Když město obchází fantom ...

Vždy, když začnu pochybovat, dostanu lekci. Chodí po našem městě, neviděn, neslyšen a maskován. 

/ což v současné situaci není zase taková dřina /

Vlepí do výlohy lísteček a zmizí.

Ocení práci prodavaček, lékárníků a všech držáků, kteří navzdory nákaze stojí v první linii.

Včera, první den celonárodní karantény přistál nenápadně ve výloze naší provozovny.

Žádné státní ani mezinárodní ocenění nevyváží tenhle lístek. 

Na obyčejném kusu papíru je neobyčejné poděkování, kterého si nesmírně vážíme.

A jak probíhal první den celostátní karantény v přímém přenosu, posuďte sami.

-  město se vylidnilo, před naším magistrátem stojí desítky lidí natěsnaných na sobě, v družném rozhovoru, s cigaretkou, s dětmi v kočárcích, rozestup na dva metry se nedodržuje, vedeme opět v celostátních periodikách na prvním místě. Fotografové snímají estrádu. 

- nemohu svým zaměstnancům dopřát komfort respirátorů, ještěže jednorázových rukavic máme dostatek. Alespoň šité roušky maličko pomohou.

Mnoho spoluobčanů je nosí na krku jako novou a moderní dekoraci, na ústa si je při kontaktu s prodavačkou nepřiloží.

- odevzdáváme stravenkové kupony na poště, jinak nelze. Pošta praská ve švech, nikdo nedodržuje nakázané rozestupy a že nevíte, co zde naši spoluobčané potřebují?

Zda se jejich losy ten den nepromění v zářivou budoucnost. A smutně odcházejí bez milionů, bez pečených holubů. Nepřiletěli.

Pošta smrdí dezinfekcí a stejně je mi těch ženských za přepážkou strašně líto, ta bezmoc a kvůli losům riskují tiše své zdraví.

- svítí sluníčko a mnoho spoluobčanů se doma nudí. Přijdou do obchodu, postaví se před vitríny, natáhnou vůni, pokochájí se a zase vesele odejdou dělat radost jinam.

Nechápete, já také ne.

-  sousedka hodně pokročilého důchodového věku si kupuje deset deka uzené rolky do fleků.

Má ráda čerstvé zboží, zítra si přijde pro kuřecí čtvrky, ty si hodí jen tak na máslo a opeče.

Chce si povídat, je doma sama a je to depresivní, ani turecký seriál nenahradí živou prodavačku.

-  do lékárny pouštějí po jednom a mnoho lidí se diví proč ?

- lavičky na náměstí jsou obsazené, pije se krabicové víno, přikusuje kabanos, sem tam přiletí i pochoutka pro skupinu psů. Slunce v duši, pohoda.

-  ve vietnamském obchodě nádherně voní právě uvařená rýže a lidé si dělají zásoby na horší časy.  Karton tabáku, papírky, dvě tři láhve šnapsu, nějakou láhev vína.

Kupuji dezinfekci, zde ji mají zaručeně. Nikoliv vnitřní, na ruce. Jsem tu jediná, kdo si chce dezinfikovat končetiny.

Mám vše v přímém přenosu, nechci a musím být účastník.

Dívám se na cedulku od fantoma, svítí ve výloze a hřeje.

Věřím nám. První dny jsou vždy náročné, složité a nikdo se nechce vzdát své svobody.

Věřím zdravému rozumu a doufám, že procházky na sluníčku budou do přírody, nikoliv do obchodů, výměna losů počká a s dezinfekcí trubek, jak vtipně naši spoluobčané glosují, se počká až na doma.

Přeji jen a jen zdraví ...

Hořkosladká chvíle ...

Poliklinika praská ve švech. Přiznám se, jsem překvapená.

Nemáme se hromadit, nikdo z nás se nechce vzdát svého termínu vyšetření.

Ani já ne, čekám na něj tři měsíce.

Proti mně usedá žena mého věku s korpulentní matkou.

Špičkují se, glosují situaci a v mezičase si dezinfikují ruce.

Domlouvají si návštěvu diabetologie, kardiologie a starší žena se dožaduje návštěvy praktického lékaře. Došel jí B-komplex.

Její dcera si ťuká na čelo a s díky odmítá se slovy, že nebudou vymetat čekárny.

Soubor vitamínů nakoupí v každé lékárně, ale obávanému viru odmítá jít naproti.

