Chci být zase samicí ...

... aneb já ten fňukna článek napíšu.

 

 

Sebevědomí na nule a proč ?

V zrcadle se na mne dívá opuchlý Ivánek Mrazíkovic.

Na hlavě má místo šmrncovního účesu helmu nepoddajných přerostlých a prošedivělých vlasů, která si žije svůj vlastní život. O několika centimetrovém odrostu nemluvě.

Má seriózní kamarádka prodělala covidové onemocnění a začala nosit na hlavě kulich. 

Připomínala mi Evžena Humla z Chalupářů, který musel mít pokrývku hlavy kvůli průvanu a taky jako prevenci neurotických výlevů.

Nejen nohy v teple. I hlava v teple.

Přiznám se, že mi to pletené něco na hlavě neladilo a tak jsem se zeptala. 

Místo odpovědi si kámoška čepici sundala a k mému velikému překvapení jsme propukly v salvu nekontrolovaného smíchu.

Stříhala si ofinu tak dlouho, že skoro žádnou už nemá. 

Jak se mi ulevilo s vědomím, že nebude mít trvalé covidové následky v podobě  apartní čepičky na celkem pěkné hlavě :)

Zda bude sedět s rodinou pod vánočním stromečkem v čepici, to je otázka osobního hrdinství.

Hlavně nezabřednout. 

Toto si opakuji, když si s lupou na bradě hledám babské chlupy a vytrhávám obočí, které trčí jako dálniční bariéra. 

S láskou vzpomínám na jemné ruce slečny kosmetičky.

Přemíra zaručených a bombastických zpráv ve sdělovacích prostředcích v mé hlavě probudila hypochondra. 

V chodbě mám připravenou tašku s hygienickými potřebami a několik knih. 

Nejdříve jsem se připravovala na infarkt myokardu, zjišťovala, zda se kapacita lůžek s kyslíkem nezmenšila. Defibrilátor beru již jako samozřejmost.

Po malém brnění konečků pravé ruky jsem očekávala spíše mrtvičku.

Zkrátím to, návaly tepla a zimy přisuzuji klimakteriu, sexuální abstinenci / sežeňte si normálního chlapa, když furt máme nouzový stav ??? / a problému sehnat bagr s bagristou v termínu požadovaném elektrikáři a vodaři. 

Pro neustálou kontrolu pulzu, dechu jsem vlastně zapomněla na hrozbu největší, covid.

Samozřejmě, nevěřte všemu, co napíši. 

Ráno, v poledne i večer užívám zelený ječmen, spirulínu a chlorellu, celé to doplňuji echinaceou, zinkem, vitamínem C a D. 

Zapíjím to nápojem s kustovnicí čínskou, řapíkatým celerem, fuj.

/ poznámka autorky - je to hnus, velebnosti, jen to polknout /

V záloze mám špičkové opatření mé kolegyně, která si několikrát denně vytírá tělní otvory koloidním stříbrem, jen se přeptám, zda skutečně všechny či nějaké víc ?

Já jsem žena marnivá a když si nemohu udělat radost nějakým hadříkem, kabelkou či botami, udělám si radost v lékárně, ta je otevřená pořád, že.

Potkala jsem německého staříka se zvláštním jménem, jak on se to vůbec jmenuje ?

Nějak od A ?

Prostě mi ten dědek zablokoval úplně mozek. 

Nejdříve jsem nechala nastartované auto s klíčem v zapalování, puštěným topením a celé jsem to zavřela centrálním klíčem. Stála jsem před zamčeným autem bez klíčů, bez kabelky, bez telefonu.

V dálce nejel princ na bílém koni, ale bagr. 

Také už vím, jakou paseku udělá exploze skleněného víka u plynového sporáku, když se zapomene vypnout jeden z hořáků. 

Drobné úlomky skla po týdnu nacházím na neobvyklých místech.

Ze všeho nejvíc mne zasáhla skutečnost, že jsem uložila všechny své vitamíny do mrazáku a tuto drobnost jsem se svým mozkem nekonzultovala.

Kdo hledá najde, já našla až za půl dne.

Chtěla bych být zase sebevědomou samicí.

