čtvrtek 29. června 2017

Červen v kostce...

...měsíc voňavých jahod, třešní a obrovského sucha. Pro mou maličkost i měsíc nostalgie a sentimentu.
Pohled na naši řeku, řeku Labe, mě deprimoval a skutečně mi není lhostejný. Jako dítě jsem tuto řeku zažila plnou lodní dopravy nebo výletních lodí. Poslední roky je splavná pouze v zimě a to jen v určitých částech. Nyní je tok Labe tenký a celý jde projít suchou nohou. Je to strašně smutný pohled na vyprahlou řeku. Trávníky, stromy, záhony v městských parcích vypadají jako v září. Někde jsme jako lidstvo zaspali, ale nebudu kázat vodu, když sama piju víno. Byla jsem nucena i já zalévat pitnou vodu, protože by mi vše pochcípalo.
Soptíček prožívá velice hektické období, vyznačuje se vztekáním, vynucováním, leháním, hekáním, bublinami u nosu, pevně věřím, že někdy skončí. Je šikovná, miluje knihy a krásně spojuje slova. Bohužel je to šťoura šťouravá, nimrá se v jídle, plazí se u toho jako malá hadice. Tato období vzdoru jsou náročná, její maminka by mohla chodit za tyčí, hodně štíhlou tyčí.
Hodně jsem cestovala. Cestovala po Čechách, abych zjistila, že se na nás valí daleko více komerce než si dokážeme přiznat.
Při pohledu z hradu Špilberka , kde jsem měla moravskou metropoli jako na talíři, jsem si uvědomila a nyní mi to , prosím, patrioti Brna odpustí, že můj srdeční top je prostě pohled z Pražského hradu. Ve sklepních prostorách, kde se nacházel těžký kriminál, jsem byla šťastná, že nemusím umírat v kobkách.
Dýchly na mě vzpomínky z dětství, kdy jsme v rodné Olomouci ráno s rodinou připravovali zboží na trh, stejně nádherně vonělo náměstí v Brně, kde pěstitelé nabízeli svou čerstvou zeleninu. Děkuji, je poučné si uvědomit, jak kouzelně ještě dokáží vonět vzpomínky.
Loučím se s měsícem, který půlí rok a začal opět nenápadně ukrajovat z krajíce světelné pohody. Voňavé jahody prozářily naše příbytky, aby je pomalu nahradil chladivý meloun a musím říct, že jsem několikrát už skvělý ochutnala.
Pokud vás čeká dovolená, prázdniny, přeji pohodu, klid a maličko vyváženější počasí...krásný první prázdninový měsíc.



U nás konečně prší, déšť je hustý a vydatný.
Zahrada zářila a volala, jaké blaho prožívá, jak konečně začíná zase radostně vegetovat a kosáci se v loužích ovalovali a řádili, jako by vodu viděli poprvé.
No a abychom měli něco veselého na závěr, v našem jezírku jezdí rybí potěr, naše jezírko je funkční biotop i s přírůstky.

středa 28. června 2017

Kvete mi psychoušek....

Dočkala jsem se prvního květu po dlouhých 6 letech.
Kvete mi PSYCHOPSIS KRAMERIANA.

Pěstování orchidejí se stalo módním hitem. Supermarkety začaly před lety valit na trh miliony hybridů a já nemajíc zahrady, jsem potřebovala rozptýlení.
Začala jsem pěstovat hybridy a vášeň přerostla v botaniku. Hodně drahý koníček a hodně náročný v prostorách paneláku.
Orchideje mě naučily trpělivosti, což je v případě mé osoby obrovský dar. Když se v bytových prostorách pokoušíte o květ rostliny, která běžně kvete v mlžných lesech, je výsledek nejistý.
V současnosti je moje sbírka již maličká, o mnoho rostlin jsem přišla virózou.
O to větší mám radost, že jsem se po dlouhých šesti letech dočkala prvního květenství na mém psychouškovi.
PSYCHOPSIS KRAMERIANA ...ve volné přírodě roste v tropech a subtropech Střední a Jižní Ameriky.
Je to teplomilná rostlina, která touží po rozptýleném, ale vydatném světle a po rozumné zálivce měkkou vodou.
Je to drobná rostlina, která nad sebe vyžene dlouhý květní stvol, můj měří půl metru. Květní stvol se nikdy nestříhá, postupně se tvoří další a další poupata, tomuto nakvétání se říká REVOLVEROVÉ.
Květ je velice atraktivní, vznáší se nad ostatními rostlinami jako motýl a špatně se fotí, protože se stále pohupuje.
A poučení ...kdo si počká, ten se dočká. / i dlouhých šest let /



