Loučení se Soptíčkem ....
Nejsilnější emoce v mém životě, jednoznačně fotografie mého dítěte s jeho dítětem.
Devět měsíců vzdouvajícího bříška mé dcery a stejně se mozek nepřipraví.
Tekly mi slzy nefalšovaného štěstí, naplnění a překvapení.
S každým jsem se podělila o radost, ohňostroj, salvy na oslavu nového života.
Nedokázala jsem pozřít, natož vypít sklenku.
Celou noc jsem dávila z prázdného žaludku, mé nitro se obracelo.
V porodnici jsme v objetí dlouze brečely nad malým uzlíčkem a ve všudypřítomném průvanu jsme navazovaly první neformální vztahy.
Malá ústa přisátá na prsech matky, kolotoč splývajících nocí a dnů, hromady pozvracených košilek, nevyspalost a hormonální bouře v periodách nahoru a dolů.
Dívala jsem se na tu spoušť a tolik chtěla pomoct. Vnímala jsem chybějící instinkt, zdravý selský rozum, podstatné nebyly mé životní zkušenosti jako ženy, jako zdravotníka s praxí, ale rozhodující apel na vše řídil internet.
Co řekl, bylo svaté. / a na rovinu, občas pěkné debility /
Přišla jsem si stará, blbá, nepotřebná. Polykala slzy a zároveň hledala tu holku, se kterou jsem se celý život milovala a pro kterou bych strčila ruku do ohně, ne jednou, třeba desetkrát.
Dospěla, dozrála a pevně objímala ve svém náruči mou vnučku.
Vytvořila ochranný val, do kterého nepouštěla občas i svého partnera, mě, své okolí.
Žena, matka, unavená lvice.
Startovací čára mého vztahu s vnučkou poznamenala vzdálenost na mapě, ale i ta hormonální.
Pochování, pohlazení se odvíjelo podle nálady, podle stavu pupíku, nalitého poprsí.
Malá, krásná, milovaná a přitom tolik vzdálená.
Dívala jsem se na ten zázrak, toužila být přirozeně jeho součástí a stále to drhlo.
Bože, jak křehké bylo to pletivo našich vztahů.
Vzteklé, uřvané, uzurpátorsky nepříjemné, vzdorovité, soptící dítě a byl na světě Soptíček.
Začala cesta mírových dohod, válečných konfliktů, podepisování ultimáta proti házení granátů v prostoru, začali jsme se vzájemně hledat, poznávat.
Stovky kilometrů tam, stovky zpátky a někdy se mnou má vnučka nepromluvila / spíše neproječela / ani slovo, ani mne pohledem otřela, natož ke mně přiběhla.
Stála jsem jako trubka a hlavou se mi honilo ... tak to má být ? Jako fakt ?
Nezažila jsem ve svém životě žádnou babičku. Ani dobrou, ani špatnou, neměly obě zájem.
Má matka se s babičkováním prala a vzorem mi nedokázala být.
Přirozeně okoukat, ošmírovat, zafixovat od kůži, jenže jak ?
Už to vypadalo, že babičkovství v našem podání a v naší rodině vymře po přeslici.
Netušila jsem, jak na ten vztah. Tápala ve funkci, která potká každou ženu, skoro každou.
Na ulici jsem mnohokrát vzbuzovala v jiných lidech pocit, že jsem tu malou, krásnou princeznu ukradla. Řev, panika a za pár minut smích.
Čím větší snaha, tím větší prohry.
Největší kalich hořkosti jsem vypila na našem první společném pobytu na horách.
Kam utíká malý človíček v momentu štěstí, výhry ? ... přece za svými, za babičkou.
Stála jsem uprostřed kopce a má náruč zela prázdnotou, slzy hořkosti se vpíjely pod kůži.
Můj Soptíček běhal za cizími, u mne se pouze vztekal, soptil, vyšiloval.
Zkáza a potopení Titaniku.
A přeci.
