Princ, který jezdil v modrém Fiatu ...
Začátek prosince a venku tolik sněhu.
Stojím za oknem a dívám se ven, kde sklo atakují obrovské a těžké sněhové vločky.
Před okamžikem jsem ještě klopotně odklízela lopatou sníh před domem.
Proč mám úklid vždy, když se nebe rozhodne pocukrovat zem ? Snad zákon schválnosti nebo
prostě jen čas sněhového nadělení, pro které si zoufá každá ženská s lopatou.
Moje unavené oči sklouznou na postel, kde si svůj sen sní má malá školačka. Na besídce dneska zpívala jako o život a chlubila se, že právě napsaný dopis pro Ježíška už za oknem není.
No jistě, vždyť ho mám v kabelce, jsem ráda, že stále věří.
Alespoň někdo v této domácnosti věří.
Jak to všechno zvládneme, jak to dáme ? Další vánoce bez táty, další bez chlapa.
Že zrovna ta adventní výzdoba tak bodá, že upečené perníčky nemají tu skořičkovou chuť a na patře divně pálí, proč se nad ložnicí vznáší podivný chlad a rozsvícená světýlka na oknech nepovznáší, spíš tlumí, táhnou k zemi.
To mají všichni, kterým na balkoně nikdo neujídá vanilkové rohlíčky, to cítí všichni, co musí sami odklízet hromady sněhu.
Stékají mi slzy po tváři a líce mám rudé. Hlava třeští a já si dávám za úkol, že prostě ty emoce musím ztlumit. Na spáncích mi pulzuje stokato a já vím, že celý ten adventní čas probrečím, prozoufám, prokňourám.
Moje druhé já alarmuje, burcuje a zfackuje podvědomí : " Máš dítě, vzmuž se a raduj se "
Zase poslechnu, zase se stáhnu. Otírám rudý obličej, jen proč mne stále tak šíleně bolí hlava ?
Usedám do křesla se šálkem vařícího čaje a pozoruji, jak George Clooney v seriálu Pohotovost oblbuje staniční sestru. A zase brečím, bože, ty jsi dal život takové fňukně první třídy.
Chybí mi práce ve špitále. To, co mne tak strašně bavilo, co dávalo mému bytí smysl, kde jsem byla sama sebou, za sebe jako plodného člověka. Umývám bedny, umývám těžká bourací zařízení, nájem se platit musí.
Dost, dost, dost nebo mi pro sentiment a bolest praskne lebeční kost. Jdu raději spát.
Divoce se melu na lůžku, přehazuji, zdá se mi sen. Šílený, drásající.
Splachuji v něm toaletu a z rezervoáru teče rudá krev.
Vyděšená, promočená a neschopná vstát z lůžka. Bolí mne celý člověk, každý sval, každá kost.
Teploměrem klepu třikrát a pokaždé ukazuje stejně, brutálních 39,7 °C.
Chřipka, ta pravá, nefalšovaná. Ta, při níž se svaly kolem páteře vysokou horečkou stáhnou a krok, každý krok bolí.
Týden prožívám někde mezi polobezvědomím, bolestí a hlubokým spánkem. Vše vysiluje.
Ještěže si dceru odvezla babička.
Jestlipak tušíte, co je první vlaštovkou v mysli uzdravující se ženy v době adventu ?
Nikoliv, že ustoupila horečka, nikoliv, že už chodí zpříma. Důležité je, že nemá upečeno, že nejsou zabalené dárky, umyté almary, nazdobené chvojí.
Myšlenky naštěstí přibrzdí telefon.
Slyším příjemný a mužný hlas, maličko vyčítavý : " Víš, že jsme měli jít včera spolu do kina ? "
Měli a já zapomněla. Ani jsem se neomluvila, ani jsem neposlala do světa mírovou ratolest.
Stydím se, ten chlap má svatou trpělivost. Tolik odmítnutí a přesto se snaží.
Sypu ze sebe jako omluvenku svůj aktuální stav, stěžuji si na nelehkou situaci samoživitelky, která se před vánoci válí v posteli a potí ze sebe miliardu virů, bakterií a určitě i nějakou láčkovku či prvoka.
Směje se.
Druhý den mi za dveřmi stojí obrovský, živý stromek. Zelený, voňavý a píchá, kouzelně píchá.
Sním, bdím ? Nebo je tu už Ježíšek ?
Kdepak, za nádhernou jedličkou vykukují dvě modré oči. Tak nádherné, to jsem musela být slepá.
Pod čepicí vykukují kudrnaté vlasy, plné sněhových vloček a na dotaz : " Můžu dál ", kývám.
Zručně ubytuje stromek do stojanu a vyprostí jeho bohaté větve z područí špagátu.
Dívám se na něj, na stromek, do jeho blankytně modrých očí.
A zase mi tečou slzy. Jenže jsou to už slzy, které mají docela jinou příchuť. Je v nich cítit štěstí.
Ty vánoce jsme neměli slepené cukroví, umyté almary ani okna, nad pavučinami by babička Prošková zaplakala, dárky jsme měli bez mašliček, pouze v jediném vánočním dekoru, chvojí ve váze nebylo vůbec.
Právě tyhle vánoce jsme měli nejkrásnější vánoční stromeček pod sluncem a právě tyhle vánoce jsem nebyla octová, ale čerstvě zamilovaná.
A poučení : Princové nejezdí na bílém koni, ale v modrém Fiatu.
Všem, kteří tento víkend rozsvítí první adventní svíčku, přeji klid, pohodu. Není důležité mít vše v jednotném dekoru, na balkoně třicet druhů cukroví, je podstatné se na svět usmívat, těšit se a udělat si ho jedinečný. Kouzelný prosinec přeje blondýna.
Těším se na vaše vánoční příběhy a mnohokrát vám za ně děkuji.
