Hořkosladká chvíle ...

Poliklinika praská ve švech. Přiznám se, jsem překvapená.

Nemáme se hromadit, nikdo z nás se nechce vzdát svého termínu vyšetření.

Ani já ne, čekám na něj tři měsíce.

Proti mně usedá žena mého věku s korpulentní matkou.

Špičkují se, glosují situaci a v mezičase si dezinfikují ruce.

Domlouvají si návštěvu diabetologie, kardiologie a starší žena se dožaduje návštěvy praktického lékaře. Došel jí B-komplex.

Její dcera si ťuká na čelo a s díky odmítá se slovy, že nebudou vymetat čekárny.

Soubor vitamínů nakoupí v každé lékárně, ale obávanému viru odmítá jít naproti.

Nechci a poslouchám. Nechci a závidím.

Nemám se s kým láskyplně dohadovat, pošťuchovat.

Má máma sedí na obláčku, pije turka a jak jsem jí znala, ten B-komplex by potřebovala ve dvou baleních.

Zvoní mi telefon, bože, jak já nesnáším hovory na veřejnosti.

Na tento jsem čekala 2 roky, 2 měsíce a 7 dní.

Z očí mi vytryskla první, druhá, desátá slza. Koulí se mi po tváři jako hrášek, přesolený.

Z ordinace vychází má primářka, ano, přesně ta. Věřím jí, je totiž geniální.

Vcházíme do potemnělé místnosti.

Ulehám na levý bok, do úst mi vkládá náustek a slzy tečou stále mimoděk.

Má bývalá šéfka mi hladí vlasy v domnění, že se bojím.

Zavádí optiku do mých úst, ztěžka oddychuji. Rejdí kabelem mým jícnem, dožaduje se vstupu do žaludku. Projíždí jednotlivé řasy, odebírá histologický vzorek.

Vyšetření skončilo a usedáme spolu za jeden stůl.

Žena, která vedla celé oddělení, ve svém věku nádherná, usrkává kávu.

Směje se a hřímá, jací jsme my zdravotníci poseroutkové. 

Směju se i já. Vysvětluji, že to tekly slzy štěstí.

Čekala jsem 2 roky, 2 měsíce a 7 dní.

Lékařská zpráva doťukaná. Podáváme si ruku, ze zvyku. Bez rukavic a s pevným stiskem.

Popřejeme si štěstí, zdraví a vycházím do života.

Do tváře mi svítí slunko. Hlavou mi letí tolik myšlenek, tolik emocí.

Proč se člověk dozví velkolepou zprávu a má v břiše kabel ? Proč se tyhle chvilky nasunou do nevhodného termínu ? Proč, proč ? 

No protože je to život.

Kupuji svazek tulipánů a spěchám. Zapaluji svíčku a hladím mramor, studený.

Komu jinému říct .... Mami, já v ruce držím stavební povolení !

Najít pár fotografií, které jsem tu neprezentovala, oříšek.

Miluji to místo, našla jsem ho a bylo mi souzeno. Přesně vím, člověk nesmí stáhnout gatě před brodem.

Krásný víkend vám přeje blondýna, která drží v ruce stavební povolení a jde pomaličku, polehoučku za svým snem.