Láska, trpělivost, skutečnost, že krev není voda a ledovce kolem Titaniku začaly pozvolna tát.
Odstavená od prsu matky, od jejího tepla, začala rozevírat křídla a pouštět si do svého života i jiné teplo.
S věkem přišla zásadní změna.
Našly jsme se. Chytily příležitost za pačesy a jsme konečně spolu.
Našly jsme se. Chytily příležitost za pačesy a jsme konečně spolu.
Už kolem sebe nekroužíme, už si tykáme.
Když mne obejme, cítím sílu.
Když mne obejme, cítím sílu.
Nic strojeného, nic vynuceného. Je tam radost, je tam cit, je tam láska.
Jsme obě živelné, jsou nás plné místnosti, jsme hlučné, jsme umanuté, se zubním kartáčkem chodíme po bytě a špiníme zrcadla, díváme se na sebe, smějeme se.
Dopřát si komfort pravdivosti asi někteří i odsoudí. Jejich životy a vztahy plynou zalité sluncem a bez mráčků.
U nás z těch mraků pršelo, sněžilo, mrzlo, abychom si to vysluní vychutnali a vážili si ho.
Konečně se máme.
Já babička a má vnučka Sofie ....
Dopřát si komfort pravdivosti asi někteří i odsoudí. Jejich životy a vztahy plynou zalité sluncem a bez mráčků.
U nás z těch mraků pršelo, sněžilo, mrzlo, abychom si to vysluní vychutnali a vážili si ho.
Konečně se máme.
Já babička a má vnučka Sofie ....
Simčo, babičkovství je ten nejkrásnější úděl, který nás mohl potkat. Jeho kouzlo tkví v tom, že rodič MUSÍ, ale prarodič MŮŽE.
OdpovědětVymazatUžila jsem si nejvíc té první, které už bude třináct a se kterou mává puberta. I ty emoce byly nejsilnější. Stála jsem v Motole v porodnici a dívala se na to malé a dokonalé stvořeníčko a tekly mi slzy štěstí. Stejně jsem reagoval i podruhé, potřetí a počtvrté.
Tím, že Sáře v roce a půl přibyla sestra, která, na rozdíl od ní, byla těžký mamánek, mohla jsem si jí užívat do sytosti. Cesta k Emě byla složitější, prostě mamánek.
A ti dva menší? Máme je v domě, jsou po ruce.
Ale stále vnímám rozdíl mezi dětmi od dcery a dětmi od snachy.
Mám je však ráda všechny čtyři.
Užívej si, co se do tebe vejde. Nedávno miminko, teď už malá slečna. :-D
Strašně rychle to uteče.
Přesně ta první věta podstatu skutečně vystihuje, kouzelné je to vrácení rodičům a pak následný odpočinek.
VymazatTy víš, že máme ty vztahy ještě okořeněné partnerem mojí dcery a přes veškeré snahy, sejít se na této planetě prostě někdy nezvládáme, chyba nás obou.
Kdyby ta vzdálenost nebyla 100 km, vše by bylo příjemnější, ale jsou lidé, co to mají daleko horší, tak co si stěžovat.
Jsem zvědavá, jak mne " poznamená " další vnouče :-)
Krásný babičkovský vyznání! :)
OdpovědětVymazatNa babičkovskou roli se jednou moc těším, i když vím, že mít dceru a vnouče je úplně jiná liga, než mít syna a vnouče. Dcery jsou přeci jen trochu jinak fixované na matky, vidím to na sobě, tajně doufám, že mí kluci nebudou podléhat svým ženám a budeme mít i dál prima vztah.
U nás se hodně změnilo i ve vztahu s dcerou, první dva roky byly šílené, co s ní dělala laktace a hormony, šílený. Nemluvě o debilním internetu, bože, jak občas chyběl zdravý rozum.
VymazatVůbec co s ženou udělají všechny tyhle změny, bylo by to na dlouhé a vyčerpávající knihy. Jsem moc ráda, že se částečně odstavením od prsu mnohé změnilo, hurá.
