Mozaika dní ...

Po velice úspěšné výzvě u Henriety je tu další, tentokrát je to Výzva 7dní.

Já se nechávám ráda lapit do takových akcí a zde je můj týden v obraze pro fotografický blog u DÁŠI .

PONDĚLÍ 5. BŘEZNA 2018 - STAVEBNÍ POVOLENÍ

Celé dva roky a kus jsem obíhala všechny možné a nemožné instituce. Propadala jsem zoufalství, na svém pozemku si nemohu přestavět chatu, protože není rozhodnuto o budoucnosti v úseku územního plánování.

Až jsem narazila na velice schopného pana ing., který dal mé snaze jasnou odpověď. Zjistil, že na katastrálním úřadě mám zavedenou nikoliv zahradu, ale ornou půdu. Jsem tedy Přemysl Oráč, já mohu stavět, já nemám zahradu, já mám brázdy polností. Cítíte ten nesmysl, vnímáte ho, já také. Ale mohu konečně stavět !!!

ÚTERÝ 6.BŘEZNA 2018 - VIRTUÁLNÍ SVĚT

Vyhrála jsem poprvé ve svém poměrně dlouhém životě a vyhrála jsem ve virtuální světě. Blog a blogování, pro někoho ztráta času, pro jiného koníček a odreagování.

A když mi v úterý přišla výhra v bublinkové obálce, ano, poprvé jsem si sáhla na virtuální svět.

Milá Dášo, já ti za mne a Soptíčka mnohokrát děkuji, budeme se snažit si tvé dárky užít.

STŘEDA 7.BŘEZNA 2018 - TELETUBBIES

Napadl sníh, doufejme, poslední záchvěv zimy. Můj Soptíček mi v té helmičce trošku přijde jako ta veselá a barevná miminka. Na druhou stranu, kdybych já ve svém dětství měla na hlavě něco podobného, neměla bych po srážce mých saní se stromem otřes mozku, výrony u všech kloubů v těle, zlomenou nohu a vykloubené rameno.

Ať žije sněhulák, zima, sníh a můj milovaný Teletubbies Soptík.

ČTVRTEK 8.BŘEZNA 2018 - ZASE FRČÍ KARAFIÁTY

Mám dvě skvělé kamarádky, dceru a matku jménem Veronika. Mají kouzelné malé květinářství a já tam utíkám do světa barev, vůní květin, kouzelných vazeb a takový Mezinárodní den žen, to je pastva pro oko i duši.

Jsem ráda za nás ženy, že se tento svátek slaví a vrací se do povědomí.

Letos frčely voňavé frézie a nejvíce rudé karafiáty s typickým asparágusem.

PÁTEK 9.BŘEZNA 2018 - KRMÍM VAŠE PUPÍKY.

Pátek, blázni mají svátek a já přesně dnes slavím 26 let v oboru, v řemesle.

Přesně před 26lety jsem poprvé vstoupila do naší rodinné provozovny a začala jsem být tím " slavným " podnikatelem.

Každému, kdo závidí, každému, kdo občas blbě pindá, bych odpověděla, ano, zkuste si to, jděte do toho, všichni máme stejnou startovací čáru. Vstávat ve čtyři ráno, bojovat s konkurencí hypermarketů, každý měsíc uživit rodiny svých zaměstnanců, sebe a hlavně uspět, být dobrý, být silný a vydržet. Mám svou práci ráda !

SOBOTA 10.BŘEZNA 2018 - UŽ UMÍM ODPOČÍVAT

Přišla mi poštou nová várka knih / doufám, že má Míša 50 vkus, objednala jsem si podle jejich recenzí / a hned jsem se hltavě pustila do první z nich.

Protože jedu v pondělí za milovaným Soptíčkem, také jsem pekla ovesné sušenky s kokosem a čokoládou, má je moc ráda.

Flákání, zevlování, odpočívání, přicházím této sportovní discilíně alespoň jednou týdně na chuť.

NEDĚLE 11.BŘEZNA 2018 - ZAHRÁDKÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE !

Dnes byla neděle jako ze žurnálu. Na zahradě jsem odklidila chvoj ze všech náchylných rostlin proti mrazu, ostříhala hortenzie, narašené traviny u jezírka a hrabala a hrabala. Bylo teplo, lítali žlutí motýlci a občas i nějaká včelka či muška.