pondělí 26. června 2017

Jak voní levandule ve 40 stupních..

.... aneb infarktové procesí do TIHANY ...
Je léto, je horké léto, které láká blondýnu do víru cestování.
Dlouhého půl roku jsme se těšily... pozor !!! ...dvě blondýny na levandulový festival do maďarského Tihany.
To, že je venku denně přes 30 stupňů, už se v mém případě rýsovalo jako průšvih, ale což infarkt mohu dostat i u baráku.
Vyrazili jsme z Brna hoooodně brzy ráno.
Do Maďarska se účastníci zájezdu hezky protahovali ve vychlazeném autobusu, očumovali provoz, baštili svoje řízečky a prolévali se vodou.
Pitný režim je základ. A hlavně se všichni těšili, jak dorazí na druhé středoevropské Provence.
Jak naivní, jak pošetilé, jak úplně, ale úplně o něčem jiném.

Do Tihany, malé maďarské vesničky, čítající kolem dvou tisíc lidí jsme dorazili kolem poledne.
Teploměr atakoval třicítku a malou vesničku tisíce lidí.
Najížděly desítky autobusů, stovky aut, tvořily se kolony vedle kolon a maloučká, docela maloučká vesnice se měnila v boží dopuštění.
Nebylo si kde sednout, nebylo se kde schovat před sluncem, restaurace a občerstvení nestíhala tak zoufalý turistický nápor.
Prohlídku vesnice jsme vynechali a šli jsme s davem na dva kilometry vzdálené levandulové pole.
Lidské mraveniště...cesta dolů k poli ve výhni úderného slunce, cesta nahoru do vsi taktéž ve výhni, zde jsem viděla promodralé, rudé, bílé, červené, zdeptané lidské tváře.
Tisíce lidí proudili tam a zpátky.
Když jsme došli k poli, kde byly další tisíce lidí, které čekali na vstupenku na pole.
Chtělo se mi zemřít, položit život na protest za levandulové mámení.

Sečteno a podtrženo
- nevím, jestli mám ještě ráda levanduli, jestli mi ten namodralý zázrak ještě voní.
- nejvíce mě oslovily veřejné záchodky v Tihany, byla jsem zde nonstop.
- nejvíce jsem utratila za vodu a záchod, výrobky z levandule jsem měla na praku.
- porušila jsem přikázání nejíst v horkém létě nic z rychlého občerstvení, protože jsem se v podvědomí těšila, že úplavice udeří v řádu sekund a já pojedu klimatizovanou záchrankou.
- moje kamarádka stále dokola opakovala, že vidí blondýnu poprvé na šrot, podezírám jí z konspirace s maďarskou tajnou službou a že celá akce proběhla jako bojové cvičení NATO
- prožila jsem nejdelší 4 hodiny v životě, kdy jsem měla zapařené obě půlky, obě kýty a hlava šla z horka před tělem.
- kdyby to šlo, dala bych řád Práce děvčatům ze záchodkům, usmívala jsem se na ně tak blaženě, když mě pustily na pánské toalety, čert vem mojí sexuální orientaci, v Tihany jsem byla za pořádnýho chlapa.
- já , já nemilec zimy, jsem toužila, aby sněžilo, aby hustě a silně sněžilo.
No nic...já to přežila, dneska jsem se s mým kadeřníkem od plic všemu pěkně zasmála a na otázku, jak voní levandule ve 40 stupních ? ....no přeci Ty jsi má, levandulová
Úplně celá, celičká, levandulová
Nádherně levandulová
Levandulová....









