Mám duši obtěžkanou hříchy ....

Jsem stolek kavárenský.

Vyrobili mne s jasným záměrem, být společenský.

Stojím v malé kavárničce uprostřed města a jsem vyhledávaný.

Prý se u mne krásně sedí, mám strategickou pozici, nestojím v průvanu, toalety jsou blízko.

A hlavně, mohou se všichni návštěvníci ode mne kochat.

Na jaře rozkvetlou kaštanovou alejí, v létě malými trhovskými stánky s vonící zeleninou, na podzim zlatým listím a v zimě blikajícími lucerničkami, kolem kterých poskakují jako splašené bílé sněhové vločky. 

To vše je ode mne vidět, to vše je pozornému diváku nabídnuto včetně skvělé kávy, teplého štrůdlu a domácí limonády.

Jsem němým svědkem pádů a vzletů.

Sedávají u mne milenci a pod rouškou tajemství si šeptají sladká slůvka. 

Kolik já slyšel návrhů na sladké milování, kolik rukou pode mnou hladilo ruku, stehno a nepřejte si vědět, co ještě víc.

Do mého dřeva si si rytmus vyťukávají umělci, kolik Erbenů, kolik Smetanů už tu u mne tvořilo.

Slýchávám pohádky o lásce, o nenávisti, o bolesti. 

Lidé se tu u mne svěřují, obnažují se, některým jsem viděl až do žaludku, na jiné jsem byl vážně rozhněvaný. 

To, když drobná tmavovláska ukazovala maličkatý černobílý obrázek, který se jí chvěl v ruce.

Dodnes jsem nepochopil, proč ten mladík stroze prohlásil, že se na to necítí. 

Bojím se, u mne to bude tvrdostí dřeva, u mladíka nezralostí.

Polykal jsem slzy, když jsem zaslechl nepříjemný lékařský verdikt, tolik bych chtěl tu zrzečku obejmout a říct jí, že na to není sama. A ona na to skutečně není sama, ten zdatný sportovec jí to během tichého hovoru tisíckrát a jednou pošeptal.

Může mít stolek nitro rozervané vzlyky ? Až do morku každého letokruhu.

A právě tam kdesi hluboko, uvnitř, jsem býval uchlácholený, že mne nic nepřekvapí.

A překvapilo.

Jednoho rána se kavárnička nerozsvítila. 

Neotevřela se okna, aby vlahý březnový vzduch osvěžil místnost. Nevoněla čerstvě umletá káva, palačinky, lívanečky se neškvířily na teflonové pánvi, mixér nerachotil, odšťavňovač nepřijal jediný pomeranč, banán, ani kanadskou borůvku.

Ticho, zoufalé ticho. 

Dnes mne nikdo neotře od prachu ? 

Nepřidá vázičku s malými drobnými kvítky, nevymění ubrus ?

Nebude tu sedět a číst subtilní blondýnka svou zamilovanou knihu básní ?
Pán s bílou kšticí nebude jemně debužírovat čokoládový fondán s dvojitým presem ?? 

Jsem zmatený, rozhlížím se po tiché místnosti, mou  dřevěnou hlavou letí stále stejná věta.

Z nařízení vlády se vyhlašuje nouzový stav a kavárna bude z tohoto důvodu až do odvolání mimo provoz.

Cítím se mlád, plný sil než aby mne odvezli do sběrného dvora.

Co se mnou bude ?

Jak ten pocit bezmoci řeší lidé ?

Chodí si zaběhat, berou si bílé tabletky štěstí, pláčou si vzájemně na ramenou.
Nemohu běhat, nemám roušku, jo a mám čtyři nohy. A když já pláču, je všude lepivé smůly nadbytek.

Postrádám společnost, tlukot lidského srdce, ruce položené na mé dřevěné tváři.

Už nikdy si nebudu stěžovat, že mi studentka matematicko - fyzikální fakulty věčně kope do nohou.
Že, když si řezník od naproti sundá nenápadně boty, chce se mi omdlít.

Že, jednovaječná dvojčata na mne pravidelně vylévají bezovou limonádu a já jsem mokrý hned dvakrát.

Že, vysoký hubený vtipálek s neomaleností sobě vlastní na mne stále lepí žvýkačku a směje se u toho jako hňup.

Omlouvám se, spěchám. 

Mám zase duši obtěžkanou hříchy, právě si ke mně sedla paní lékárníková.

Vidličkou napichuje drobivou Pavlovu, usrkává kapučíno a stěžuji se na nějaká karanténní kila.

