Sen...

....celý život se mi do spánku přikrádal jeden sen...sedím v autě , jedu a nejsem schopna zařadit ....probouzela jsem zpocená a nešťastná. Čím víc mě okolí nutilo do řízení auta, tím víc byl sen vyhrocenější.

Řidičák jsem měla, což o to....ale i k tomu panickou hrůzu z řízení auta. Co nebo kdo mě donutilo řídit, tak to si nepamatuju ....a sen zmizel. Jsem strašně šťastná, že jsem na kraji 50 sedla za volant a můžu dodržovat 50. Dokonce jsem se přistihla, že jsem za volantem zvláštně spokojená, pustím si hudbu a jedu krajinou, třeba zrovna za Soptíčkem, kvůli kterému dávám 200km a nebojím se zařadit.

Soptíček má už nyní ve svém věku volant v ruce a nevypadá, že by se ho chtěl vzdát....

.....zvláštní záliba našeho Soptíčka v krabicovém systému dává naznačit, že by se mohlo do budoucna jednat o první pilotku F1, která se zaručeně nebude bát zařadit...

Pandořina skříňka....

...je to symbol zhoubného daru a uvolněného zla, můj dnešní příběh ze života všechny tyto atributy má.

Hlavní hrdina , ten nejdůležitější, ten který držel Pandořinu skříňku v ruce, budeme mu říkat Miroslav.

Malý Miroslav se narodil do rodiny drážního inspektora a ženy v domácnosti, tedy do typické předválečné dobře situované rodiny, kde se servíroval čaj o páté do míšeňského porcelánu a zákusek se ujídal z broušeného talířku. Miroslavova matka nosila perziánový kožich a na prstech měla brilianty, byla to zlá, chladná žena. Porodila dva syny, nikdy do práce nechodila a na úklid měla výpomoc. Miroslavův otec byl přísný, odměřený, neústupný a ve výkonu disciplinárního trestu až brutální, ovšem toto vše se týkalo pouze jednoho ze synů, druhý syn byl hýčkaný, preferovaný, k tělesným trestů nedocházelo. A tak si Miroslav prožil dětsví plné bolesti, odmítání, nelásky a brutálního bití. Vyrostl z něho velice inteligentní muž, s ohromným přehledem, znalostí několika světových jazyků, stal se z něho velitel armádní letky.

Dobře situovaný Miroslav se zamiloval, oženil a narodily se mu dvě děti. Syn a dcera, kdo čeká, že hlavní hrdina nezopakoval hrubou chybu výchovy ze strany svého otce, tak ten se zásadně mýlí. Miroslav si oblíbil svou mladší dceru, která se pro něj stala vším, jí hýčkal, jí miloval, jí se věnoval. Starší syn byl ten trpěný, ten nemilovaný, ten navíc.

Před dvěma lety jsem se s ním bavila, se synem Miroslava, je v hodně zralém věku a když mluvil o svém otci, tekly mu slzy po tváři, vzpomínal na situace, kdy viděl přicházet otce domů a strachy se pomočil.

V době druhé mízy se Miroslav znova zamiloval, s manželkou rozvedl a za ženu pojal ženu obyčejnou, ženu lidovou a nesmírně veselou . Na svět přišla nejdříve dcera a pak syn....a celý příběh se opakoval ve stejné míře. Starší dcera byla na obtíž, byla ignorována, rostla jako dříví v lese, bez lásky mateřské, bez lásky otcovské. Zato mladšího syna si Miroslav zamiloval, dýchal pro něj dnem i nocí, miloval ho, žil pro něj, dokázal neuvěřitelné, jen aby svého nejmladšího potomka uspokojil po všech směrech.

Miroslav měl čtyři děti, pro všechny připravil do života špatnou startovací dráhu, ty které dusil svou nadmírou lásky, ho nenáviděly úplně stejně jako ty, které se o lásku musely prosit, jimž lásku nikdy neprojevil. Zemřel sám a opuštěný.