čtvrtek 22. června 2017

Dilema...

Mám ho moc ráda. Je mi hodně blízký, supluje mi v životě roli otce, se kterým jsem měla velice komplikovaný vztah nebo nevztah. Mnoho toho pro mě udělal, nejen fyzicky i psychicky.
Můj soused na zahradě je pán v letech. Vídáme se denně a já sleduji, jak se mi před očima zdravotně mění.
Sklízí ovoce ze stromu svého života a že on žít uměl.
Trápí ho mnoho nemocí a k jejich ukočírování denně polyká kolem 20 tablet.
Řeknete si, no a co...to je život, každého nás to dožene.
ALE....stále řídí automobil a je velice aktivní součástí dopravního procesu.
To že má několikrát denně výpadky paměti, že mizerně po operaci zákalu vidí, že trpí závratěmi, že se mu místo zpátečky podaří nacpat tam pětku, že několikrát denně nemá tušení, co se právě děje ....
Dle mého úsudku musí být lékař, který mu vydavá povolení k řízení buď nonstop zhulený nebo nesvéprávný.
Před týdnem dostal nové povolení na další rok a skončil na křižovatce, kdy nevěděl, kde je.

Během jízdy do práce často potkávám auto bez řidiče.
Když se mi to stalo poprvé, málem jsem na kruhovém objezdu vjela do svodidla.
Po druhé jsem za volantem, za obrovským volantem zahlédla docela maličkatou, nahrbenou a silně prošedivělou hlavu dámy.
Paní jezdí či nejezdí maximálně 20 km v hodině. Všichni troubí, najíždějí a ona zase není v autě vidět.
Mnohokrát se ani na semaforu nestačí rozjet a čeká tam poměrně dlouho.
Všichni jí objíždějí a ona sedí za volantem a v oparu dob minulých se pokouší auto rozjet.

Chodí o dvou holích, nosí plenky a než dojde k autu trvá mu to i dvacet minut.
Pán od naproti si do auta sedá za pomoci svého syna, který mu rovná nohy k jednotlivým pedálům.
Když si na schůzi bere do ruky propisku, neudrží ji, okamžitě mu spadne.
Rucemu vibrují tak silně, že si nedokážu představit, kdo za něj drží volant.

Také stárnu, také ráno vstávám a bolí mě hřbet, bolí mě nohy.
Mnohokrát si říkám, jak bylo před dvaceti lety blaze. A to jsem holka relativně zdravá, neufňukaná a hodně samostatná.
Snažím se vžít do psychiky seniorů, kteří se nedokáží vzdát volantu a řízení.
Dnešní doba je uspěchaná, dopravní situace potřebují rychlý úsudek, bystré reakce, prostě co si budeme povídat, všech pět pohromadě.
Dokáže člověk s výpadky rychle reagovat, může žena tak maličká vůbec dokouknout ke zpětným zrcátkům, muž s chvějící rukou držet pevně volat ?
Než lékař vydá povolení ke způsobilosti řízení, měl by skutečně dotyčného důkladně prohlédnout.
Protože ta věta " NIKDY SE ŘÍZENÍ NEVZDÁM " by pro ostatní mohla být bolestivá až fatální...

úterý 20. června 2017

Ein Kessel Buntes ...