Jsem stolek kavárenský a tolik jste mi chyběli ....

Květen v kostce ...

Místo atraktivních dovolených, zájezdů a odletů za hranice všedních dnů se májový měsíc rozvolnil do požitků. Vzpomněli jsme si, jak se jezdí vlakem, jak nádherně a hbitě tančí po vyschlé pokožce ruce kosmetičky. Upocený kadeřník za ochranným štítem dal naší hlavě tvar, již neevokovala rotující kedluben. Masáž ztuhlých zad nebyla jako z hororu, mohla se veřejně přiznat.

Všichni kavárenští povaleči mohli zasednout do svých křesílek, popíjet kávu, lehce vidličkou degustovat teplé lívanečky s vanilkovou zmrzlinou, jemně doladěné slaným karamelem.

Věřte, nevěřte. Kavárna hned od prvních okamžiků praskala ve švech, to jsme se skutečně tak moc těšili? Já tedy ano, protože ta atmosféra je neopakovatelná, místnost prosycená vůní kávy, štěbetání a tolik šťastných tváří, nikoliv jen párů očí, jak jsme si zvykli se vídat za kusem hadru.

Skončil nouzový stav a já si vzpomněla na svou docentku psychologie, která nás několik ročníků zdravotní školy vyučovala. Až nyní bych mohla, od srdce a z vlastní zkušenosti vyprávět, jak vnímá ztrátu svobody introvertní jedinec a jak se s tímto faktem popere extrovertní blázen mého naložení.

Sáhla jsem si hodně hluboko do citových rezerv, ztrácela se v labyrintu emocí, nepředstavitelně mi chyběl pulz společnosti. A když jsem se dnes ráno mohla zařadit do dlouhé kolony aut, poťukávala jsem si na semaforu do taktu. Jééé, hurá, zase jsem součástí mraveniště, které přenáší své kuličky trusu z hromady na hromadu a já se tu cítím tak spokojená :-)

Trestné body, kriminál, možná vyhnanství do gulagu bych požadovala pro osoby, které jsou zodpovědné za televizní programy. Jsou momenty, kdy za dlouhého dne občas člověk k televizní krabičce zasedne. Ale přemýšlel snad někdo nad tím, jak ošumělá a stále dokola ohraná je kupříkladu Hospoda ? Jak zdevastovaně na člověka působí Ozzák ?  Je to po desáté ještě vůbec vtipné ?

Tolik nádherných filmů, seriálů světová i česká kinematografie natočila a promítá se v televizi takový odpad.

Nedivím se, že si lidé stahují filmy, dívají se online na seriály. Nový kanál ČT 3 z kapes daňových poplatníků je na granát. Copak jsou našich starší spoluobčané totální dementi, aby se dívali na takovou hrůzu, kterou jim veřejnoprávní kanál naservíroval ? Nepodceňovala bych ani jejich intelekt, ani chuť do života, mnohdy silnější než o pár generací mladší vnoučata.

Koho rozhodně nelze opomenout, tak to je Sofinka. Rodičovský kolektiv sice dělá, co může, ale děti nenahradí. Má vnučka napráská po telefonu i to, co neví, ani netuší.

Hltavě poslouchá každou rodičovskou rozpravu, jak si pořídí nového psa, kdy by měl přibýt do rodiny nový obrázek z ultrazvuku s malou fazolkou, jak sousedka na patře řve na svého manžela a dole bydlí úplná, ale úplná kráva. Poslední šotek naší staré-mladé mne úplně dostal, v něm mi Sofinka vyprávěla, jak chtěl tatínek maminku vyhodit z okna. Vzhledem k faktu, že bydlí v mezonetu, potřebují k této akci štafle neb okna jsou hodně vysoko. Takže nevinné laškování obou rodičů sice ve zprávách ČTK nevyjde, otec malé trepetilky vynechal posilovací cviky na štaflích. Jo, velký voči !

Za okny nám voní jarní příroda, zem je konečně zalitá. Pylová zrníčka rozházená po miliardách smyl očistný déšť a já konečně mohu začít další etapu stavebních prací. Tentokrát to bude dokončení vodní kaskády s potůčkem, který bude volně vtékat do jezírka. Voda jako můj nejdůležitější přírodní živel, dostane opět další rozměr a prostor v mé zahradě.  Ptáci z lesa, kuny, žáby, ropuchy, hadi,  motýli, vážky, ti všichni se zúčastňují vodních radovánek, tak snad jim můj nový počin kromě pitného režimu přinese i nějaké potěšení. A rybám, těm rozhodně skvěle okysličenou vodu.

