O matkách a dcerách ....

Scházíme lesem  a z voňavých smrkových větví dokapávají poslední zbytky deště. Na horské louce tančí kopretiny a ty jako o překot vyprávíš, jak jsi ve žlutých šatech seděla na podobné louce a já tě fotila. Ve vzpomínkách na naši první dovolenou máš zasunuté veledůležité promítání Maxipsa Fíka, já tvou první cestovatelskou horečku. Dávno jsem zapomněla na malou holčičku ve slaměném kloboučku, usmívám se, máš to uložené uvnitř. Kouzlo okamžiku hluboko v nás.

Spíš. Klidně ležíš na zádech, oddychuješ. Ve tmě vidím tvé jemné rysy  a vybavuje se mi naše první setkání. Také byla hluboká, studená noc. V náručí jsem držela malý uzlík, stejně jako já unavený, příchody na svět nejsou žádná sranda. Přetékala jsem štěstím, bála se nadechnout, aby se ten sen nerozplynul. Sen trvá už tři desítky let. Někdy k sobě máme blízko, jindy jsme si na míle vzdálené.

Uprostřed hluboké noci, za svitu hvězd vedle mne odpočíváš, nemohu, vlastně ani nechci usnout.

Bojím se, že mi už nikdy nebudeš blíž.

Šlapu do takového krpálu. Proč, proboha, všechny hrady staví na takových kopcích ? Bolí mne kyčel, koleno, je mi teplo, mám žízeň. Ty kolem mne poskakuješ jako kamzík. Vesele vyprávíš, směješ se, oči ti tančí, netáhneš za sebou ruksak se zvětralou minulostí a neděsíš se budoucnosti.

Snad poprvé si připouštím, že tam za rohem opruzuje staří a tvé mládí se mu okázale vysmívá.

Vkládám do úst teplý lívanec, zapíjím kávou, bože, jak já miluji  teplé snídaně. A když je připraví někdo skvěle a bez mé pomoci, duše mi blahem bublá. Jíš tak málo, kašleš na sebe a obě to víme.

Má malá výtka, tvá veliká opozice. Střapčíš se, stahuješ ústa do křečovitého půlměsíčku, okamžitě mezi nás postavíš val hodný velikosti husitského ležení. Bojuješ za své já, za svůj názor.

A víš, co je holčičko největší sranda ? Jednou, jednou si vzpomeneš a upřímně řekneš, ta máma měla pravdu. Protože právě pro tu se každý a hlavně každá, zlobí. :-)

Čteš si můj fejeton a docela vážně říkáš ... mami, napiš knížku, já ti jí budu ilustrovat. Je mi tak strašně líto, že jsem tak trapně racionální, že si nevěřím a nemám duši kumštýře.

Že nechodím s hlavou v oblacích, že se nespokojím s nektarem z lučních květů, že jsem tak připoprdle vážná. Závidím tobě  a tvému otci. Proto jsem jeho tolik milovala, proto tolik miluji tebe.

Závidím vám tu lehkost bytí, tu, kterou já v životě neměla a nikdy mít nebudu.

Já vážná, ty veselá. Já hod, ty čehý. Já zběsile zrychlená, ty vyklidněná. 

Vyčítám ti nezájem a nevnímám kolem sebe tenké předivo, které jako pavoučí síť kolem nás ovíjíš, abys daleko moudřeji než já, oprašovala a budovala náš vztah. 

Věnováno mé dceři.

Když už jsem ve svém věku začala věřit na Ježíška, ležela pod vánočním stromečkem obálka od mé dcery. Věnovala mi pobyt na horách pro nás dvě.

A já si na té malé  " škole v přírodě "  uvědomila, proč matky milují své dcery a ty jim to na oplátku vracejí vrchovatou měrou.  Jak moc mne mrzí, že jsem podobnou obálku nedala své matce, aby i ona věděla, jak moc jsem jí milovala.

Jo, ty vztahy matky a dcery a přitom stačí tak málo. Už jste dnes volaly své mámě ? ....