Celý národ dnes nakupoval v hobbymarketech, byla tam šílená fronta a všichni chtěli stavět, kutit, rýpat se v hlíně, makat a radovat se ze špičkových teplot. Já jsem přesazovala pokojové azalky a pokojovky, náš Míša měl o práci v neděli jinou představu, chtěl si hrát a odpočívat, nikoliv být zahrádkářem.

To byl týden v obrázcích a fotkách jedné blondýny, přeji vám v tom nadcházejícím, hodně pohody a sluníčka.

Rozloučím se citátem neznámého autora :

JARO JE ROČNÍ DOBA, V NÍŽ SE FANTAZIE MUŽŮ ZAČÍNÁ ZABÝVAT TÍM, NA CO ŽENY MYSLÍ JIŽ CELOU ZIMU.

Půjčíte mi šroubovák ?

Miluji masky a hojně si jimi hýčkám tělo, pleť i duši.

Pleťové, tělové, vlasové, parafínové zábaly, vše co udělá mé pokožce dobře.

Mám spoustu kelímků, flakonků, dóziček, jsem v tomto marnivá.

V dobách porevolučních byla produkce kosmetiky velice omezená a tak jsem si pomáhala sama.

Vyráběla jsem si pleťové masky z domácích ingrediencí.

Nejinak tomu bylo i jedné srpnové soboty. Zůstala jsem sama doma a chtěla jsem toho řádně využít.

Budu krásná, budu mladá.

Smíchala jsem med s vaječným žloutkem, olejem a celé jsem to zahustila rozemletými

ovesnými vločkami, které posloužily jako jemný peeling.

Natřela jsem si celý obličej maskou a abych využila čas plnohodnotně, udělala jsem si vlasový zábal z majolky.

Majolkou jsem nešetřila, vlasy se po ní lesknou, jsou úžasně zregenerované.

Do tohoto momentu vše v pořádku, pokud bych si jako správně hyperaktivní a bláznivá ženská nevzpomněla,

že je třeba udělat úklid společné chodby našeho paneláku.

Než se dohadovat se sousedem Svitákem, napruženým komunistou, raději to půjdu vytřít hned.

Maska nemaska, když někdo půjde, otočím obličej a budu se věnovat " jako " vytírání.

Rychle jsem vytřela. Bože, jak já jsem dobrá, zvládnu se dělat krásnou i být skvělou hospodyňkou.

Chci odemknout byt, jojo, nemám čím !

Klíče jsem si zabouchla z druhé strany.

Vzteky bych si nakopala, proboha, mám ksicht plný vloček a na hlavě 20 dkg majolky.

Sedám si na schody, však on muž určitě přijde, co nevidět.

Minuty se vlečou. Z hlavy mi začíná skapávat olej, tečou mi čůrky po těle.

Pleťová maska začíná tvrdnout, podle mimiky obličeje puká, dělají se krátery. A já se potím jako dveře od chlívku.

Schody chladí, procházím se nervozně po patře, při každém pohybu kape majolka z hlavy, do toho se drobí oves a já chci zemřít.

Jediné, co tu mám, je kýbl špinavé vody se saponátem. No to nedám !

Potupně zvoním na souseda Svitáka, který se při otevření dveří zmohl pouze : " Proboha, co se vám stalo ? "

Klopím oči, určitě se i červenám, přes medový oves to není tak patrné, chtěla bych se stát neviditelnou, neslyšitelnou.

Nejenže mi nabídl šroubovák, nakonec i byt otevřel, protože já jsem byla tak kluzká od oleje, že bych nebyla schopná ten nástroj v ruce udržet.

Masky miluji pořád a neustále, jen si je užívám v soukromí a podobné exhibice vynechávám.

Když mne potká soused Sviták a řekne mi : " Vám to ale dneska sluší, sousedko ", tuším, že i po dvaceti letech ví, o čem mluví.

Krásný víkend přeje blondýna.

Žena o ženách...

Narodila se do rodiny notorického alkoholika a ortodoxní jehovistky. Dětství malé Radky poznamenal strach,

alkoholové excesy, pravidelné bití, modřiny a uplakané oči matky.

Její slova " Každá správná žena vše schová po sukni ", malá holčička bytostně nesnášela, bylo to zlo, které ji obklopovalo.

