl to výpravčímu, ten zavolal do sousední stanice, kytaru tam vyložili a dalším vlakem poslali zpět. Bratr si pak pro ní na nádraží zašel.

    OdpovědětVymazat
  10. Tak já myslela na plyšáky (taky jsou měkký) - a ono hadříky!

    OdpovědětVymazat
  11. V tom roce jsem nebyla na světě. Nemám ráda měkké dárky. Dostávala jsem svetry, kalhotky a ponožky. Většinou mi to bylo velké

    OdpovědětVymazat
  12. Já si vždycky přála koně, ale teď už vím, že se mi to přání nikdy nesplní.

    OdpovědětVymazat
  13. Také jsem toužila po džínách, ale dočkala jsem se až na střední.Po letech jsem se dozvěděla od své babičky, že mi je v Tuzexu sehnala, ale pod stromečkem nebyly. Můj otec jí to tehdy zakázal, holka nebude chodit v nějakých pánských kalhotách Moje maminka byla švadlena, tak jsem pořád nosila sukýnky a šatičky, a proto možná jsou posledních dvacet let kalhoty moje nejoblíbenější oblečení   

    OdpovědětVymazat
  14. Nějak si nemohu vzpomenout na nejkrásnější dárek. Byla jsem spokojená vždy. Nepamatuji se na nějaká zklamání. Hlavně, když jsem měla pod stromečkem několik knih.

    OdpovědětVymazat
  15. Já zrovna atmosféru vánočních dárků moc rád nemám, chtěl bych mít radost podle nálady a ne kalendáře.

    OdpovědětVymazat
  16. Já jsem mad měkkými dárky vždycky jen smutně zavdychal. Ale kdybych si měl vzpomenout na ty "nej" dárky, asi by to byl vlastní foťák LOMO, který dokázal na jedno mechanické natažení udělat až 7 fotek bez převíjení filmu . No a potom mě naprosto nadchl stolní hokej, který jsem pak nadšeně hrál několik let.

    OdpovědětVymazat
  17. Simi, to je kouzelné a dojemné zároveň. Je to smutné, ale na chvíle u stromečku si moc nevzpomínám. Naši ho měli v ložnici, aby jsme ho asi neshodily, do obýváku se smělo jen s návštěvou, nebo na televizi. Pak urovnat leskymo... Ale na vánoční období kolem, to si pamatuji, třeba jako malá jsem si každý rok kroužkovala televizní program.

    OdpovědětVymazat
  18. Simi, krásné předvánoční nostalgické vzpomínání. Já měla asi njevětší radost z dvoupokojového domečku, kompletně vybaveného i se svítícími světýlky, který  vyrobil můj tatínek. Bylo mi dest let a úplně stejný vyrobil i pro moji mladší sestřenici. Hodně dlouhou dobu jsem si nehrála s ničím jiným.

    OdpovědětVymazat
  19. [1]: Však jsem to zmiňovala, já to tak prostě mám...něco za něco, vždy zaplatím daně a někdy i dopředu.

    OdpovědětVymazat
  20. [7]: Tak to je kurva nespravedlivé     

    OdpovědětVymazat
  21. [14]: Nebyla jsem nikdy " koňská ", ale spousta mých spolužaček po něm toužila hodně urputně

    OdpovědětVymazat
  22. Od včerejška přemýšlím, jaký nejhezčí dárek jsem dostala a nějak mi nic nepřišlo zásadní. Naopak jsem si vzpomněla, jak jsem pro dceru, která se vracela celkem nešťastná z pobytu, kde pracovala jako au pair, uspořádala v únoru Štědrý den se vším všudy, i jsem pekla, byl stromeček, koledy, dárky a to byl možná i pro mě nejhezčí dárek