Simčo, dojala si mne.
OdpovědětVymazatJá jsem neměla tu výsadu zažít babičku a dědu na plný pecky, jedni zemřeli před mým narozením, druzí byli již příliš staří a brzy také odešli. Má mamka byla hlídací babička, kluci ji měli moc rádi. Druhá babička byla zbytečně přísná, kluci se jí tak trochu báli, ale dědu milovali a když před pár lety odešel i on, brečeli hodně, ač již velcí dospěláci...I chlapi mají právo plakat smutkem. Já si babičkovství užívám, má touha mít v rodině také spřátelenou ženskou bytost se mi naplnila až příchodem vyženěné holčičky od mého nejstaršího syna do naší rodiny, jak já říkám "levé" vnučky. Jinak jsou to pořád chlapi, chlapi :o). A kluci,vnuci, slibují, že až budeme staří, že se o nás postarají, tak to snad máme dobré vyhlídky :o))).
Krásné dny ti přeji.
Ála
Já jsem zastánce slz a u mužů to není projevem slabosti. Naopak to vnímám jako nutnost, když je potřeba vyventilovat bolest.
VymazatČím jsem starší, tím víc vnímám, jak na jednotlivce doléhá a jak ho ovlivňuje rodina. Různé role, ať rodičovské, babičkovské, to je tak nesmírně důležitá parketa, když chybí, není od koho opisovat, brát si mustr a vyvarovat se chyb.
Mám známou, přes tři pokolení jen samé ženské, jak by brali nějakého mužského nástupce :-)
Simčo, babičkovskou roli Ti tak trochu závidím. Máte se Sofinkou vzájemně bezvadný vztah, který se musel nějakou dobu budovat, ale teď si to obě užíváte. Doufám, že si budete užívat ještě dlouho. Život běží a na babičku později už zbývá času méně, tak to prostě je. Já ale věřím, že tvoje vnučka na svoji babičku vždycky čas najde, moc vám to přeji, oběma ☺☺☺
OdpovědětVymazatEvi, odpověď ke tvému komentáři mi odletěla o kus jinam, ale snažila jsem se :-)
VymazatSimono, i já teprve čekám na roli babičky a klidně ještě vydržím. Moc se na to ještě necítím. Mám babičky zafixovaný daleko starší a moudřejší :-) Ale myslím, že to jednou přijde - stáří teda určitě, moudrost snad. Jen aby dřív nepřišel Alzhheimer :-)
OdpovědětVymazatTěším se, ale není to snadná funkce. Syn se k mé mamce přimknul okamžitě, dcera cestu k babičce hledá stále. To je život.
Držím palce.
Jitka
V mém životě je věk číslo, jsem stará rocková babička a necítím se na jiné role.
VymazatNaopak jsem vděčná, že mohu být své vnučce parťákem, ve starším věku už to bohužel nejde a s přibývajícím věkem se člověk stává více statickým.
Funkce, role, poslání, cokoliv člověk, žena, muž cítí, musí to být od srdce, musí to být cítit a znát, to dítě to ocení a vrátí.
Snad právě to složité hledání cesty k sobě je tím nejcennějším, co vás mohlo obě potkat. Čím je cesta trnitější, tím víc si výsledku považujeme. Moc vám to oběma přeju, sluší vám to a to souznění je na první pohled vidět. Krásné čtení, odnáším si od tebe zase takový ten milý, příjemný pocit, že jsem byla u něčeho výjimečného. :)
OdpovědětVymazatPaní spisovatelko, máš nejen talent psát, jsi i čitatel mezi řádky.
VymazatPochopila jsi jako žena, co jsem prožívala a že skutečně slavím malý, nenápadný úspěch a vy jste u něj byli.
Děkuji.