Odešla ze svého neutěšeného dětství nakvap a vzala si prvního kluka, který projevil zájem.

Navenek krásná a perspektivní rodina, která i s dětmi jezdila na výlety, dovolené. Na stole vždy stála obrovská kytice k výročí, ke svátku nebo jen tak, pro radost. Člověku by se chtělo říci, zemský ráj to na pohled.

O to bouřlivější reakci a vyděšené oči vyvolá věta : " Jaký je vůbec ten orgasmus, je to opravdu taková krása, je to opravdu vyvrcholení ? " Dotaz hodný puberťáka, nikoliv zralé ženy.

Radce tečou slzy a nahlas rekapituluje svůj sexuální manželský život. Vypráví, jak si v autobuse nacvičovala cviky na zpevnění pánevního dna, jak si zakoupila brožuru " Co o vašem muži prozradí oblíbená sexuální poloha " nebo jak místo účetní uzávěrky poslala předsedovi představenstva elaborát " Dokonalá předehra v pěti krocích ".

Nechtěla nic schovat pod sukni, naopak, koupila si krásné prádlo, koupila i zájezd na Kanárské ostrovy. Radka toužila být krásná, žádoucí, jen partner ty její krajky pro tmu a lhostejnost neviděl.

Odešel den po vánocích a své ženě nezapomněl na rozloučenou napsat, jaký zažívá ohňostroj rozkoše.

A tak, milá Radko, doufám, že už konečně víš, že ty cviky nebyly zbytečné !

Interní oddělení, potažmo koronární jednotka v ní měla poklad.

Jarmila byla profesionál každým coulem, staniční sestra, která měla milión přesčasových hodin. Neexistovalo, že by něco nešlo, že by něco chybělo, její přístup k lékařům, ke kolektivu, k pacientům byl bez jediné chybičky.

Vždy s úsměvem, vždy na plný plyn. Pan docent chodil ke své staniční sestře na kávu, uměla ji z celého špitálu nejlépe.

Když byla srdeční zástava, Jarmila pro záchranu lidského života dokázala udělat nemožné.

Měla kouzelné manželství, vtipného muže, krásný a zařízený byt, jen to miminko nikde.

Biologické hodiny bily na poplach a když si na oddělení najednou šest sestřiček hladilo vzdouvající bříška, staniční sestra s pláčem odcházela. Nedokázala snést věčný tlak, věčné dotazy.

Bylo únorové pondělí a Jarmila vzorně udělala harmonogram prací, všechny pacienty umyla, oblékla a dala jim večerní medikaci. Zavolala si záskok s prosbou o malou chviličku.

Na balkoně si zapálila cigaretu. Ze svých kapes vyndala klíče, propisky, sundala si svůj odznak zdravotní způsobilosti, jmenovku, sesterský čepec a vše to vyrovnala do zákrytu na zem.

Stoupla si na židli a skočila.

Milá Jarmilo, věřím, že v tom druhém životě budeš mít spoustu krásných dětí a obrovskou rodinu, zasloužíš si ji !

Přijela právě do Liberce, vyděšeně stála na ostrůvku tramvají, v dálce se majestátně prsil Ještěd.

Patnáctiletá Helena nastupovala na Střední průmyslovou školu textilní a jela si zařídit internát.

Poprvé bez rodičů, poprvé bez dohledu, holka z vesnice, co jde na zkušenou do světa.

Přijíždí kýžený dopravní prostředek a spěšně ho dobíhá hoch, který nešťastně zakopne a spadne Heleně k nohám.

Rychlý pohled z oka do oka a Amorův šíp se zaryl. Zaryl se na 40 krásných let.

První políbení, první milování, vojna, dopisy, svatba, stěhování, zařizování, dva kouzelní raubíři.

V dobrém i ve zlém, vždy spolu, vždy jako rovnocenní partneři. Když se Helena podívá do očí svého muže, je tam tolik lásky, tolik tolerance, humorného jiskření.

Rok, co rok můžete vidět v září u nádraží v Liberci dva stále mladé a zamilované, jak stojí a čekají na svoji tramvaj, která je vozí už tak dlouho životem.

Milá Heleno, vždy když vás dva vidím, ano, tak nějak si přestavují lásku na celý život a vy dva jste důkazem, že skutečně existuje !