    OdpovědětVymazat
  23. Taky jsem si nemohla vzpomenout   , ale Lýdie mi to připomněla I já toužila po kytaře a můj zlatý dědeček na ní vystál frontu a já ji dostala   ,ovšem ani já se na ní nikdy hrát nenaučila A rifle z Tuzexu jsem měla až jako vdaná, už to bude 30 let   

    OdpovědětVymazat
  24. Mně se rodiče kromě knih nikdy netrefili do přání. Wranglerky jsem dostala až jsem si na ně vydělala. Z peněz které jsem odevzdávala mamině. Radost mně dokázal udělat až manžel a nejvíc mě těšily dárečky od dětí. Malůvky, korálky navlékané ve škole, mističky z moduritu atd

    OdpovědětVymazat
  25. Na Vánoce jsem většinou dostávala knížky které jsem stačila přečíst do Nového roku Skoro vždycky se doma trefili Džíny jsem si ale myslím koupila až když jsem začala vydělávat, v Tuzexu, za vyšmelené peníze

    OdpovědětVymazat
  26. [19]: Dášo, Tvůj komentík o tom, že jsi se snažila připravit Vánoce dětem, co nejlepší, mě připomněl, že u nás se děti začátkem prosince ptaly, kdy budem mít štědrý den. /s manželem jsme oba pracovali na železnici a každý jsme měli směny jinak - vlaky musí jezdit i v noci o svátcích,že./ Tak jsme měli dost často nadílku už o den dřív. To se dětem líbilo, protože ony už měly dárky a kamarádi ještě ne.

    OdpovědětVymazat
  27. Můj nejkrásnější dárek byly doklady k Santě. Moji kobylce... nikdy jsem krásnější dárek nedostala ... a druhý den? Mamka na ni posadila moji kamarádku. Nesnášel jsem matku. Dostala jsem kobylku a plno věcí na ni a ani jsem na ni nemohla jet ...

    OdpovědětVymazat
  28. Já svoje první rifle dostala až v osmé třídě. Tmavé Wildcat, které jsem při nejbližší příležitosti drhla ve vaně kartáčem, aby zesvětlily.

    OdpovědětVymazat
  29. Já jsem se také chtěla strojit do moderních hadříků, ale rodiče to nějak nechápali. Vzpomínám si , jak jsem chtěla své první silonky. Holky už je nosili, prostě punčochy a podvazkový pás. Ano dostala jsem punčochy, ale tlusté, s žerzejem do pruhů takové ty dvě hladce a dvě obrace  a ještě barevné, křiklavě žluté. Nebo tradičně o dvě čísla větší, však dorostu. Ne nestěžuju si, dárků bylo vždy více, ale naši vyzdvihovali spíše duchovno. Ten náraz do stromu byl dalo by se říci šťastný. Tedy ne v tom, že se udál, ale že neměl horší následky.

    OdpovědětVymazat
  30. Už roky nemám ráda Vánoce právě pro všechny ty věci, co z toho lidé vytvořili, o předhánění se v tom, kdo za kolik peněz dostane a kolik dárků. Je to hnus. To původní kouzlo se ztratilo. A tenhle článek.. ten mi až vehnal slzy do očí. Protože v něm to kouzlo lze spatřit. Navíc.. radost z maličkostí!

    OdpovědětVymazat
  31. Where is the moment when we needed the most?

    OdpovědětVymazat
  32. Simi, já tohle zažila letos. Nejdřív gramec, další den LP Omegy. Myslela jsem, že jsem v nebi....slova jsou úplně zbytečná...     

    OdpovědětVymazat
  33. Vánoce miluji. Každý rok je prožívám intenzivněji. Nejspíš věkem. Letos jsem nejvíce udělala radost babičce, které jsem pořídila nahřívací polštářek na její bolavé klouby.

    OdpovědětVymazat
  34. Rád kouzlím úsměvy lidí v okolí, nedávno měla narozeniny moje drahá polovička a tak jsem ji vybral kupu dárků z https://www.darkysradosti.cz/darky-pro-zeny

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.