Nechci a poslouchám. Nechci a závidím.

Nemám se s kým láskyplně dohadovat, pošťuchovat.

Má máma sedí na obláčku, pije turka a jak jsem jí znala, ten B-komplex by potřebovala ve dvou baleních.

Zvoní mi telefon, bože, jak já nesnáším hovory na veřejnosti.

Na tento jsem čekala 2 roky, 2 měsíce a 7 dní.

Z očí mi vytryskla první, druhá, desátá slza. Koulí se mi po tváři jako hrášek, přesolený.

Z ordinace vychází má primářka, ano, přesně ta. Věřím jí, je totiž geniální.

Vcházíme do potemnělé místnosti.

Ulehám na levý bok, do úst mi vkládá náustek a slzy tečou stále mimoděk.

Má bývalá šéfka mi hladí vlasy v domnění, že se bojím.

Zavádí optiku do mých úst, ztěžka oddychuji. Rejdí kabelem mým jícnem, dožaduje se vstupu do žaludku. Projíždí jednotlivé řasy, odebírá histologický vzorek.

Vyšetření skončilo a usedáme spolu za jeden stůl.

Žena, která vedla celé oddělení, ve svém věku nádherná, usrkává kávu.

Směje se a hřímá, jací jsme my zdravotníci poseroutkové. 

Směju se i já. Vysvětluji, že to tekly slzy štěstí.

Čekala jsem 2 roky, 2 měsíce a 7 dní.

Lékařská zpráva doťukaná. Podáváme si ruku, ze zvyku. Bez rukavic a s pevným stiskem.

Popřejeme si štěstí, zdraví a vycházím do života.

Do tváře mi svítí slunko. Hlavou mi letí tolik myšlenek, tolik emocí.

Proč se člověk dozví velkolepou zprávu a má v břiše kabel ? Proč se tyhle chvilky nasunou do nevhodného termínu ? Proč, proč ? 

No protože je to život.

Kupuji svazek tulipánů a spěchám. Zapaluji svíčku a hladím mramor, studený.

Komu jinému říct .... Mami, já v ruce držím stavební povolení !

Najít pár fotografií, které jsem tu neprezentovala, oříšek.

Miluji to místo, našla jsem ho a bylo mi souzeno. Přesně vím, člověk nesmí stáhnout gatě před brodem.

Krásný víkend vám přeje blondýna, která drží v ruce stavební povolení a jde pomaličku, polehoučku za svým snem.

Srdcovka ....

Jsem likvidátor. Nekupím, neskladuji, neudržuji, neopečovávám.

Jak se mám zúčastnit výzvy u Martiny  , když mám do vášnivého sběratele daleko ?

Místo známek mám 40 vzrostlých travin, místo motýlů kaktusy, na parkovišti mi místo několika veteránů stojí jeden malý korejský fešák, králíky jsem nahradila třemi věčně unavenými kočkami.

Jenže to bych nebyla já holka blonďatá, abych nějaké to srdce od srdce nevyšťourala ....

Srdce darované od srdce je nejkrásnější sbírkou, kterou jsem dostala povětšinou od mé dcery.
/ náušnice vyráběla všechny sama /

Vždy, když mi jedno darovala, dřela na něj celé léto na brigádách, o to víc mne dnes hřejí a těší.

To poslední, s modrým kamenem jsem si koupila sama jako vzpomínku na Benátky.

Jak symbolické, modrá je naděje, modrá je víra v to lepší, do Benátek, do Čech, do celého světa....

ŽENÁM ...

  "  Žena, která si ostříhala vlasy, je připravená na to změnit celý svět. "
                                                                                             Coco Chanel

Píše se rok 1985. Čerstvá, krásná absolventka zdravotní školy cítila, že svou výjimečnost musí nutně něčím podtrhnout. Plakala má generálka / rozuměj tím nejmilejší maminu /, otec zapil panákem koňaku. Po celé hlavě jsem měla jeden centimetr vlasového porostu.
V této době s ježkem na hlavě chodili chráněnci Ústavu sociální péče, aby jim po hlavě nepochodovaly zástupy hnid a vší. Též kriminálníci při nástupu do výkonu ve vazební věznici.
A já. Otáčeli se za mnou mladí, otáčeli se za mnou staří.
S výrazem absolutního šoku mne na koronární jednotce vítala má primářka. A řešila nejen můj krimi vzhled, ale i skutečnost, jak si připevním sesterský čepec.
Ještě toho dne, odpoledne zasedala mimořádně svolaná závodní rada ROH, aby situaci vyřešila.
Předseda rady navrhoval připevnit čepec gumičkou nebo tkaničkou, záhy naznačil  řešení, že si povinnou součást sesterského kroje budu lepit páskou. Proti této možnosti se zásadně postavila dermatoložka s tvrzením, že při zapaření podbradku si vypěstuji dermatitis.
Po několika hodinách se komise usnesla, že dostanu papír na hlavu.
Znění textu, které mne omlouvalo z mladické nerozvážnosti, mi jako první zdravotní setře v severočeském krajském městě  Ústí nad Labem dovolilo sloužit na oddělení bez čepce.
Než mi vlasy dorostou.