Italský básník Dante Alighieri pravil : " Nejkrásnější věc, kterou Bůh stvořil, je žena a růže ".

Jsem ráda ženou a všem ženám posílám k jejich zítřejšímu svátku růži, nechť stále krásně voní .

Nenapravitelná blondýna...

Pro výkon současné profese je mne škoda. Měla jsem se věnovat bohulibé činnosti bulvární hyeny.

Moje pozorovací schopnosti, očumování, hodnocení zjevu i situací, předjímání, fabulování, tak to vše z mé osoby

dělá člověka, který by celý den seděl ve voze a stíhal svou vyvolenou celebritu.

Fotil, vymýšlel nesmysly, fantazie mám na rozdávání a ještě jí košatě dotvořím.

Vstupuji do obchodního řetězce Lidl, který jako vyznavač zdravého životního stylu vyhledávám pro

vynikající, vždy čerstvou zeleninu a ovoce, tož i ty ceny jsou zde umírněné.

Vzhledem k faktu, že ročně se to rovná metrákům, ušetřím nějakou kačku, kterou projedu na hadérkách.

Rozhlížím se a chce se mi zemřít. Oni mi ten obchod celý předělali, celý mi ho přestěhovali.

Nezůstal kámen na kameni, nezůstal regál vedle regálu.

Jsem autista, kterému při změně pozic tečou slzy, umírá a chce utéct.

Jogurty jsou v úseku nočních košilek, zelenina na pozicích květin, toaletní papír se prsí na bývalém místě ořechů.

Bez mapy, buzoly, GPS to nezvládnu,nemám sebou ani svačinu, budu zde o hodinu déle, nakoupit prostě potřebuji.

Ale pozor, jsem vysvobozená.

Autismus jde stranou, probudila se drbna.

Do obchodu vchází mladá žena, zjevem nevšední a zajímavá.

Má dredy až ke kolenům, stejně tak jejích pět dětí. Tak jsem se té mojí oblíbené Jamajky dožila i zde.

Jsou všichni ustrojeni do barevného oblečení, plného kytiček, sluníček.

Celá rodina působí velice osvěžujícím, nekomfortním způsobem a stejně tak jedná.

Místo košíčků či prodejního vozíku běhá všech pět dětí mezi regály, řve, výská, poskakuje a nakupuje do náruče.

Je jich plný obchod a tři členové ochranky se skutečně nenudí.

Dětičky běhají, okusují pečivo, odnáší a přináší zboží a jejich všude plno. Hází pytlíky, z papírových sáčků na pečivo si dělají kouličky na čutání.

Běhají, poskakují, běhá a poskakuje i ochranka.

Nepochopila jsem základní, proč nebyla matka celé tlupy vyzvána k nákupu do košíku nebo krabice, jak činí normální smrtelníci.

Nu což, nečum, blondýno, jsi tu kvůli nákupu.

Plním vozík nákupem a jsem zmožená, přeci jen se mezi regály orientuji jako kozel v zelí. A nemám svačinu !

Přede mnou na pokladní pás ukládá své zboží dredatá rodina, já hned za nimi.

Dochází mne mladý muž, který má v ruce pytlík s pečivem a jeden balíček sýru.

Jsem slušně vychovaná a chci ho pustit před sebe, můj nákup je daleko větší.

S díky odmítá a já se ještě na něj usmívám. Svou kabelku přehazuji ze zad dopředu a v tom se to stane.

Nejdřív letí balíček sýru, pak pytlík s pečivem, mladý muž do mne strčí a jako když mu někdo střelí do zad, vybíhá jako sprinter z obchodu. Vybíhá i ochranka.

Ve stejné vteřině se na sebe podíváme s pokladní a oběma nám dojde to samé.

Mladík si chtěl potykat s mojí kabelkou.

Dva měsíce nový mobil, doklady, takže by si mohl vzít nějaký šikovný úvěr. Klíče od bytu, od zaměstnání, od chaty a do finále peněženka. Stačila vteřina mého hloupého očumování a mé bulvární zatížení by se změnilo v slzavé údolí.

Kolikrát jsem slyšela, kolikrát jsem viděla, kolikrát jsem se dušovala, že kabelka je na prvním místě.

Né na zádech, né na boku, mezi lidmi zásadně nenabízet k dispozici na úplně nesmyslném místě.

Vteřina nepozornosti a příležitost dělá zloděje.