Simi, vůbec jsem netušila, že váš začátek byl takto náročný. Teda občas jsem četla, jak Soptíček soptí, ale to občas dělají všechny děti. Ty to máš o to horší, že za ní musíš jezdit tolik km a za to máš můj obdiv. Je super, že s věkem si to sedlo a máte skvělý vztah, ale chtělo to hodně úsilí a tys to nevzdala. Tak ať už je ten váš vztah jenom veselejší. :o)
OdpovědětVymazatDržím pěsti. D.
Jet sto kilometrů a dalších sto zpátky a vlastní vnouče s tebou odmítá být v jedné místnosti, bylo to fakt na psychiku náročné. Občas jsem seděla za vesnicí a brečela jako malá holka.
VymazatS dcerou mlátily hormony šíleně, stala se eko ve všech možných a nemožných směrech a slepě vyznávala občas totální nesmysly. V daném čase naprosto mimo mísu. Jsem vděčná a šťastná, že to máme za sebou !
A Sofinka je dnes už zlatá, zraje, kvete a každé objetí je už boží.
Já na babičkovství taky teprve čekám. Mám dva kluky, ale moje jediná snacha je už bohužel sama, takže babička bude taky jen jedna. Tedy pokud sebou hodí abych ještě zvládala a nemuseli se starat oni o mě!
OdpovědětVymazatTvůj vztah se Sofinkou měl trochu komplikované začátky, teď už jste nejen babička s vnučkou, ale i výborné kamarádky. Obráceně by to bylo určitě horší 😁
Děkuji za ten věk, cítím na sobě, že všechny aktivity mohu bez omezení dělat s ní, druhá babička je o 20 let starší a i když je vitální, nedokáže s ní držet krok, takže funím, ale zatím to dávám. :-)
VymazatPorodní záležitosti šly mimo mě a nad těmi uzlíčky jsme měli strach se nadechnout, protože se jako dvojčata se narodila v 7. měsíci a byla v inkubátoru. Ale dnes ve 3 a 3/4 roku už s námi ořou :).
OdpovědětVymazatMiloši, muselo to být hodně náročné, vše dvakrát a vymazlit to od sedmého měsíce, žádná sranda.
VymazatJo, tak tomu rozumím, malé kočky, násobeno dvakrát a člověk má hlavu pěkně zamotanou :-)
Simi, moc ti to přeji a ať to tak zůstane co nejdéle. Vnuky mám poměrně blízko (40km), takže autem jsem tam za chvíli. Hlavně nejstaršího jsme se nahlídali, dcera ještě studovala vysokou. Už to snad není ani pravda.Moc vám to na fotce sluší.
OdpovědětVymazatS přibývajícím věkem se posuneme dál, budou jiná a důležitější lákadla, ale bude vědět, že tam někde pod hradem Střekovem je ženská, která jí má ráda a ráda jí bude třeba naslouchat.
VymazatJe to deviza, kterou nikdy a nikde nekoupíš, co bych za ní jako dítě dala.
Užívejte si všichni toho, co jste si vybudovali plnými doušky, než vnoučata dospějí a budou se ohlížet po dalších silných vztazích. Super fotka, jak děláte blbiny. 👍♥️
OdpovědětVymazatMěla jsem přísnou výchovu, uvolnit se, nebýt statická, zaseklá, to mi trvalo strašně dlouho a musela jsem si pomáhat všemi dostupnými prostředky, takže se se Sofinkou může dělat debility a nikdo mne za ně nekárá, tedy občas její rodiče, že :-)
VymazatEvi, byť nečekaně, ale s odstupem času určitě vítaná na světě a skutečně jednoduché to nebylo. Když slýchám ty story zalité slunce, ptám se, kde se stala chyba ?
OdpovědětVymazatNeočekávám, že se mnou bude ptákovat až do 20 let, ale moc bych si přála, aby cítila ten element, který mi chyběl, babičku jsem neměla v tom pravém smyslu slova i činu.
Slova plná emocí s úžasným koncem, který je vlastně začátkem. Sama zkušenost nemám, ale dám tvůj příspěvek přečíst kamarádce, čerstvé babičce. Myslím, že jí mluvíš z duše... Stále jí opakuji, že to přijde a ty si důkaz!