"  Elegantně vztyčená cigareta u kavárenského stolku dělá korpulentní ženy štíhlejšími. "
                                                                                                                       Václav Kubín 

Vášeň šílená, nezměrná a spalující, tak můj život ovlivnila cigareta.
Tenká bílá trubička naplněná voňavým tabákem, labužnický nádech, rakovinný výdech.
Kudy jsem chodila, tudy jsem kouřila. Milovala jsem zasněně sedět, pít kávu a kouřit a kouřit a kouřit jako tovární komín.
První cestu letadlem jsem neřešila, že spadneme, že se utopíme v moři, rozsekáme na kusy ve vysokých horách. Mou mysl jednoznačně blokovala skutečnost, jak já a můj závislý mozek přežijeme let bez kouření.
Dvě hodiny před odbavením jsem nervózně poskakovala po letišti, nikoliv z prvního letu, ale v rámci abstinenčních příznaků. Zapadla jsem do první letištní kavárny a objednala si kávu.
Jedna cigareta, druhá, třetí, čtvrtá, pátá. Během malého šálku černého moku jsem do plic pod tlakem rvala vražedný nikotin. Hlava mi rotovala kolem osy jako kedlubna.
Do letadla jsem nastupovala zhulená doslova a do písmene.
Vypila jsem nejdražší kávu svého života za 189 korun českých. / před 25 lety i dnes pěkná raketa /

"  Nejsilnější zbraní žen je jejich slabost ."
                                   Napoleon Bonaparte

Miluji cesty po zemi, kterou blahodárně protéká veletok Nil.
Horké dny ve stínu luxorských monumentů, vdechuji do svého nitra historii, ztrácím se v bozích a toužím své tělo utápět v potu či ve vlnách slaného moře.
Těším se na návštěvu Káhiry a národního muzea. Poprvé, podruhé, potřetí.
Dívám se na posmrtnou zlatou masku vladaře Tutanchamona a v břiše sebou střeva hází ze strany na stranu. Střevní kličky bublají, poskakují a bude nejvyšší čas se poohlédnout po toaletě.
Přízemí, plno. Zkusím to o patro výš. Zde je fronta jako na banány za totáče.
Zkusím to o patro výš. Zpomaluji a půlkami si jistím krok. Zpevňuji svaly, přesto cítím, že to každou chvilku pustím. Má páteř dosahuje maximálního narovnání, jdu jako pravítko.
U dveří stojí příslušník policie a samopalem určuje počet lidí, který vstoupí dál.
Potím se, jsem bledá a anglicky prosím, ruce prosí a policista kývá hlavou, že musím do fronty.
Břichem projede další peristaltická vlna a já zařvu jako tur :  " Pusť mne nebo se poseru ! "
Rozestupuje se ulička a já se samopalem v zádech vidím konečně světlo na konci tunelu, záchodovou mísu.
Zbytek nádherné expozice jsem si prohlédla naostro, protože čest spodního prádla jsem neuhájila.
Ale od té doby vím, že se domluvím po celém světě česky.