Když Pandora otevřela svou skříňku, do světa se dostala bolest, svízel, bědy a nemoce, když jí náhle zavřela, na úplném dně zůstala NADĚJE. Zopakují Miroslavovi potomci stejné chyby co jejich otec, který zhoubný dar lásky a nelásky celý život přiživoval, budou schopni v sobě tu naději překopat, budou umět vychovávat svoje děti a jejich děti , zruší to ticho, zruší to TABU, které rodinu svazuje....

Šťastně prvorozená....

....kolikrát za život si člověk uvědomí, jak moc je vlastně šťastný, že se narodil třeba zrovna jako já, v minulém století a nebylo to dřív ...

Aragonský hrad, symbol italské Ischie, se nádherně vypíná nad mořem a je už z dálky obrovskou dominantou, prostě ať chcete nebo né, vzhlížíte k němu. Popisovat, co vše na hradě uvidíte, co je potřeba navštívit, tak na to má každý z nás úplně jiný pohled a názor ...

....přesto jsem se zde setkala s něčím, co mi ještě moje cestování nenabídlo a to jsou temné krypty přilehlého kláštera klarisek Santa Maria della Consolazione. Do kláštera vstupovaly většinou prvorozené dcery z aristokratických rodin, zpravidla proto, aby rodinné dědictví mohlo přejít na prvorozeného syna.

Dodnes budí hrůzu a údiv jejich "hřbitov", který žádným klasickým hřbitovem nebyl. Zemřelé nebo nevyléčitelně nemocné řádové sestry krátce před smrtí byly odnášeny do strohé komory a tam posazeny na kamenné stolice s otvorem uprostřed, které připomínají sedadla na suchých záchodech. Tekutiny vznikající při postupném rozkladu těl byly jímány do zvláštních nádob postavených pod otvory v sedadlech a kosti byly nakonec uloženy v kostnici. Tento morbidní způsob "pohřbívání" měl zdůraznit naprostou zbytečnost hmotného těla, které je pouhou schránkou pro duši...

.....Stejně hrůzostrašné je i to, že jeptišky včetně novicek se chodily každý den na několik hodin mezi rozkládající se těla svých kolegyň modlit a rozjímat o smrti. V nezdravém prostředí se často nakazily vážnými, někdy i smrtelnými chorobami. Řád byl zrušen v roce 1810, takže to skutečně není žádný středověk...

....když jsme tyto temné kopky navštívili, obešla mě zima a zároveň nesmírná radost, že byť jsem prvorozená a jako holka jsem byla od malička tvrdě cepovaná, jsem šíleně šťastná, že to bylo v ČECHÁCH a maličko později....

....ale aby to nebylo jen smutné a skličující...potkali jsme česky mluvící manželský pár, který vůbec neměl tušení, co právě navštívil a pán se celou dobu pouze pozastavoval nad faktem, proč tam měli tolik záchodů v jedné místnosti, jestli to jako už tenkrát nebyly veřejné záchodky...i nu nebyly, bylo to místo, které zůstalo opředeno smutnými příběhy žen, kterých se rodina zbavila ve prospěch mužského potomka...

.....mám ráda prohlídky zašlé minulosti, ještě víc mě těší fakt, že si zde nepotrpí na zbytečné formality a mají hned u pokladny pár chlupatých princezen, které se z odpočinku nenechají rušit....zdraví Vás šťastně prvorozená.

Blondýna a kroužkované krasavice...

...moje babička byla žena z lidu, takže si mohla dovolit pravit... Kdo se bojí, sere v síni...

Dlouho byla blondýna masírována, masírována, až podlehla a objednala se na párty s krvelačnými pijavicemi. Mnoho jsem četla, co tato stvoření dokážou a nakonec jsem se rozhodla to zkusit, vždy je to buď a nebo. Od útlého mládí mé nohy hyzdí provazce křečových žil, byla jsem celkem na třech operacích a podstoupila zhruba na padesát sklerotizací, takže každá maličká naděje se počítá.

Ráno jsem vstávala s pocitem, že na hirudoterapii skutečně nepůjdu, co kdyby mi nohu zachvátilo cokoliv jiného, co tam ještě nemám...prostě blondýna se naprosto obyčejně bála. ...no jo, jenže když to nezkusím...tisíc a jeden protichůdný pocit a tak jsem šla.