Tou, která se na sebe v zrcadle usmívá, má upravenou kštici, klenuté obočí. 

Tou, která zahodí tepláky a nasouká se do krásných šatů. / nepotečou jí špeky ze všech stran /

Tou, která se bude těšit na sklenku šampusu a bude koketně flirtovat s fešákem o generaci mladším.

Tou, která si sedne do kavárny a bude usrkávat třeba čtyři kávičky za sebou. A žvanit, žvanit, žvanit.

Chtěla bych být zase sebevědomou samicí, protože mne nebaví pít aloe vera, čekat až zahřmí nebo mne klepne Pepka a scházet se  tím německým dědkem, jak on se to jmenuje ??

Věnováno Padesátce.

Nostalgická Porta Bohemica ...

Každý, kdo do kaňonovitého údolí Labe vjíždí, ztratí řeč.

Řeka zde vytvořila hluboký zářez do Českého středohoří a rozehrála podívanou nebývalé krásy. 

Krajina plná vinohradů, kostelíků láká od nepaměti mnoho poutníků a jsem jedním  nich.

Moc ráda se toulám na březích řeky, jejíž koryto letos přetéká. 

Je nebývale plné, silné a tokem konečně po mnoha letech proplouvá jedna loď za druhou. Říční plavba zde měla obrovskou tradici a výrazně napomáhala do společné kasy této oblasti.

I brána Čech se pomalu, ale jistě ukládá k zimnímu spánku. Pár osamělých rybářů, vzpomíná na čas, kdy sedávali až do noci za svitu hvězd. 

Chataři zazimovávají svá letní obydlí, vymetají hromady listí a při této činnosti jsem zaslechla rozladěného pána se slovy ... To zas bude opruz, mámo.

Souhlasím, bude. Ale i příroda potřebuje nabrat sílu, stejně tak my.

Žluté listí, opar nad kopci, slabé sluneční paprsky a lezavá zima za nehty. 

Něco krásné končí, aby mohlo zase v plné síle nastoupit a potěšit nás všechny, pohladit i Portu Bohemicu.

Přeji vám příjemný týden, plný zdraví.

A poznámka pod čarou nebo spíše malý postřeh. Při své procházce jsem potkávala spoustu dětí, na kolech, koloběžkách, jen tak poskakujících, jen tak si povídajících.

Tak přeci jen nevysedávají pouze před počítačem, dokáží si najít cestu ven, cestu k přírodě....

Máme se čím pochlubit ...

Na rozdíl od Švédů, Italů, Nizozemců jsme prý málo hrdí, chybí nám ramena a sebevědomí.

Skutečně ?

Když jsem jako malé dítě sedávala na starém gauči u mé hanácké babičky, těšila jsem se právě na tento večerní rituál. 

Babička v noční košili stála u oprýskaného sekretáře, na lžičce měla kostku cukru, kterou bohatě zalila Alpou. Vložila tuto pikantní kombinaci do úst, přivřela oči a spokojeně si doslova zavrněla. Pochybuji, že kdy tušila, že kostkový cukr vznikl v dačické cukerné rafinerii, kdy se při porcování z cukerné homole poranila manželka ředitele. Pro klid rodinného krbu, se jako výborné řešení jevilo, cukr porcovat a zlaté české ručičky dokázaly, že jim není žádná cesta dlouhá, namáhavá a hlavně, to za ten domácí klid skutečně stojí, že :-)

V den, kdy jsme se právě s tou moravskou babičkou loučili navždy, jsme plakala ze všech příbuzných nejvíc.

Celým kostelem se ozývaly moje mohutné vzlyky, u nosu jsem měla nudle, které se přifukovaly s každým škytnutím. Tety mne hladily, strýcové mne hladili a já řvala jako o život.

Babi, promiň, ale já už to musím na sebe prásknout. To víš, že jsem plakala po tobě, že mne mrzelo, že se strýc Jarin opil a byl nezvěstný, že kvůli oslavě pomlátili půlku králíkárny, pak se pomlátila půlka vesnice na karu.

Ale ze všeho nejvíc mne bolelo, že jsem si roztrhala své úplně první silonky v životě o lavici v kostele.