OdpovědětVymazatZe srdce vám tu blízkost přeji! Helena
Plácala jsem se v tom šíleným způsobem, hormony, emoce, představy, sny a tolik rozdílný náhled, ale učila jsem se trpělivosti, to není disciplína, ve které vynikám. Nechtěla jsem ztratit to nedůležitější, dceru a vnučku, musela jsem hodně zkousnout, hodně.
VymazatNaprosto tě chápu, já si zažila jen malinko z toho co říkáš a vždycky jen na chvilku, to byl takový malý vzdor, nechuť nebo jen rozmar, ale bolelo to hodně. Naštěstí ale ten rozmar trval pár měsíců a dneska Bobule nutí mámu aby mi volaly přes Skype nebo jen tak telefonem, má svůj kufříček na kolečkách aby si do něj mohla balit věci když jede na den nebo případně víkend (to budeme teprve zkoušet) k babice... tak jen doufám, že ta nechuť nepřijde později. Budu dělat všechno proto aby ne...
OdpovědětVymazatV dnešní době, když jsou muži mimo domov celý den, dítě je od rána do večera jen z matkou, prostě vznikne mamánek a možná to ani nebyl záměr.
VymazatI když já si u své dcery jsem jistá, kompenzovala si tím mizerný partnerský život.
Je krásné, když to dítě automaticky vstoupí do tvého levelu a hraje na stejné úrovni, to je pak takový skvostný mač, viď.
To je, přímo mistrovství světa!
VymazatSimonko, krásné vyznání. Někdy i cesty v rodině nejsou jednoduché. Vidím to u mého muže a vnoučka. Když byl vnouček mimino, tak můj muž pomáhal synovi na stavbě domu a s vnoučkem moc ve styku nebyl. Ten se ho pak trochu bál. A já mohu během roků sledovat, jak se jejich vztah mění. Teď jsou to parťáci, kteří spolu hrají Sázky a dostihy, šachy. Když jsme u nich byli minulý týden jen na otočku, tak při loučení vnouček přiběhl, objal dědu kolem krku a vlepil mu pusu. A já jsem moc ráda za ně za oba. Zato vnučka mého muže milovala už jako miminko, ostatně i jako druhého dědu. A já? Já si roli babičky užívám. Snad si jednou vnoučata na chvíle strávené s námi vzpomenou jako já vzpomínám na milovanou babičku Marii.
OdpovědětVymazatA to je právě ono, když člověk nenaváže přirozeně, špatně se to dohání.
VymazatLeckdy pro " důležité " nestihneme nejdůležitější.
Když se ledy prolomí, je to pak nádherné, sice tečou slzy, je to slzavé údolí, to dětské objetí za to stojí.
Blondýnko, krásně napsané, ze života, početla jsem si.
OdpovědětVymazatNadřeme se, abychom pak mohli krásně psát :-)
VymazatAť žijí Dietlovi :-)
Četla jsem se zaujetím. Já jsem měla to štěstí, že snacha byla ke mně, jako tchýni, vstřícná.
OdpovědětVymazatMladí bydleli prvních půl roku u nás, takže první vnučku jsem měla od samého začátku jako na dlani. Snacha moje rady brala v pohodě. Nevnucovala jsem jí nic. Říkala jsem- vy to teď asi děláte jinak, ale možná...... a ona to brala. První vnučka byla moje neskutečné štěstí! Měla jsem dva kluky. Přimlaskly jsme se k sobě od samých začátků a musím přiznat, že to bylo i (o teď už) exsnaše. Ona mne neúkolkovala, když Hanka byla u nás, tak vše nechala na nás. Nedávala pokyny, že takhle ne a toto ne. Prostě byla ráda, že měla v tu chvíli čas pro sebe. A i pro jméno se rozhodli mladí po nás dvou babičkách Hankách :-))))
Druhá vnučka a vnuk - to už bylo trošičku o něčem jiném. Ne, že bychom museli k sobě hledat cestu, ale tam život nastavil něco trochu jinak. Vnuk se narodil s velice těžkou srdeční vadou a od toho se pak všechno tak nějak odvíjelo. To by bylo na dlouhé povídání.
