sobota 8. října 2016

Jednou bych chtěla letět...

...když jsem poprvé popisovala tělo právě zemřelého člověka černým fixem, byla jsem rozechvělá, nešťastná a zárověň překvapená, jak člověk bez duše vypadá. Následná setkání se smrtí a přijetí její přítomnosti se při práci zdravotní sestry prostě nevyhýbá , přesto si na to nezvyknete, nezvyknete si na tělo bez barvy, nezvyknete si na tělo promodralé či v křeči, nezvyknete si na skutečnost, že odcházejí lidé, kteří s vámi trávili dlouhé měsíce při nočních službách, byli to leukemici, byli to lidé s rakovinou, stali se součástí vašeho kolektivu a jednou ráno i je popisujete fixem a balíte do prostěradla...
Další moje setkání se smrtí bylo už hodně bolestivé, bylo totiž osobní. Když jsem na smrtelné posteli držela za ruku moji mamku, byla nádherná, tělo jí proháněl kyslík, byla nádherně růžová, teplá, jen její zavřené oči signalizovaly, že je něco jinak, hadička zavedená do dýchací soustavy řvala na poplach, že je úplně všechno jinak....a pak odešla, tak nádherná, tak smířená, s ničím a s nikým nebojovala a tak nádhernou jsem ji viděla naposledy...
Ten den jsem si uvědomila, že jsem i já smrtelná, že i já jednou odejdu, že i mě jednou budou popisovat fixem a balit do prostěradla, je to směšné, ale skutečně...ve svém zaměstnání jsme se se smrtí potkávala a doběhla mě, až když mi zemřela milovaná osoba....uvědomila jsem si, že jsem smrtelná, že i mě čeká život ve tmě...ale i zde mám právo volby.
LEŽET nebo LETĚT...procházím hřbitovní alejí poměrně často a vždy mě napadne stejná myšlenka...já tu prostě ležet nechci, já chci volně létat v místech, která miluji, která mi chybí a která mě naplňují...já chci být prachem, který se smísí s vodou a bude co platný. Mám temperament v těle zakodovaný, jsem divoká v životě i v myšlenkách, jsem netrpělivá, bože, jak já jsem netrpělivá...mohu já někde ležet pod mramorovou drtí...NEMOHU.
Pevně věřím, že mou volbu budou blízcí respektovat, že můj popel poletí krajem, který tak miluji, místy, která jsou mi blízká a můj život po životě, bude mít šanci být stejně temperamentní a stejně živelný jako dosud.
Přátelé....já jednou nechci ležet, já chci prostě LETĚT....

23 komentářů:

  1. Co mi to děláš, po ránu takhle smutný, Simi...

    OdpovědětVymazat
  2. Smutné, ale zase pěkně napsáno s tím létáním...

    OdpovědětVymazat
  3. To je nádherná myšlenka. Až mě to dojalo.

    OdpovědětVymazat
  4. Určitě poletíš, protože to, co z nás zbyde po pozemské smrti, už je jenom prázdná skořápka, která se tak jako tak, změní v prach...Ale to, co nás dělá tím, čím opravdu jsme, to je nesmrtelné...Alespoň já to tak cítím...   

    OdpovědětVymazat
  5. I u ás v rodině tak nějak doufáme, že budem moct zůstat na místě, které milujeme

    OdpovědětVymazat
  6. Taky chci jednou letět. Vážné téma, které trochu odlehčím - Někdy mé děti zlobím, že jestli mě budou rozčilovat, tak si do závěti dám podmínku, že si mě musí vystavit v urně někde na poličce .

    OdpovědětVymazat
  7. To je teda téma....No ale proletět se naposledy, to je dost dobrý      ¨Já když si začla se svým přítelem, tak mi říkal, že chce rozprášit nad La Manche     

    OdpovědětVymazat
  8. Krásné! Skoro jako by ses na ten let těšila .

    OdpovědětVymazat
  9. To je nádherný! Nedávno jsem provázela v krematoriu, celý jsem si to tam prolezla, byla to zvláštní zkušenost. Paní, co mi vše ukazovala říkala, že teď odchází hlavně válečný ročníky, který jsou slabý - pak že přijdou poválečný, to že zase bude boom. Nikdy mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet - logikou pohřebáků! Že když budou odcházet "Husákovy děti", nebudou stačit pece...

    OdpovědětVymazat
  10. [1]: Doktorko, co zrovna tobě budu líčit, tak to prostě je ráno i večír

    OdpovědětVymazat
  11. [4]: Alenko, mě nejde o skořápku, mě jde o to, aby můj zbytek rozptýlili na místě, které miluji a kde bych chtěla být a nemohu, nechci ležet v urně na místě, které nemám ráda.

    OdpovědětVymazat
  12. [5]: Baru a kdo bude kontrolovat, co se mnou udělali?...znám člověka, který má celý život všechny své příbuzné doma v obýváku.

    OdpovědětVymazat
  13. [6]:Je úžasné, když člověk skutečně ví, co chce....a nestraš ty svoje miláčky       

    OdpovědětVymazat
  14. [8]: Jednou ano, ale pro mě je to důležité téma, skutečně nechci ležet, má duši hodně bouřlivou a nechci jednou bouřit i jako duch     

    OdpovědětVymazat
  15. S odchodem blízké osoby člověk skutečně přehodnotí

    OdpovědětVymazat
  16. [14]: Je fakt, že by si to člověk měl uspořádat (a "vymyslet") ještě za života, protože já VĚŘÍM, že to pomůže při "odchodu"...

    OdpovědětVymazat
  17. Nevšední téma a zamyšlení. Já ještě nepřemýšlela, kam jednou půjdu. Tělo je asi jen schránka na duši a duše půjde možná jinam.

    OdpovědětVymazat
  18. [11]: Já ti přece rozumím, jen jsem ti chtěla říct, že i kdybys někdy opravdu skončila pod mramorovou zdí, stejně tvá duše bude létat. A když budu cynická, kdo ví, jestli náš popel bude opravdu náš...   

    OdpovědětVymazat
  19. A tak to tedy néééé...můj popel bude víc do modra, páč jsem pokérovaná jako starý námořník a rozhodně ještě přibyde...takže můj popel bude jednoznačně rozlišitelný     

    OdpovědětVymazat
  20. Smutné, ale pravdivé. Toto téma se mě dotýká hodně - před měsícem odešla moje maminka. I já mám stejné přání jako ty, snad to budou moji nejbližší respektovat.

    OdpovědětVymazat
  21. Měla jsi nesmírné štěstí, mamka ti odešla smířená. Vzácnější dar ti nemohla dát. Moje máma chtěla být spálená. Neměla jsem sílu postavit se tátovu žalu a bolesti, ve kterém trval na klasickém pohřbu do zeme. Já sama nevím. Mám ráda frézie a ty bych si moc přála. A hrát by mi měli Muse a AIR od Bacha...

    OdpovědětVymazat
  22. Milá Simonko, nedávno jsem se probírala mými fotkami a narazila na fotku ze Soláně v Beskydech. Křížek stojící nad dolinou a vyhrkly mi slzy do očí. Jak je možné, že se tohle nestalo, když jsem tam byla, když jsem tu fotku fotila? Napsala jsem takový krátký článeček z tohoto místa.http://fotomarijakes.blog.cz/1610/krizek-na-solani

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.