....někdo otevírá svatomartinské víno, já si odkládám kalhoty a seznamuji se s partou děvčat, jenž mi bude ožírat nohy, sát krev a podílet se na mém uzdravení. Nejprve první pionýrka...je mimo, právě jí vytáhli z ledničky...asi jí nechutnám, ale tři dny jsem si poctivě nenatírala nohy tělovým mlékem, ani jsem nepoužívala oblíbený Chanel, nemají to rády.

Ale jo, přicucla se... světe div se, nebolí to, neštítím se, není mi to odporné....souhlasím s další pijavicí. Jooo, tak ta byla rychlejší, čilejší a natěšenější, okamžitě se přisála a začala se slastně vlnit... druhá pionýrka nasává mou krev a velice jí chutná, rychle zvětšuje její tělo pod tlakem mé krve...

...po 35 minutách odpadá první spokojená a nalitá pijavice, po dalších 35minutách se se mnou loučí i druhá. Mám nohy zabalené do hygienických vložek, k žádnému velkému krvácení nedochází, citím se jako kdybych byla na pedikuře, nikoliv na přikládání pijavic. Paní asistentka ukončuje život mých násusek ve skleničce octa a já odcházím.

Jo, blondýna to dala, dala to na poprvé a jde do toho znova, strach a nepříjemné pocity jsou mimo mísu...

.....a proč jsem do toho všeho vůbec šla...jednak ze zvědavosti, jednak jsem chtěla zkusit, co se mnou udělá ten pocit a jednak ...pijavice mi do organismu pustila na na 110 (!) velice účinných léčebných enzymů! Působí na celý organismus!
Mezi nimi dominuje hirudin - látka podobná heparinu, která dokáže ředit krev. Jsou tu i komponenty s antibiotickými účinky, antihistaminika (blokující účinek alergie) a spousta dalších bioaktivních látek. Detoxikují organismus, zvyšují imunitu, vylepšují vitalitu, zlepšují cirkulaci krve, kterou i čistí… vypisovat, kolik onemocnění lze touto terapií podpořit při léčbě, by byl hodně dlouhý seznam...příroda dostala za pijavice jedničku s hvězdičkou už dávno, jen jsme si museli na jejich návrat maličko počkat.

Blondýna ráno hysterčila, v poledne byla za hrdinu a na večer má za sebou takový malý restart...necháme se překvapit, co to bude příště....

Příběh lehce dušičkový...

...já čerstvě rozvedená, s malým dítětem a s nabouranou chutí do života. On, Karel, svobodný, nezadaný, o 18let starší Čech žijící v australském Perthu. Potkali jsme se jednoho letního dne v typicky českém městě a začali psát příběh jedné lásky, jednoho rozčarování a jedné dohry.

Byl všechno, co si jen mladá holka může přát, byl krásný, mohutný mužský, měl kouzelný úsměv a měl neuvěřitelné charisma. Když promluvil, místnost ztichla, dokázal poutavě vyprávět příběhy ze svých cest po Austrálii, Jižní Asii. Dlouhé noci jsme spolu proseděli večer venku a já poslouchala...nesmírně mi imponoval, byl vším, co tenkrát před lety muži nebyli . Ráno vstal, šel na hodinu běhat, jedl zdravě, pil zdravě, měl přehled...diametrálně odlišný od mužů v době revoluce.

Měl mnoho žen, ale chtěl se zpátky usadit v Čechách, chtěl českou ženu, české dítě, českou výchovu, netoužil po anglicky hovořící ženě, hlavně se chtěl vrátit, měl tu rodinu...měl tu mě a moji dceru, kterou přijal za svou.

Já se šíleně ZAMILOVALA, on NE. Toužila jsem to změnit silou svého mládí, svého temperamentu a vzorně jsem tu na něj čekala. Já psala dlouhé dopisy, které si rád četl, on mi každé pondělí telefonoval / jednou mi svěřil, že jsme protelefonovali dvě auta /...na léto přiletěl a byl tu s námi....to trvalo tři roky.