" Archeolog je ideální manžel. Čím je jeho žena starší, tím je pro něj zajímavější. "
                                                                                                           Agatha Christie

Za okny hustě sněžení. Meluzína škrabe svými nehty o dřevěný rám. Noc je mladá a na obloze vyskakují první hvězdy, aby provázely poutníky po cestě životem.
V krbu praská a plamínky tančí.
Ležím spoře oděná, peřina hřeje a kapička parfému smyslně volá. Milý se naklání, zorničky očí probleskují přes přivřená víčka, dva čertíci tančí. Posečkej milá, hodím si sprchu a v mžiku mne tu máš.
Natěšená, sladce nabuzená, v teple a přítmí pokoje čekám.
Chrrrrr, chrrrrr, mlask. Probouzí mne zachrápaní, které zaburácí z mého hrdla, z koutku mi teče slina.
Ležím na zádech, chrápu jako medvěd. Fuj.
Rozhlížím se po místnosti, kde mám milého ? Sedí ve svitu televizní obrazovky a hltá obsah.
Běží krásná zrzavá a smyslná Gábina, střílí a zase běží. Milý sleduje každý její pohyb, každé gesto a na mne se dívá takovým tím chápajícím pohledem. Kouzlo okamžiku se rozplynulo.
Nemám ráda biatlon. Nesnáším zrzavé ženské.
Počkej, Gábino, taky budeš jednou chrápat !!

Milé ženy, přeji vám vše krásné, vše nádherné.
Hýčkejte v sobě bohyni, která i přes své chyby dokáže přitáhnout lačné oko každého muže, prosazujte svou výjimečnost, nebojte se položit sebe i svou čest na oltář neřesti a  nezapomeňte zůstat své .... vaše blondýna.
 

Loučení se Soptíčkem ....

Nejsilnější emoce v mém životě, jednoznačně fotografie mého dítěte s jeho dítětem.

Devět měsíců vzdouvajícího bříška mé dcery a stejně se mozek nepřipraví.

Tekly mi slzy nefalšovaného štěstí, naplnění a překvapení.

S každým jsem se podělila o radost, ohňostroj, salvy na oslavu nového života.

Nedokázala jsem pozřít, natož vypít sklenku.

Celou noc jsem dávila z prázdného žaludku, mé nitro se obracelo.

V porodnici jsme v objetí dlouze brečely nad malým uzlíčkem a ve všudypřítomném průvanu jsme navazovaly první neformální vztahy.

Malá ústa přisátá na prsech matky, kolotoč splývajících nocí a dnů, hromady pozvracených košilek, nevyspalost a hormonální bouře v periodách nahoru a dolů.

Dívala jsem se na tu spoušť a tolik chtěla pomoct. Vnímala jsem chybějící instinkt, zdravý selský rozum, podstatné nebyly mé životní zkušenosti jako ženy,  jako zdravotníka s praxí, ale rozhodující apel na vše řídil internet. 

Co řekl, bylo svaté. / a na rovinu, občas pěkné debility /

Přišla jsem si stará, blbá, nepotřebná. Polykala slzy a zároveň hledala tu holku, se kterou jsem se celý život milovala a pro kterou bych strčila ruku do ohně, ne jednou, třeba desetkrát.

Dospěla, dozrála a pevně objímala ve svém náruči mou vnučku. 

Vytvořila ochranný val, do kterého nepouštěla občas i svého partnera, mě, své okolí.

Žena, matka, unavená lvice.

Startovací čára mého vztahu s vnučkou poznamenala vzdálenost na mapě, ale i ta hormonální.

Pochování, pohlazení se odvíjelo podle nálady, podle stavu pupíku, nalitého poprsí.

Malá, krásná, milovaná a přitom tolik vzdálená.

Dívala jsem se na ten zázrak, toužila být přirozeně jeho součástí a stále to drhlo. 

Bože, jak křehké bylo to pletivo našich vztahů.

Vzteklé, uřvané, uzurpátorsky nepříjemné, vzdorovité, soptící dítě  a byl na světě Soptíček.

Začala cesta mírových dohod, válečných konfliktů, podepisování ultimáta proti házení granátů v prostoru, začali jsme se vzájemně hledat, poznávat.

Stovky kilometrů tam, stovky zpátky a někdy se mnou má vnučka nepromluvila / spíše neproječela / ani slovo, ani mne pohledem otřela, natož ke mně přiběhla. 

Stála jsem jako trubka a hlavou se mi honilo ... tak to má být ? Jako fakt  ?

Nezažila jsem ve svém životě žádnou babičku. Ani dobrou, ani špatnou, neměly obě zájem.

Má matka se s babičkováním prala a vzorem mi nedokázala být.

Přirozeně okoukat, ošmírovat, zafixovat od kůži, jenže jak ? 

Už to vypadalo, že babičkovství v našem podání a v naší rodině vymře po přeslici.

Netušila jsem, jak na ten vztah. Tápala ve funkci, která potká každou ženu, skoro každou.