A poučení, nekradou lidé, kteří nevypadají dle našich zvyklostí a zajetých ideálů, kradou uhlazení a naleštění mladíci, na které se usmíváme, ke kterým se chováme slušně.

Krásný týden přeje bulvární blondýna, ach jo, už zase čumím, kam nemám...

Cesta do nitra mého já ...

Při výšlapu svého životního kopce se občas posadím na lavičku, abych nabrala dech.

Tyto povinné či nepovinné přestávky potřebuji, abych v mapě svého života sladila sebe, kompas a své nitro.

Na povrch vyvěrají otazníky, kudy jít, s kým jít, zastavit se, běžet nebo se stát jen divákem a staticky sledovat.

Měla jsem spoustu otázek, málo adekvátních odpovědí a cítila jsem, že se nutně potřebuji posunout dál.

Nespoléhat na okolí, společnost či rodinu, rozhodnout a činit sama za sebe.

Přihlásila jsem se na kurz GRAFOLOGIE.

Zadání znělo : vezmi tužku, papír, přijeď se seznámit s novými lidmi, přijeď se poznat sám.

Naskytla se mi lákavá příležitost, jak poznat své nitro blíž, více si rozumět v daném životním období jako žena i lidský element.

Grafologie zkoumá písemný projev člověka, ze kterého skládá jeho psychologickou tvář. Z toho, jak chodíme, mluvíme, jíme, píšeme, i z těchto pohybových výrazů lze odvodit povahu, jednání člověka.

Sešla se nás příjemná skupinka lidí různých věkových kategorií, která měla díky svému psanému projevu chuť nahlédnout do své povahy, do své hlavy, neboť grafologie a psychologie jsou spolu velice úzce spjaté.

Celé tři dny jsme psali, psali, psali. Pod vedením špičkové lektorky jsme začali více vnímat sebe, své životy a nebáli se otevírat cestu k sobě, která je leckdy hodně složitá a člověk jí v polovině vzdá.

Na příkladech starých rukopisů jsme se učili hledat, vnímat sklon písma, položení jednotlivých slov, vět a tak jsem měla možnost zkoumat charakterové rysy Boženy Němcové, prezidenta T. G. Masaryka, Marlene Dietrich, Bedřicha Smetany nebo Adolfa Hitlera.

Díky grafologii se mi během několika dní otevřel obzor, o kterém jsem neměla ponětí a co jsem se o sobě tedy dozvěděla:

- již neumím takřka vůbec psát psacím písmem, můj písemný projev je pouze tiskacími písmenky. Je nesmírně zajímavé, že si vůbec nepamatuji a neuvědomuji, kdy k této změně došlo, v jaké mé životní etapě jsem vyměnila svůj úhledný písemný projev za rychlejší tiskací písmenka. Vypotit celou stránku textu byl nadlidský výkon, neustále jsem do psacích písmen cpala tiskací.

- při soukromých konzultacích nad mým osobním písemným projevem vyplavaly na povrch uložené křivdy, nepochopení v dětství, složitý vztah s rodiči v prostředí bez lásky, mnoho mých excesů navázaných na složitost mé povahy. Tekly potoky slz, otevíraly se třinácté, čtrnácté komnaty a díky analýze mého písma jsme se i hodně zasmáli.

- od dob školy v přírodě jsem se poprvé ocitla ve společnosti naprosto cizích lidí, byla jsem sama za sebe jako člověk bez rodiny, bez partnera. Spala jsem sama s cizí ženou v cizím prostředí. Skupina badatelů trávila celý den s tužkou a papírem, psali jsme, brečeli jsme , smáli se, rozjímali, nechali se vést zkušenou lektorkou a při odjezdu jsme se loučili jako staří známí, ten víkend se mnozí o sobě dozvěděli víc než co stihli za celý život jen tušit.

- zamilovala jsem se do nádherné, syrové, jadrné, neuchopitelné Vysočiny. Při procházkách mezi jednotlivými semináři jsem vdechovala vůni pučícího jara, vnímala syrovost brázd tmavé půdy, tu tvrdou realitu drsné země.

Já holka z města jsem se obdivovala milým a vřelým lidem, kteří se zdraví, usmívají se, já rozmazlenec jim záviděla volnost.