Když mi mamka ráno místo těch šílených řádkových punčocháčů dala do ruky malou krabičku s hnědým pokladem, och, plesala jsem.

Na to každá holka nikdy nezapomene, kdy si navlékla poklad ze zlínské laboratoře firmy Baťa.

Už tak to byl na svou dobu drahý špás, který vlastně vznikl jako náhrada za ještě  luxusnější hedvábné punčošky. 

Plakala jsem za babičku, plakala jsem za typicky české a vymodlené silonky.

Už jste měli po požití většího množství alkoholu okno ? 

Já měla fakt výlohu, jinak si nelze vysvětlit, jak jsem z čistajasna objevila na vinobraní v Mikulově ? 

To jste takhle večer na taneční zábavě a ráno se probudíte v zájezdním autobusu, za ruku vás drží váš milý a kolem dokola jsou nádherné, dlouhé vinice obtěžkané hrozny a všude zpívají a tančí lidé v krojích. 

Kdo zažil divoká rocková období pochopí, jiní mi odpustí. Moc by mne zajímalo, co by na to pravil český psychiatr Jaroslav Skála, který vynalezl a zprovoznil první záchytnou stanici na světě.

Tak jistě, dodnes se kaju, pane doktore, ale při svém současném připoprdlém způsobu života, byla to fakt jízda a jsem moc ráda, že jste tenkrát provozoval záchytku pouze u Apolináře :-)

Můj nejdražší, nejkrásnější a nejlepší bývalý manžel, se narodil jako romantik. Psal básně, které pak zhudebnil na kytaře. Ještě raději a s větší vervou mi schovával věci. 

Klíče, ponožky, zapalovač, řasenku, cigarety. V rozšafné a povznesené náladě mi uložil klíče od bytu do remosky a záhy na tento přešlap zapomněl. 

Hledání, byt vzhůru nohama, včetně výměny zámků a za trumpetku nehodnou klíčů, jsem vlastně byla já, já manželka.

A  z čeho je nejlepší žemlovka pod sluncem ? V čem má nejkřupavější rantlík ?  No přeci z malé přenosné elektrické trouby, jen si před pečením raději ty klíče vyndejte !

Vidíte, můžeme si poplácat po ramenou, jsme malý, ale šikovný národ. 

Házíme si kostky cukru do čaje. Oblékáme si silonky, lákáme na ně muže.

Někteří muži v nich lákají jiné muže, pokus o genderovou vyváženost !

Samozřejmě se občas opijeme a na tu záchytku fakt nemusíme, upečeme si skvělé křupavé kuře v remosce, nasadíme oční čočky místo brýlí, hromy a blesky necháme sjíždět do bleskosvodů.

Máme být nač hrdí, máme se čím pochlubit. 

To vše je podepsané českou rukou, českým rukopisem.

Pokud nám dojde humor, naděje, budeme hubou rýt brázdu / samozřejmě v roušce /, přátelé, ruchadlo bratranců Veverkových je také náš český vynález.

Tak hlavu vzhůru, český národe, to fakt zase dáme ... a může být situace třaskavá jako Semtex.

Z deníku hanbaté zahrádkářky ...

Přišel náhle.

Ze zelené rozjel škálu barev, za kterou se nemusí stydět ve svých malůvkách světoznámý malíř, kreslíř či  na snímcích fotograf.

Přišel pan Podzim. 

Měla bych zde prezentovat plný sklep zavařenin, nasušených hub, marmeládiček, džemíků.

Místo toho se pochlubím tříkomorovými okny, bezpečnostními dveřmi, retenční nádrží, jímkou na splašky.

Ano, letos jsem si depresivní podzim vyšperkovala a zpestřila.

Poplakala jsem si, několikrát jsem chtěla emigrovat, propadnout se, utéct.

Jo, chtěla jsem utéct ze své nádherné zahrady, kterou si lidé chodí fotit a natáčet na videa.

Snědla jsem několik kilogramů čokolády, abych si uvědomila, jak jsem se přecenila.

S flaškou rumu, který za normálních okolností nemohu ani vidět, jsem hasila největší krizi.

Vyhodila jsem elektrikáře, hledala nového.