Loučím se s měsícem, který do našich příbytků přinesl nový a svěží vítr, dovolil vydechnout a natáhnout do plic voňavý vzduch bez hadru na obličeji. Začali jsme zase žít, odhazovali strach někam do dáli, sny o kávě s kamarády začaly mít fungující rozměr, štamgasti i pocestní slastně přivřeli oči při prvním loku točeného. A cena za české svádovské jahody trhla rekord 172,50 korun českých za jeden kilogram červeného potěšení ... no, nekup to.

Nadevírám měsíci krásnému, teplému, skoro letnímu. Ať potěší jednotlivce, celou společnost, jen hlavně ve zdraví, za rohem máme prázdniny, čas letních lásek, milování na mezi a flámování :-)

Do zelena

Minulý rok v tomto čase na letecké trase Praha - Funchal čeští pasažéři přesně věděli, že letadlo přeletělo českou státní hranici. Celá republika se oblékla do žluté, té řepkové.
Letošní rok  touhle dobou,  při výšlapu na zříceninu Kamýk v litoměřickém regionu se můžeme pyšnit jako hrdí Severočeši, my tu máme zeleno.

Uplakaná Milada ...

Padal ozdravný déšť. Snesl se na nás vítaný, smyl pachuť pandemie a žlutou pylovou nálož.

Mezi dvěma dešti se nám podařilo udělat si procházku kolem jezera Milada.

Druhé největší severočeské jezero vzniklo na místě těžebního hnědouhelného dolu Chabařovice u Ústí nad Labem. Vzniklo včas, částečně smylo z nás obyvatel špinavého kraje vizitku, kterou jsme si nezasloužili. Umožnilo nám, prožívat chvilky odpočinku v přírodě a netísnit se u prochlorovaného bazénu, chytat plíseň v nemytých sprchách a dýchat si se sousedem na záda.

Na kole, na bruslích, plaveckými tempy, pěšky, jakkoliv naše tělo a duše žádá, můžeme do sebe vtahovat kouzlo tohoto místa.

Přeji vám příjemný týden a pokud kapky deště dál skrápějí naší zem, jen tak dál a víc. Není nic krásnějšího než do plic vdechnout vzduch prosycený vodou a nemít na ústech kus hadru.

Hodně vody a zdraví pro nás všechny.

Můj faktor 50 plus ...

Janě jsem vždy záviděla štíhlou postavu, dlouhé nohy, gazelí chůzi a opálenou pokožku celého těla od jara do podzimu.
Já jsem měla plnoštíhlou postavu, nohy od pasu dolů, lachtaní chůzi a bílou pokožku od hlavy až k patě celoročně. Pobyty u moře jsem trávila pod slunečníkem, mazala se ochranným slunečním  faktorem 50+ a polykala slzy v letadle. To, když můj soused šeptal své ženě ... hele, mámo, to je ta ženská, co chodí i do moře v tričku. Ukazoval na mne, měl pravdu.
Erika si ráno lehla na lehátko, vystavila své tělo paprskům a večer odcházela s přenádhernou barvou, co většinou mívají jen obchodníci s orientálními koberci v Marrakéši.
Já jsem si lehla na slunce celý den jen jednou. Večer mne odvážel soused svou starou Fabií. Na úpal jsem si vzala Acylpyrin, který u mne vyvolal silnou alergickou reakci, při které jsem se dusila. Pomohla mi až calciová injekce do žíly a kilo bílého smetanového jogurtu a půl kila plnotučného tvarohu na durch spálené tělo.
Luďka se natírala maximálně Nubianem, její hedvábně lesklé, kakaové tělo muže přitahovalo jako magnet.
Já jsem při pobytu na Kanárský ostrovech lehce zariskovala, natřela nižším faktorem a druhý den jsem přitahovala jen španělského lékaře, který dokola opakoval ... solar ekzem, solar ekzem.
Namíchal mi koktejl kortikoidů, steroidů, sedativ, antihistaminik. Půl dne jsem ležela totálně zhulená mimo sebe pod slunečníkem, druhou půlku jsem plenila švédské stoly v jídelně. Po týdenní terapii se divím, že mi sociálka neodebrala na letišti dítě,  osobní váha mi ukázala plus pět kilo.
/ paellu jsem prý při večeři jedla naběračkou ?? /
Tři smyslné bohyně s luxusně opálenou kůží a já ředitelka vápenky s obličejem plným pih a věčně spáleným nosem. Kamarádky, které se vždy rády sešly u sklenky šumivého moku.
Uteklo spousty a spousty vody v řekách.
Přestala jsem tam uvnitř sebe řešit, že nikdy nebudu čokoládově opálená, že vždy budu plážový outsider, který plave v tričku. Má tváře spálené a v dekoltu červenou krupičku.
A co mé tři Grácie ?
Jana se před půl rokem vrátila z protialkoholního léčení v psychiatrické léčebně. Už se jí tolik neklepou ruce, má odoperované žaludeční vředy a strašně smutný oči. V úvodu jsem vám totiž zamlčela malý detail. Jana svou celoroční opálenou barvu získávala v zahrádkách restauračních zařízení.
Erika se stala obchodním zástupcem farmaceutického koncernu, chodí z protekce každého půl roku na výplně kyselinou hyaluronovou, v létě se schovává pod apartním slunečníkem a pěstuje si průhledně bílou pokožku jako filmová superstar.
Luďce při pravidelné kožní kontrole lékařka mezi milionem mateřských znamínek našla to jedno, kterým ten kolotoč nepříjemných zpráv začíná. Čeká na výsledky histologie.
A já ?
Jsem z nás čtyř od jara do zimy přenádherně opálená.
Už.
Přestala jsem se mazat faktorem 50+. A přijala do svého života s pokorou faktor 50 plus.
U moře čekám na východ a západ slunce, v jeho odlescích mám duši nejšťastnější. Na své zahradě ohýbám hřbet a zcela přirozeně při pohybu zlátnu. Nehoním se za barvou, vlastně v životě není vůbec důležitá.
A pro muže, nejsem tak průhledná jako jiné polonahé ženy, pod tím tričkem mám spoustu tajemství, při kterých zkrásníte, když si do života pustíte faktor 50 plus ....