Na ulici jsem mnohokrát vzbuzovala v jiných lidech pocit, že jsem tu malou, krásnou princeznu ukradla. Řev, panika a za pár minut smích. 

Čím větší snaha, tím větší prohry. 

Největší kalich hořkosti jsem vypila na našem první společném pobytu na horách. 

Kam utíká malý človíček v momentu štěstí, výhry ?  ... přece za svými, za babičkou.

Stála jsem uprostřed kopce a má náruč zela prázdnotou, slzy hořkosti se vpíjely pod kůži.

Můj Soptíček běhal za cizími, u mne se pouze vztekal, soptil, vyšiloval. 

Zkáza a potopení Titaniku. 

A přeci.

Láska, trpělivost, skutečnost, že krev není voda a ledovce kolem Titaniku začaly pozvolna tát.

Odstavená od prsu matky, od jejího tepla, začala rozevírat křídla a pouštět si do svého života i jiné teplo.

S věkem přišla zásadní změna.
Našly jsme se. Chytily příležitost za pačesy a jsme konečně spolu.

Už kolem sebe nekroužíme, už si tykáme.
Když mne obejme, cítím sílu.

Nic strojeného, nic vynuceného. Je tam radost, je tam cit, je tam láska.

Jsme obě živelné, jsou nás plné místnosti, jsme hlučné, jsme umanuté, se zubním kartáčkem chodíme po bytě a špiníme zrcadla, díváme se na sebe, smějeme se.
Dopřát si komfort pravdivosti asi někteří i odsoudí. Jejich životy a vztahy plynou zalité sluncem a bez mráčků.
U nás z těch mraků pršelo, sněžilo, mrzlo, abychom si to vysluní vychutnali a vážili si ho.
Konečně se máme.
Já babička a má vnučka Sofie ....

 

Únor v kostce ....

Druhý letošní měsíc bych s chutí pojmenovala Na Krtečka. Když jsme si po vzoru malého a nemluvného hrdiny naleštili autíčko, začalo vydatně pršet, v některých částech republiky i jemně sněžit. Pověsit si kalhoty s velkými kapsami nebylo možné, buď řádil orkán, tajfun a nebo ministerský předseda Babiš. Oblíznout si lízátko je právě zakázáno, protože Krteček má nejlepšího přítele v zahraničí pandu. Příroda blázní, počasí blázní a my lidé nejsme pozadu.

Má sousedka má doma připravených skoro dvacet kilo mouky / z Mall zakoupila pekárnu a v případě karantény bude péci denně čerstvý chléb /, desítku bas piva a vody, ale za naprosto nejdůležitější považuje skutečnost, že v pořadníku firmy Amazon zaujímá přední místo a brzy se dočká respirátoru v hodnotě 1200 korun debilních. A pak že je mezi lidmi málo peněz !!

Víte, kdy nejvíce ženě chybí muž ?  Není to ve snech o romantickém milování, kdepak.

Na tuto těžkou a složitou otázku vyslovím jednoduchou odpověď .... žena stojí před vozem, má v něm tři přepravky se zvířaty, právě padají trakaře a má pouze dvě, bože jak trapné, má jen dvě ruce.

Slečna Farkašová má krev v moči, Míša zanícené slzné kanálky a Eduardovi nevyhovuje dietní strava. Tři kočky, tři přepravky, dvě ruce a výňatky z  věstníku Kudy z nudy. :-)

Škoda, že nemusím vozit Soptíčka v přepravce. Vyrostla ze sedačky tak razantně, že mi oznámila, že s tím mám něco rychle, skutečně střelhbitě dělat. Nejlepší  nová sedačka bude růžová, bude na ní několik hrdinů z Ledového království a prima budou také mašličky, hodně mašliček.

Já za sebe cítím, že jsem vždy ve svém voze po něčem tak krásném toužila. Doufám, že od tohoto estrádního úmyslu nakonec ustoupí a koupíme normální sedačku. 

Dělá mi radost, vnučka jedna. Umí krásně vyslovit R. 

Rýže, rypák, Romana, raketa, Ríša. / kreténa jsem raději vynechala, nebudu podrývat rodičovskou autoritu , že /

Kouzelné, nádherné a křišťálově čisté R. Její táta ráčkuje, máma neumí sykavky, kočička už zvládne královské regééé bez zásahu logopeda, stejně se na něj čeká měsíce.