Uteklo už spoustu vody v korytech potoků a přesto stále cítím vůni kopců Vysočiny.

Tužka v ruce je mocnou zbraní i nábojnicí našich nepřátel, díky ní se stáváme velmi zranitelnými a čitelnými.

Jsem člověk, který má nutkavou potřebu vývoje, mě má písmenka, mé řádky daly nahlédnout do nitra, svlékly mne, obnažily, ale já jsem se ze své nahoty poučila, nebála jsem se jí a přijala jsem jí

Krásný víkend všem s tužkou v ruce či bez ní, jen nezapomeňte na skvělou náladu.

Narostla mi druhá hlava..

MÁ PRVNÍ HLAVA měla obrovský problém přijmout skutečnost, že naše krajské město Ústí nad Labem chce stavět lanovku. Ve městě, kde chybí na mnoha místech občanská vybavenost, kde se silnice rok co rok plátují a když jimi jezdíte, máte pocit, že nesedíte v osobním voze, ale v korbě starého a vychrochtaného traktoru. Musí se pro nedostatek financí rušit dopravní spoje autobusové i vlakové a lidé na vsích zůstávají odříznuti a mnohdy závislí na svých sousedech. Občané postrádají prostory pro relaxaci, pro zábavu, funguje pouze jedno staré koupaliště pro 100tisíc obyvatel, parky, vyhlídky volají po rekonstrukci. Rodiče nemají kam odvádět své děti, protože mnoho škol a školek je v havarijním stavu.

Člověk se dívá hodně kritickýma očima na stav svého města a nějaká zbytečná lanovka za 81 milionů zvedala žluč mnoha stejně laděným jako já. Prostě a jistě se mohly evropské dotace použít na smysluplnější projekt. / třeba další Čapí hnízdo /

V prosinci roku 2010 byla osobní visutá lanovka slavnostně otevřená a já jsem se vnitřně při pohledu na její provoz nedokázala s takovou ptákovinou srovnat, i kdyby se moje mozkové pleny úplně odhmotnily, i kdyby se to stalo obrovským turistickým trhákem, já jako daňový poplatník jsem to stále považovala za plýtvání a zbytečnou investici.

MÁ DRUHÁ HLAVA mi narostla v den narození našeho Soptíčka. Začala jsem vidět svět ve veselých barvách, začala jsem nakupovat medvědy ve Sparkys a létat nejméně dvacet metrů nad zemským povrchem s medvídkem Pú a zamilovala jsem se naší LANOVKU.

Konečně již chápu, proč byla za takový nehorázný peníz postavená. Ano, byla postavená pro babičky, dědečky a jejich vnoučata.

Vždy, když Soptíček dorazí za babičkou, okamžitě hlásí, že chce jezdit kabinkou.

A tak jezdíme naší lanovkou tam a zpátky, utratíme za to skvělých 35kč / za to si na Matějské nekoupíte ani balónek/. Cesta trvá zhruba 2 minuty a většinou si žijeme jako celebrity, nikde nikdo, atrakci máme pro sebe, v kabince jezdíme pouze my dvě a plyšová zvířátka. Do jaké míry se takové cestování pro dvě děvčata městu vyplatí, tak to skutečně netuším.

Užíváme si nesmírný komfort, protože naše krásná lanovka nikoho nezajímá, pouze zbloudilé prarodiče s vnoučaty, jak se mi svěřila obsluha lanovky.

Už jsem se několikrát v duchu omluvila za vulgarismy, které jsem používala než mi narostla druhá hlava !

DÁM HLAVY DOHROMADY a já přesně vím, že by se naše město mohlo klidně přihlásit do F1, vytvořit závodní okruh jako v Monte Carlu a zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Opraví se naše silnice a konečně se využije lanovka. Závodníci, mechanici si během výměny pneumatik či tankování paliva, udělají povinnou přestávku a budou si moci zajezdit lanovkou, udělat si třeba fotečku, skočit si na kafíčko do výletní restaurace na Větruši a to by bylo, aby ta naše lanovka nezačala na sebe konečně vydělávat !

Krásný první březnový den přeje blondýna, co dala hlavy dohromady. / pro všechny estéty, boty měl Soptíček několik centimetrů nad sedačkou, přeci si nezamažeme naší kabinku /

/ zdroj ČT, osobní archív a DPMUL ÚSTÍ NAD LABEM /