Útěchu jsem paradoxně hledala na místě činu.

Na zahradě.

Sázela jsem cibule irisů, krokusů a skalničkových bramboříků, ve vidině barevného jara a jeho rozkvetlých poslíčků.

Svazovala kilometry motouzu rozsáhlou sbírku travin v jejich gigantických rozměrech, upravovala jehličnany, umírňovala převisy skalniček.

Zaměstnávala mozek, ruce, celé tělo.

Jenže vyvstal problém, kam chodit na malou, když je chata zbouraná ?

Moje vnučka je nesmírně roztomilá, když si zaběhne do rohu zahrádky, ale co já ?

Nejdříve jsem musela změnit pracovní oděv, abych se mezi vzrostlými travinami nevyjímala a nebyla nápadná. 

Šla jsem do zelena !

Stačí, že mi svítí zadek, škoda, že jsem si ho v létě více neopalovala :)))

S kyblíkem skrčená mezi kapradím a travinou jsem maskovala i blonďatou hlavu a této konspiraci jsem se smála a měla ohromnou radost, sousedy jsem rozhodně nedráždila, ničím.

Taková příjemná bojovka, né ?

Pouze jedno pochybení mne stálo ztrátu kytičky a hrdosti.

To ve chvíli, kdy jsem právě ukončovala slastné čůrání na kyblík v rohu pozemku.

Moje generálka toto ráda glosovala slovy, nejen v hrobě se ti uleví.

S elastickými kalhotami u kotníků a vystrčenými půlkami, se naše oči setkaly.

Stál v lese, s košíkem na houby, přímo za mým plotem.

Trapnost okamžiku by se dala porcovat.

V rychlém předklonu jsem nejdřív hlasitě pozdravila .. DOBRÝ DEN. 

A hledala spodní prádlo, abych si ho rychle natáhla. 

Pán červený až na zádech mi také popřál pěkný den, nu a abych situaci završila, vylétlo mi z úst ..

A ROSTOU, ROSTOU ???

Vyvedeni z konceptu svých cest, nachytáni při činu, začali jsme se oba smát.

Hlasitě, odevzdaně a vlastně pobaveně.

Houbař se čestně přiznal, že nečekal hanbatou zahrádkářku s vystrčeným zadkem. 

Dušoval se, že špatně vidí na dálku.

To mi tedy řekněte, že mezi slovy procedil, že mám pěkný tetování ?  :-)))

V době, kdy k nám přišel nezván, nečekán, jsem se rozhodla, že budu zveřejňovat a psát pouze pozitivní články. Opět je tu, ve větší síle, rozsahu.

Dodržím svůj záměr, po letech vynechám říjnovou kostku z mého života.

Přeji vám všem, příjemný listopad, bez rozdílu pohlaví, národnosti, tělesné konstituce, udržte si své zdraví, pokuste se o nadhled, bojujte s nepřítelem a nestahujte kalhoty před brodem.

To vše přeje vaše blondýna, hanba hanbatá, zahrádkářka tělem, duší, občas s kalhotami na půl žerdi.

Pod kůží ...

Každý z nás má důležité okamžiky zapsané ve svém nitru.

První vytržený zub, paní učitelka za katedrou v první třídě.

Sladké políbení na tvář od milovaného spolužáka, ředitelská důtka za kouření u garáže.

Přijímačky na vysněnou školu, ztráta panenství po odjezdu rodičů na chatu.

Svatební pochod uličkou dojatých příbuzných, novomanželská půjčka.

Nekonečné hodiny na porodním sále než vylezl promodralý křikloun, další šílené hodiny než doslova vyskočila malá křiklounka.

Odchod na věčnost milované maminky, ztráta táty, po kterém zůstala u popelníku dýmka.

S malými obměnami či rozdíly to zažil každý. Nebo skoro každý ?

Tam, někde hluboko u srdce mám jeden nádherný zápis.

Byl předvečer májový.

Hlas hrdličky u nás doma nezval ku lásce, ale probíhal spor.

V italské rodině, kde létaly popelníky běžně vzduchem, nic neobvyklého.

Řešila se hustota škrobu.