Po vzoru Krtka jsem vyndala lopatku, hrábě, nůžky.  V zahradě se daří plevelu, je sytě zelený a provokuje mne na každém kroku. Brzké jarní traviny jsem musela již zakrátit a světe div se, zelené rostlinné pletivo narostlo již v řádu desítek centimetrů, skalničky nejsou pozadu, některé již vydatně kvetou. Obražené mám všechny plaménky, růže, na magnoliích jsou puky, jen poslat na odiv růžové květy. Záhony žijí, radují se a připravují bez znalosti kalendáře. / Přemek Podlaha by valil oči /

Byť u nás dnes poprvé za zimu sněžilo, vláhy má příroda nadbytek  díky vydatným a neustálým dešťům. Mám už dva měsíce objednaný bagr a půda nedovolí technice ani omylem.

Kapříci jezdí pod hladinou a pomrkávají, pokukují, že už by rádi, tak hurá přeci do jara.

I já se snažím, bojuji a odhazuji kostky. Svým přístupem a heslem Do jara bez kostek jsem nakazila své okolí. Se slzami v očích se mi přiznala má kamarádka, že se jí podařilo naletět šmejdům.

Se svou inteligencí, vzděláním a zaručeně odkrveným mozkem, jinak si tuhle debilitu nedokáži vysvětlil, podepsala smlouvu na nějaký hubnoucí preparát.  / ze stresu přibrala dalších pět kilo /

První měsíc za polovic, druhý skoro zadarmo a za tři měsíce vás nepozná nikdo, bude vás třetina.

A nebo polovina ? A nebo se vypaříte. Ale než se vypaříte budete platit jako mourovatý.

Jak mi lidé toužíme být dokonalí, krásní a ideální. Jak neradi slýcháme, že bez práce nejsou koláče.

Nikdo a nic za nás neodseká hromady kostek sádla. Jen vůle, trpělivost, dřina a odříkání.

Nic není a nebude zadarmo. Ani tabletky od šmejdů.

Na patře zůstává pachuť, neodolatelná harmonie štíhlého pas se vytratila za dvaceti, třiceti telefonními hovory, kde údajný lékař s polským přízvuk vyhrožuje, nadává a vydírá.

Do jara bez kostek, bez špeku, ale také bez slz a nezapomínat mozek v igelitové tašce.

Loučím se s měsícem plným deště, větrů a hlavně silných emocí. Strach je pro nás lidské pokolení špatný přítel, ještě horší rádce. V našem městě právě řádí úplavice, v honbě za rouškami, metráky namletého obilí, ztrácíme soudnost, zavíráme oči před skutečnými problémy. 

Kdysi jsem projela Egypt křížem krážem, utopila se v jeho skvostné kultuře, za zadkem jsem měla kulomety. Omdlívala jsem horkem ve stínu pyramid a obcházela tanky. 

Nebojím se, co se má stát, to se skutečně stane. Víc se bojím lidské hlouposti, chaosu a paniky.

Nadevírám novému měsíci, přinese jaro ? Přinese radost ?  Nebo zklamání ?

Vše patří do našich životů, hýčkejme si rozkvetlé trsy sněženek, bledulí, čemeřic, vdechujme do plic vůni země po dešti a když na nás nezbude rouška, asi to tak mělo být. / žádnou nemám, nesháním, ale z půlky podprsenky by to šlo, jen nevím, zda černou, bílou, červenou, hladkou nebo krajkovou ? /

Čechy krásné, Čechy mé ...

Jezdím touto krajinou za deště, za slunce, v hustém sněžení, ve vichru a nedokáži odolat panoramatům, která mi česká krajina dopřává. 

Nejdřív jsem tudy, kolem Litoměřicka, jezdívala s umírajícím Edíkem, dnes s krvácející slečnou Farkašovou. 

Zastavím auto a stojím a stojím. A čumím. / slušnějším slovem by tak nevyjádřila můj výraz /

Kolem mne prosviští auta a já se dívám. 

Vdechuji čerstvost hnědé půdy, vonící jaro za rohem, muflony, srny, zajíce, káňata. 

Cítím, jak mne právě ta krása objímá, jak moc tohle potřebuji, když mi je mizerně, když mi je krásně, když bych chtěla letět s dravci vzduchem o závod a na zemi mne drží jen lidské okovy.

Jsem patriot  a tak jsem se naučila zastavit, když se kochám. Nechci být obtočená svým autem jako můj veliký vzor pan Hrušínský. 

Čechy krásné, Čechy mé,  jedno veliké díky.