Je moc dobře, že jste se Sofinkou společnou řeč našly. Někdy je to i o nás babičkách. Myslíme si, že to vnouče musí být z nás u vytržení, ale ono si to v sobě uspořádává po svém,buduje si ten vztah se svými blízkými tak, jak to ono potřebuje.
Hezký den Ti Simi, přeji!
Hanka
Souhlasím, že podstata psychologie začíná větou ... každý člověk je individuum ... pojem pro příslušníka určitého živočišného druhu.
VymazatNikdy jsem ve svém životě nebyla dokonalá, nevyžadovala jsem to ani po svém okolí.
Když jedeš dvě stovky kilometrů, vstáváš ráno v půl čtvrté, je ti líto, že se to nevydaří. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát.
Ze smutku je rozčarování a občas slova, zda to má vůbec smysl.
Když má člověk vnouče za rohem, neřeší, přijde druhý den, přijde jindy.
Já jsem skutečně limitovaná časem, kilometry a dělala jsem nemožné, abych jí alespoň jednou týdně viděla.
Nevzdala jsem to a jsem moc ráda.
A stejně tak jsem respektovala a respektuji svou dceru, dělá co cítí a musí si svou cestu šlapat sama, přiznám se, nemám energii na nic jiného.
chybami se člověk učí, také jsem bytostně nesnášela rady mojí matky, bohužel, s odstupem času vím, měla svatou pravdu :-)
Milá Blondýnko, čtu s velkým dojetím,Tvé příspěvky miluji,jsem taky babička.Myslela jsem,že se toto děje jen mně.Přesně to samé jsem prožívala i já. Možná složitější,že vnoučata od syna. Ta očekávání,ty slzy..Bože,proč jsem toto nečetla dřív.
OdpovědětVymazatDceru,zatím bez vnoučat mám daleko přes 200 km. Tak uvidíme.
Často mám pocit,že píšete o mně....
Přeji Vám v životě vše krásné,jste opravdu skvělá.
Lenka
Lenko, ráda bych navrhla tykání, pokud přijmeš, na blogu je to běžné.
VymazatPokud né, také nemám problém.
Ta očekávání, ty slzy .... začnu tvými slovy.
Víš, ono se o tom moc nemluví, ale když pak sedneš a zaposloucháš se, jsi překvapená, kolik ženských si své kalichy hořkosti vypily nebo pijí.
Málo žen veřejně přizná, že se jejich vnouče k nim chová leckdy jako k podomkovi či hůře. Že vlastní dítě se tak chová a nezbude než si to nechat líbit ?
Mnohdy mám husí kůži, ale prostě to tak je.
Já nejsem skvělá, jen se v rámci svého zdravého já, o které pečuji a budu pečovat, nebojím nazvat některé situace těmi pravými slovy.
Moc děkuji a hlavu vzhůru ...
Byla jsem tak emocionálně rozhozená,že jsem si ani neuvědomila,že jsem přešla do vykání.Tykání,samozřejmě,děkuji.
VymazatZávidím Ti ten dar slova.Někdy se s Tebou směju,někdy pláču.Vždy souzním.
A také ráda nazývám věci pravými jmény a to není vždy jednoduché. Dodáváš mi i sebedůvěru,že to není špatně.
Moc se teším na každý Tvůj příspěvek.Lenka
Málo lásky je špatně, mnoho lásky je špatně a zase to omleté, opotřebované, chce to zlatou střední.
VymazatPoruč srdci, lze milovat zlatou střední, přijde mi to ujeté.
Do muže se nezamiluješ a neříkáš si pětkrát denně, hlavně aby to bylo akorát, že !!!
