Jak se vytváří skvělá atmosféra ...

Červnový horký podvečer jsem měla jasně naplánovaný.
Osud rozdal karty v jiném gardu a já jsem se ocitla na dětské pohotovosti.
V žádném Zapadákově, v žádné Černé pri Čope, naopak na specializovaném oddělení krajské nemocnice.
V náručí se svou uplakanou vnučkou jsem dle orientační cedule poletovala než jsem konečně objevila místnost zvanou Příjem pacientů. Malých, dětských.
Dáma oblečená do růžové šifonové halenky, ze které se jí drala dvě nezbedná ňadra, na mne třikrát zamířila teploměrem.
Netušila jsem, zda se jedná o vysloužilou pracovnici E55 či zdravotní sestru ??
Polovina špitálu chodí v teplákové soupravě, druhá oblečená jako do bordelu.
Jak se má člověk orientovat ? Měří vám teplotu ředitelka nemocnice nebo hlavní sestra nebo blázen z ulice ?
Bez jmenovky, chápu, pořizovací cena šifonové krásy asi nebyla malá, tudíž není vhodné jí propíchnout označením funkce ve zdravotnickém  zařízení.
A copak od nás potřebujete ?
Vysvětluji problém týkající se mé vnučky. Sestra / asi sestra ? / zamíří teploměr tentokrát na vnučku.
Jsem šťastná, pochopila, kdo je zde pacient.
A kde jsou rodiče ?  Kde je matka nebo otec ?
Aha, jsem debil, kterého zbavili svéprávnosti a nemůže jako zákonný zástupce doprovodit svou vnučku k lékaři. V případě hospitalizace se musí rodiče okamžitě dostavit !!
Koktám, blekotám, jsem rozhozená z nepřátelského tónu, který vytrávím jako dospělý pacient, nikoliv jako doprovod malého dítěte.
Sestra opět zamíří teploměr na vyděšenou vnučku.
A jak se křestním jménem jmenuje dětská lékařka v místě bydliště ?
Jsem méněcenná, neznám jméno lékařky mé vnučky, musím volat vyděšenou matku.
Začínám se potit, uvnitř má nervozita graduje.
Sestra opět, již potřetí zamíří teploměrem na mou vnučku.
Jo, kartičku pojištěnce a občanský průkaz dítěte máte v mobilu, jo ?
Musím se šíleně, brutálně ovládat, abych nevystartovala.
Držím v náručí dítě mého dítěte, které je v naprosto cizím prostředí a bez mámy.
Už ten stres, co prožívá je skutečná mizérie a atmosféra v čekárně je k zalknutí.
Čím víc ta harpyje útočí, tím víc se mi malými pažemi stahuje prostor kolem krku.
Vzteky a bezmocí lapám po dechu. / již tuším, jak se cítí borec Krpálek v tzv. kravatě /
Po čtvrté měříme teplotu, bez jediného slova, bez jediné empatické větičky, která jako mávnutím proutku nechá roztát jarní ledové kry.
Já, která mám vyřídilku. Já, která bych se i porvala, já nemůžu.
Držím malé, uplakané dítě, já fakt nemůžu.
To, že jsem do kovidového dotazníku napsala totální nesmysly, to už je jen okrajová záležitost.
A tak jsme spolu seděly, já a má vnučka. Jako na trestné lavici.
Vždy, když se do čekárny rozlétly dveře, obě jsme se lekly.
Ani nevím, která víc.
Večer jsem nemohla hodně dlouho usnout. Přehazovala jsem se vedle spokojeně spící vnučky.
Kdepak asi scénáristé berou náměty na nekonečné Ordinace v růžové zahradě ?
Podle čeho natáčí světabolné díly Modrého kódu, kde na urgentním příjmu bojují o život či srdce každého pacienta ?
Pohádky, mýdlové operety a zase pohádky.
Mám doma v šuplíku maturitní vysvědčení všeobecné zdravotní sestry.
Mám doma hodně hluboko v červené krabičce uložený odznak Sloužím zdraví lidu.
To vše mám a tam uvnitř jsem stále na tuto nelehkou profesi pyšná.
Těším se z přítomnosti a nevynáším do nebes staré, lepší časy.
Přesto a nebo právě proto, si pamatuji, že zaměření na dětskou zdravotní sestru bylo prestižní, výběrové a nadstandardní.
Dětský pacient potřebuje cítit bezpečí, klid a rozvahu.
A o tom je právě ta skvělá atmosféra ...

Přeji vám příjemný a ničím nerušený týden. Přikládám foto, kde se již od malička holčičky učí se svými panenkami naladit tu správnou atmosféru, tak jen doufejme, že jim vydrží i v dospělosti ...