...aneb jak jsem toužila se stát východoněmeckou prostitutkou.
Jako matka jsem u dítěte nepotřebovala rozlišovat, zda máme období separace či období vzdoru.
Mé dítěte bylo boží.
Jako babička se vám mohu pochlubit, že jsem zažila aktuálně fázi vzdoru . / tímto srdečně děkuji spřátelenému mateřskému blogu za vysvětlení /

Krásný den. Krásný den s dcerou a vnučkou.
Pojedeme do termálních lázní Bad Schandau. Budeme se koupat, budeme se veselit.
Soptíček se rozhodl jinak. Nebude se veselit. Bude vzdorovat.
Cestou do Děčína toužím být veverkou. Veverkou zrzečkou s malým lískovým oříškem.
Nechci totiž sedět vedle uřvaného batolete, které milionkrát zařvalo MAMI.Chci sedět na stromě u silnice a vychutnávat si oříšek.
Zastavujeme, kojíme.
Situace se zlepšuje na pět minut. Soptíček má u nosu bubliny. Hystericky huláká MAMI,MAMI,MAMI.
Nezabírá jablko. Nezabírá pitíčko.
Dělám ze sebe kreténa, to také nezabírá.
Po tisící slyším MAMI. Dívám se z okna. Dívám se z okna, já tu totiž nejsem.
Vpíjím se do krajiny.
Cestou přes Hřensko toužím být východoněmeckou prostitutkou či českou, nepodstatné.
Toužím stát u krajnice, toužím se natřásat v krajkovém prádle. Nechci sedět vedle Soptíčka.
Moje hlava po hodině jízdy rotuje kolem své osy. Za tento časový úsek jsem slyšela asi stomilionkrát vzdorovité, klackovité, vyječené, neukojené MAMI.
Má dcera v klidu řídí, její trpělivost nezná mezí.
Dojíždíme do cíle a obě se začínáme hystericky smát. Soptíček má bubliny ze vzteku u nosu, u rtů, myslím, že i ušní boltce vykazovaly takový jev.
V momentě výstupu z vozu se má vnučka mění. To je evidetně německý vzduch !
Ze Soptíčka je rozesmáté, kouzelné batole. Ohromně jí zajímá nevzhledný podsedák na parkovišti.
Úsměvy nešetří, pusinka od ucha k uchu. Kde je ten malý vzdorovitý člověk ?

Vířili jsme. Bublali jsme. Skákali jsme.
Čtyři hodiny vydržel ten malý záprdek ve vodě. Čtyři hodiny intenzivní zábavy.
Cestou zpátky bylo ticho. Záprdek v první německé zatáčce usnul.
Ve voze bylo nádherné ticho. Pouze do plechů bubnoval hustý déšť.

Pane jo, to byl mazec, den jako vyšitý. To byla estráda.
A v tom se mi to vybaví...už chyběl na závěr jen mistr Gott a jeho " Biene Maja " nebo stepující Helenka ve zlatém oblečku. Ein Kessel Buntes. Pravé, nešizené, východoněmecké.
P.S. Kdo nepozná vzdor, nic nezažil.
P.S.S. Kdo nepozná dudlíka, zákonitě mu něco chybí.....Maja, ale lieben Maja.


neděle 18. června 2017

Zrzi, zrzi, co tě mrzí...

...tak naší zrzavou makovičku Míšu rozhodně nic.
Jedeme spolu první pětiletku a přinesl do naší kočičí domácnosti svěží vítr, dobrou náladu a hlavně zůstala mu kočičí hravost. Na rozdíl od ostatních gaučáků má stále skvělou náladu, potřebu dělat ptákoviny, já si myslím, že je na světě rád a tuto energii kolem sebe šíří...
Je mi doma věrným pomocníkem, dělá se mnou všechno. Vaří, peče, luxuje, moc rád vytírá a nejraději se realizuje u zařízení typu pračka či sušička.
Jeho zrzavá tlamička je nacpaná úplně všude, rád se mazlí, má rád lidskou společnost a jako jediný snese tulíka našeho Soptíčka.
Zrzi, zrzi ...mám ráda tu zrzavou paličku, která ráda vrní a šíří kolem sebe kromě hromady zrzavých chlupů skvělou náladu..