Co na mně miluje má vnučka ....

Jitka Zelenková za dob normalizačních zpívala houpavý hit  "  Když se narodíme ".
Autor textu několikrát v refrénu opakuje slovní spojení ... chvátá to, chvátá.
Nemohu než souhlasit, svou rodinu jsem neviděla dlouhé týdny.
Vyzbrojena malými kuřecími řízky, malinovým dortem s delikátní bílou čokoládou, melounem, jahodami, s tím vším jsem přešlapovala jako před první schůzkou s mužem na inzerát.
Dvakrát jsem se pro svěží pocit vysprchovala, pak nemám mít nedoplatek za vodu.
Dvakrát jsem se přetřela deodorantem, bohužel stále s hliníkem.
Převlékla šaty za halenku, halenku za svetřík, abych do finále opět skončila v těch původních šatech.
Ještě štěstí, že nenosím paruku a musím si vystačit se svou čerstvě ostříhanou hlavou, přebírala bych ještě nyní.
Přijde vám to k smíchu, no upřímně, mně už taky :-)
Když jsem jí uviděla, jak ve svých malých rukách nese fialové skalničkové karafiátky, cukaly mi koutky.
Do očí se hrnuly slzy a mé druhé já alarmovalo na poplach ... hlavně neřvi, ty hysterko, koukej se ukáznit, ukaž svůj porcelánový chrup v hodnotě ojetého vozu a usmívej se jako by nic.
Toto předsevzetí silné ženy mi zůstalo do okamžiku než malý blonďatý poklad vtiskl do mé ruky dárek, políbil mne a pošeptal to sladké ... stýskalo se mi, babičko.
A v náručí mi poprvé pohladila nikoliv tvář, nikoliv ruku nebo paži, zajela malými dlaněmi do dekoltu a se spokojeným úsměvem zjistila, že po dvou měsících mám svá prsa ve stejné poloze.
Jako úvodní prolomení ledů, které nebylo potřeba lámat, krev není voda, no prostě úvod na vysoké státní úrovni.
Pevně věřím, že kdyby se všechny státní a mezistátní delegace pěkně pozdravili, políbili a ještě pohladili ňadra, nebylo by konfliktů, nebylo by válek.
Pověšená na krku mi má vnučka vyprávěla, jak jí chybí Inka ze školky, Kubík z patra, jak když má tatínek mítink, musí být potichu, jak namalovala spoustu obrázků.
Upekla spoustu dortů ... a dobrých, babi.
Mezitím pištěla u každého pavoučka, který přeběhl kolem. Obdivovala každého ptáčka, který se přiletěl napít k jezírku.
Pochlubila se, že na svém novém kole ujela už krásných 40 km, já neujela ani metr, protože to neumím. To, že neumím šlapat na kole, nebyla schopna svou malou hlavičkou pojmout.
Pod tíhou dětských argumentů, že kolo je boží, jsem přislíbila, že se zamyslím.
Budu doufat, že si zamilujeme novou sportovní disciplínu. Třeba ...
Jako kavárenskému povaleči brzy otevřou lokály, takže opět spolu se Sofinkou započneme degustace různých druhů kávy, šlehačkových pohárů, skvělých italských dortů či zmrzlin. Zde tuším svůj obrovských sportovní potenciál.
Ukončila jsem jedno z nejsmutnějších období mého života, kdy jsem si hledala malé radosti, jednou obrovskou. Objala jsem svou rodinu.
Paní Zelenková, máte svatou pravdu, chvátá to, chvátá ... a je s námi spousta práce, jenže pojďme dál, život náš se tím začíná.
Jako žena marnivá jsem vždy toužila mít krásná a nová prsa na tom správném místě.
Musím si počkat, snad v tom dalším životě, má vnučka s největší pravděpodobností ještě hodně dlouho bude potřebovat mít jistotu, že je mám.
Že v mé teplé náruči najde lásku, porozumění, nu a hlavně vše na svém místě  :-)