Mít někoho rád, není špatně, dítě, muže, ženu, je to jedno. pokud to neznásilňuje duši, všechny zbraně jsou povolené.
Krásné dny.
Blondýnko úžasná.. čtu a slzičky se mi kutálí po tváři. A moc dobře chápu každé tvé písmenko. A jak vidím každá máme svou třináctou komnatu, kde je schováno mnoho slz a přání. I já mám své dva vnuky pro mne utajené.. bohužel syn si to tak přeje a já jen doufám,že jednou bude líp. Máme s mužíčkem dohromady pět dětí a dvě vnoučata od jeho holek.. takže babičkovství si užívám.😊 A svou komnatu mám zlatým klíčem zatím uzamčenou. Krásné dny ti přeji. Z💙
OdpovědětVymazatZdeni, mám báječnou kamarádku, skvělou ženskou.
VymazatJejí milovaný, rozmazlovaný a hýčkaný syn jí dávkuje vnoučata jednou, maximálně dvakrát do roka. Tolik slz, co ona proplakala.
Tragické na tom je, že stárneme, roky utíkají a vidět vnouče jednou za rok, je opravdu bolestivé, trhá to srdce.
Říká mi, že si už zvykla, znám jí. Na to si normální ženská nikdy nezvykne, nikdy.
Mám z komnat palác a klíčenka mi na krku kolikrát dělá pěknou oprátku, asi jsem v minulém životě hoooodně zlobila :-)
Bolestně i radostně prožité a krásně napsané. Přeji už jen pohodové radostné dny. M.
OdpovědětVymazatJen pohodové dny ? Myslím, že já si život dokážu tak zpestřit, že občas nestíhám, jak je na zážitky výživný.
VymazatA tak razím heslo ... Jen se z toho nep*srat :-)
Simi, já zatím babička nejsem a tak tápu, jaká budu (jestli budu). Doufám, že třeba taková, jako ty . Hodně milující a trocnhu bláznivá :)
OdpovědětVymazatJaká ... no hlavně milující, to je nejdůležitější, to ostatní přijde samo.
VymazatTeda to jsem netušila jakou cestu si ušla než jste se našly...myslela jsem, že to tak bylo odjakživa
OdpovědětVymazatSnažím se aby se syn s babičkou a dědou vídal pravidelně býť to není lehké, protože naši jsou buď v práci nebo na chalupě a sami nepřijedou ani na jeho narozeniny...ale i tak se na ně těší a je s nimi rád, to je vidět
Jinak když byl syn malý a já si nevěděla rady vždy jsem volala nejdřív mamce a řídila se jejími radami...ne všemi protože vyplakat syna v postýlce jsem nechala jednou a to mě vyléčilo...mamky jsou lepší než internet..jsou na něm hrozné hovadiny :-)
Klávesničko, prvopočátek je, že jsme si nesedli s partnerem mojí dcery, oba se snažíme a nejde nám to.
VymazatDcera od něj chtěla minulý rok odejít, zůstala.
Respektuji, ale bolí mne skutečnost, že to odnáší vztah s mojí vnučkou.
Skousnu, držím hubu, nic jiného nemohu.
Moc hezky napsané. Přeji mnoho krásných chvil s vnučkou.
OdpovědětVymazatCesty poutníků jsou nevyzpytatelné a když se to nepovede v tomto v životě, budeme se modlit za ten další, v blázinci by mne pochválili :-)
VymazatBolestně krásný článek. Nikdy jsem nepoznala milující a hodnou babičku, takovou, o jakých mluvili vždycky moji vrstevníci. Jedna umřela dávno před mým narozením a ta druhá... tu jsem neměla ráda tak moc, jak to jenom dítě dokáže. Jsem moc ráda, že tvoje vnučka to má jinak, i když je za tím tolik bolesti a slz. Zasloužíte si sebe navzájem i ten krásný vztah, který máte. Užívejte ho plnými doušky :-)
OdpovědětVymazatMilá Verunko, právě proto že jsem ani já nezažila milující a objímající babičku, moc jsem si od narození své vnučky přála, abych jí byla.