Otec by se zásadně držel návodu, mamka dala na ženský instinkt a škrobu intenzívně přidávala.

Škrobová lázeň se nejdříve jevila dostačující.

Škrobil se můj první sesterský čepec.

Táta chodil ven nervózně pokuřovat, se svou pravdou.

Jeho žena, má nejdražší generálka, zajížděla nažhavenou žehličkou po škrobené látce tam a zpět a výsledný efekt byl nulový.

Také bojovala se svou pravdou.

Čepec netuhl a netvořil mi na hlavě požadovaný tunel.

Oba rodiče se rozhodli pro výrobu svého osobního škrobícího nálevu, ve kterém macerovali mé první sesterské oblečení. 

Činili takto dlouho do noci a dodnes nevím, kdo vlastně vyhrál. 

Na kuchyňské lince jsem zahlédla několik krabiček od Solamylu, půjčených z celé ulice.

Ráno jsem si poprvé v životě oblékla sesterskou uniformu, modré šaty a bílou zástěru.

Neforemné zdravotní boty spíše připomínaly vodní lyže a fungl nové tělové silonky to celé podtrhly a završily.

Následoval ten nejdůležitější okamžik. 

Na hlavu jsem si připevnila skvostně naškrobený sesterský čepec a po očku sledovala nás čtyři v zrcadle.

Moji dva rodiče, ve vzájemné shodě, do sebe zavěšeni a já se svým čepcem, jsme poprvé vyrazili do života. 

Všichni hrdí, všichni spokojení.

Co na tom, že to byl svátek práce, co na tom, že přišla sněhová vánice a po obličeji mi kapal škrob.

Dodnes cítím tu hrdost, to štěstí, že ze mne bude jednou zdravotní sestra.

A byla. 

Prožila jsem nádherných šest let s lidmi, pro lidi a nikdy jsem už potom necítila, že má moje konání smysl a váhu jako tenkrát, když jsem se připravovala do směny.

Život mi načrtl diametrálně odlišnou linku.  

Stále si pamatuji, co sil a sebezapření, slz a odříkání patří k sesterskému povolání. A v dnešní pohnuté době násobeno tisíckrát proti drsnému nepříteli.

HOLKY ZLATÝ SESTERSKÝ, DÍKY  ZA VŠE.

A tímto zdravím naší Chudobku do postele, kde se připravuje na další směnu při čtení blogů :)))

Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány ...

Neobjímám své milé, s pokorou přijímám. 

Nevídám svou vnučku v karanténě, bolí to, s pokorou přijímám.

Nepiji kávu se svými přáteli, nesmějeme se, s pokorou přijímám. 

Příroda usíná, barvy se tenčí, světla se nedostává, květy už nevoní, nefňukám, přijímám.

Neletím krajinou, neobdivuji mořský příliv, nehladím oblázky horkou rukou, bojím se, přijímám.

Neslýchám hučet horské prameny, nefuním do kopců, krajina se uzavřela do zvláštního ticha, jsem sevřená a přesto s pokorou přijímám. 

Neusmívám se, schoulená za kusem látky, sama, bože, tak zoufale sama, hrdě a s pokorou přijímám.

Tak už se směješ ?

Nevezmeš mi mé blízké, nesebereš mi ty krásné momenty, kdy ve svém náručí objímám svou dceru, svou vnučku.

Budu pít kávu se svými kamarády, poletím s větrem o závod horskou loukou, snad po sté si sednu na zadek z překrásného západu slunce, který bude olizovat horizont s příslibem další horkého dne.

Krajina se zase oblékne do barev, do vůní a budu se zase smát, hrdě a radostně, protože přesně tak toužím žít, bez kusu látky, bez symbolu.

Stále se směješ ? 

Ale ano, můžeš mi vzít všechno. 

Jen jedno, mi nikdy nevezmeš ... NADĚJI.

Sám veliký Woody Allen mi pomohl s nadpisem. 

Můj archív nabídl bohatý sortiment fotografií, barevných, protože v některých  současných situacích, okamžicích se nám svět stává černobílým.

Přeji všem jen zdraví a tu naději, tu nám fakt nikdo nevyfoukne ...