Jak je to s čůráním uprostřed svobody ? ..

Rozvolňuji. Rozvolňuješ ? Rozvolňujeme ?
Nepopírám, trpěla jsem. Jako kovaný a profláknutý extrovert jsem se rožnila na divokém ohni pandemie.
Netmelila jsem rodinu, neutužovala jsem vztahy, jen jsem denně nosila kontaminační tašku plnou nechutných a oplzlých virů a bakterií.
Na ruce si stříkala litry lihu a peroxidu vodíku, abych své ruce shledala ve věku stoleté, vetché stařeny.
Nepekla jsem metráky buchet, nebylo pro koho.
Nešila jsem roušky, neumím to a starého psa novými kousky neznásilníš.
Do svého slovníku jsem přijala sloveso promořit, rozvolnit, separovat.
Nejkrásnější číslo nebyl úrok na mém spořícím účtu, ale reprodukční číslo.
A přesto všechno jsem jednoho rána zaslechla cinkání klíči od zahrady našich svobod a přání.
Ulehla jsem na kosmetické lůžko a hbité prsty započaly tanec proti destrukci mých obličejových kontur.
Olej slavnostně zalil úhor, drobné kuličky peelingu provětraly zanesené póry a světe div se, mám opět své obočí.
Mladší o tisíce let jsem stála na vlakovém nástupišti a země se zachvěla.
Do tlampače ženský hlas oznámil, že ke druhému nástupišti přicupitá rychlík Krušnohor.
Je to klimakterium, co mi žene slzy do očí ?
Je to nádherná a dlouhé týdny zapovězená krajina v údolí řeky Labe ?
Stékají mi slzy tygra z klece, co cítí na míle vůni svobody.
Emoční masáž přilétá na křídlech jedné malé vstupenky, která rozevírá cestu do nitra botanické zahrady v Troji.
Vlny štěstí se tříští o dlouhou a zelenou vinici sv. Kláry, záhony pivoněk alarmují všechny receptory mozkových závitů svou omamnou vůní, barevná paleta azalek a rododendronů dokoná dílo.
Šílím, běsním, nitro mám rozervané na dvě, co, na tři i čtyři půlky.
Chtěla bych poletovat jako motýl z květu na květ, sát sladký nektar, který mi odepírala karanténní uzávěra.
Čůrá motýl ?
Já ano.
A tak řeším, kam s ním ? Kam s plným močovým měchýřem ?
Vědomí, že mám plno se s každým krokem násobí, psychice nepřidá.
Žádná toaleta, žádné volné místo za stromem, holý zadek není takový hard core, jako když se odloží rouška.
Všude lidé, všude radost a nikde možnost odlevit přeplněnému rezervoáru, který tlačí, tlačí a opruzuje.
Proč to slunko tolik svítí ? Proč ty ptáci tolik zpívají ? Proč je ten svět tak křiklavě barevný, když já nemám, kde vyčůrat svou kávu, vodu, citronem ovoněnou minerálku ?
A tak jsem do svobody vstoupila tajně na jedné toaletě, po tmě. Zachránil mne rytíř, který mi svou toaletu půjčil a samozřejmě ilegálně.
Zjistím, zda motýl čůrá, každopádně já vím, že nejen království za koně, postačí i funkční WC.
Zdraví vás dostatečně rozvolněná blondýna ...