VymazatNeseme si životem vzpomínky, rodina nás tolik formuje a i když se nedaří, je třeba zvednout hlavu, děti za to stojí.
Možnost vídat svého vnoučka jsem si musela vyplakat. Ta představa, že čas letí jako bláznivý, malý roste jako z vody, každý den je jiný, že kvůli nevyzrálému sobci (dcery přítel) přiházím o spoustu věcí, které se už nikdy nevrátí, to bylo hrozný!!
OdpovědětVymazatTy jsi to napsala moc hezky a já ti přeji spoustu krásných a nezapomenutelných chvilek strávených s vnučkou.:-)
Emo, bohužel o sobcích bych mohla psát dlouhou esej, bolavou, uplakanou a jeden sobec, ovlivňuje i můj vztah s vnučkou.
VymazatJá už jsem o spoustu chvil přišla, v rámci zdravého rozumu to člověk musí vytrávit, jinak je to cesta do pekel !
Určitě to ze začátku bylo složité a je moc pěkné, že jste si k sobě našly takový vztah. Já jsem sama zvědavá, jak to bude s mým synem a mou mamkou, zatím je to hroznej mamánek a příliš se ode mě nechce trhat. Ale přichází jaro a už brzo je snad vyexpeduju aspoň na hřiště za barák. :D
OdpovědětVymazatAno, mamánek je pro nás babičky kalamita :-)
VymazatSimi, toto jsou pravé emoce a otevřenost. Četla jsem jedním dechem. Chvílemi se zatajeným dechem, s husí kůží. Prožívala jsem s tebou smutek i zoufalství - radost i štěstí.
OdpovědětVymazatMám velkou radost, že jste si k sobě našly cestu. Obohacením je to pro vás obě - a obrovským. Trpělivost se vyplatila.
Jsem vždy moc ráda, když slyším či vidím, že jsou lidé tak silní, že chtějí a dokážou stopnout určitou věc, postoj, zásek, který v jejich ženské či mužské linii po generace je. Tím osvobodí i následující rodové generace, stopnou negativní postoj. Není to jednoduché, není to mnohdy lehké, ale o to větší je to pak odměnou.
Velmi ti tleskám a přeji hodně radosti a lásky při babičkování
Katka
Moc děkuji za nádherný komentář, pohladil, Katko !!!
VymazatTeda - Blondýnko, zase mám slzičky, to už je nějaký pravidlo u článků, nebo co.
OdpovědětVymazatMám babičku (na jaře bude 93), byla jsem její první vnouče, máme vztah... nechci se nějak vytahovat, ale troufám říct, že výjimečný, jsme na sebe napojené celých mých 52 roků. Já mám 2 kluky, starší je ženatý a tak radost z vnučky byla óbr! taky u nás byly poporodní bolesti, izolace, internet, někdy mi syn připadal úpornější než snacha. Ale zdravý rozum zvítězit docela brzy a s holčičkou jsme myslím na jedné vlně. Je jí 2 a půl, milujeme se. Strašně moc si přeju, aby ta štafeta napojení babička - vnučka v nás pokračovala.
Zdravím nás, všechny babičky i babičkovské čekatelky, je to krásné.
Děkuji za komentář, byl dojemný, byl plný souznění.
VymazatVždy, když dostanu takový skvost jako odezvu na mé články, jo, jsem dojatá.
Těším se na další návštěvu, moc si toho vážím, moc.
Jsem celá mokrá, jak mi kapou slzy...
OdpovědětVymazatTo je tak citlivé vyznání, plné lásky...
Já poznala jenom tátovu mámu, babička mě moc v lásce neměla, nebyla jsem vlastně její vnučka, byla jsem ta. co...však víš...
Právě proto tolik hltám tvůj a Sofinčin vztah a jsem zvědavá, jaká budu babička já...