Uběhly dlouhé, nekonečné tři roky a Karel se vrátil z Austrálie do Čech. Pořídil nádherný, prostorný byt, kam jsme se měli nastěhovat, začal plánovat podnikání a začal žít český život. Ubíjel ho český naturel, úřednický šiml a mezi nás dva se začalo vkrádat něco bolestivého.

On se do mě šíleně ZAMILOVAL, já NE. Díky dlouhému čekání jsme promarnili start, to nač jsme se tak strašně těšili, to co nás tmelilo dlouhé měsíce odloučení, bylo najednou pryč. Karel trpěl jako pes a já s ním, Karel začal nezřízeně pít.

Toužil tu žít, miloval Čechy, miloval mě, ale mě v sobě i dvacet let života v Austrálii, nedokázal to setřít.

Rozešli jsme se v dobrém, já fandila jemu, on mě. Karel začal chlastat první ligu, aby se vzpamatoval....vrátil se zpátky do Austrálie, občas mi přišel pohled, pak nic.

Jednoho rána , jsem vstala celá mokrá, pot mě chladně rosil čelo, v noci se mi zdál SEN.....v tom snu byli všichni mí blízcí, moji rodiče, mí strýčkové, mé tetičky, ale i mí kamarádi...všichni se dobře bavili, hrála hudba a najednou do místnosti přišel Karel a usmíval se tím svým kouzelným úsměvem ... stála jsem v koupelně a v tom mi to došlo, podívala jsem se do zrcadla a uvědomila si " TY VÍŠ, KDO JE TAM NAVÍC " ....celá společnost byla již zesnulá a já se té noci dozvěděla, že Karel už sedí na obláčku a popíjí své oblíbené suché šampaňské a přemlouvá mého otce, ať udělá jeho skvělou svíčkovou.

Rok na to jsem potkala Karlovu sestru a ta mi vypověděla příběh skonu jednoho báječného chlapa, se kterým jsem se v tomto životě minula, který mi dal mnoho krásných, hmotných darů, ale nikdy nezapomenu na jeden dar, dokázal mi otevřít obzory života, které jsem až nyní dokázala docenit...DĚKUJI TI , KARLE.

To byl můj životní příběh o lásce, míjení, bolestech zemských a příslib, že až se jednou všichni setkáme, Karlův úsměv mě nemine...

/ fotografii australského Perthu, jsem si zapůjčila na googlu /

Půvabná...

...a fascinující je exotická krása orchidejí. Než mi viroza zlikvidovala valnou část sbírky, měla jsem plná okna, plné parapety těchto krasaviček. Pár kousků mě dál těší a proto vám dnes představím jednoho zástupce COELOGYNE OVALIS.

Coelogyne nebo pokud chcete dutojazýček, je můj neoblíbenější rod, právě pro velice zajímavou a charakteristickou stavbu květu...

....coelogyne jsem měla celé jaro, léto i podzim zavěšenou v altánu, v polostínu, kdy rostlinu hýčkalo pouze ranní a dopolední slunce. Noční poklesy teplot u těchto rostlin , ranní rosa a vysoká vzdušná vlhkost je to nejlepší, co může každý majitel svým orchidejím dopřát. Zalévala jsem pouze dešťovou vodou, která dodává potřebnou vláhu substrátu, složeného z jemnější borové kůry.

...při současném poklesu hlavně ranních teplot jsem všechny orchideje přestěhovala domů, prohlédla, zda nejsou napadené, omyla a zavěsila na svá zimní stanoviště, kde budou čekat na další pobyt venku.

Na všech koncových pahlízách došlo k postupnému kvetení, květy jsou velké zhruba 4-5cm a voní po houbách.

....díky květům těchto exotických rostlin je podzim méně smutný, méně zamračaný.

Jako tažní ptáci, tak mě to včera připadalo na zahradě, voda je vypnutá, chaty zazimované, cenné věci si všichni stěhovali domů, zahrádky jsou plné listí a ztrácí své charakterictické barvy květin, keřů. Podzim rozfoukal hladinu jezírka a ani ti kapříci už nejsou při chuti a zde je jedna podzimní...na rozloučenou se zahrádkářskou sezonou....