Doba plná výzev ...

Kdy jindy než teď ... se naučit couvat.

Přes sedmi lety jsem si oprášila starý řidičský průkaz a začala chodit do autoškoly. Můj učitel byl trpělivý, fešný a zábavný. A myslím, že mne naučil vše potřebné, abych se stala soběstačnou řidičkou.

Za uplynulý čas jsem se zdokonalila v dlouhých cestách, krátkých, v městském provozu a najezdila desítky tisíc kilometrů. A přeci mám kostlivce v almaře.

V den prvního vjezdu do zahrádkářské kolonie, se všichni nahrnuli k plotům, toužili vidět, kdo bude jejich soused. Hlavně muži okázale a hlavně nahlas komentovali, jak couvám. Sevřené hrdlo, stažené půlky a děs v očích. Nazvala jsem tu cestu " uličkou hanby ", to taková pražská magistrála v době dopravní špičky je pro mne čajíček, brnkačka, proti cestě k mému pozemku.

Neuvěřitelný boj a hlavně zákon přírody, vždy ten silnější a lačnější touží po krvi toho slabšího.

Časem jsem slýchávala nemístné připomínky, vtípky a přitom jezdím dnes a denně, couvám bez problémů, ale zde mám šílený blok.

A k čem je dobrá tato doba ?  Vzepřít se, odhodit otěže a překvapit zdatné a neomylné řidiče.

Někdo se doma učí  s dětmi násobilku, jiný zeměpis a přírodopis. 

Já každé ráno s rouškou na ústech přijedu do vylidněné a prázdné osady, sednu si a couvám.

Projíždím " uličkou hanby ", vyhýbám se zdatně plotům, přestavuji si své přejícné sousedy a couvám.

Sice letos vysvědčení asi nebudou, propadlíci taky nebudou, ale já se zbavím stažených půlek, budu couvat a vytřu všem zrak. V životě není malých cílů, že :-)

Kdy jindy než teď ... sehnat bagr.

Od podzimu, kdy skončily stavební práce a sedláci u Chlumce dopadli lépe než já, jsem naháněla bagr, bagristu a firmu s terénními úpravami. Na pozemku mi zůstalo zhruba osm tatrovek hlíny, bordelu a krátery po stavebním materiálu.

Nemáme čas, nejsou lidi, budou vánoce, bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš ? To jsem nejčastěji slýchala v telefonu. Někteří mi už  ani nebrali telefon, ani ze slušnosti.

Nikdo neměl zájem a stále to stejné, jako píseň z flašinetu. 

Občas jsem si poplakala, občas jsem se smála jako trubička, koupila čokoládu a nebo zneuctila láhev se špuntem. 

Proteklo trochu vody v Labi a vše je jinak. Nemusím se vnucovat, nemusím telefonovat a žebrat, není potřeba se obnažovat, vše najednou jde. Bagr připravený na místě, bagrista nažhavený do práce, chlapi s kolečky plnými suti kmitají a mají v očích místo povýšeného vzdoru pokoru, mají totiž práci.

Přesně tu stejnou, kterou před několika měsíci tolik pohrdali. Elektrikář mi volal už pětkrát, instalatér má čas hned, jezírkář taky nelení, protože už se mu nezelení.

Kdy jindy než teď ... poslat balík.

Stála jsem na poště a na dotaz, jak to pošleme, jsem přes roušku vyvalila oči. Neposílala jsem balík od revoluce.  Do ruky, na poštu, do zítra, křehce a dalších dvacet služeb, o kterých jsem netušila, že existují. 

Posílám balík a vzpomínám, jak nám balíky posílala babička z Moravy. Jsem na tom úplně stejně jako ona tenkrát. 

Slýcháme se po telefonu, ale pět týdnů  jsem Sofinku neviděla. Jsem od rána do večera v kolektivu lidí, v centru možné nákazy a nikdy bych si neodpustila jí ublížit. Naše kontakty se smrskly na minimum a když mi v obálce přišel od ní obrázek, koulely se mi slzy po tváři.

Na oplátku, já jsem nemalovala, ale koupila zabalené interaktivní časopisy pro předškoláky, zabalené sladkosti a nějakou parádu, která se dá vyprat. 

V době, kdy kolem Země létají družice, jíme makrobiotickou stravu a otíráme vše nanovlákny, se učím skládat krabici na balík. 

Škoda, že jste u toho nebyli, milí přátelé. 

Na poště se potím a s oroseným čelem myslím na svou vnučku, že si balík asi převezme v rukavicích.

Nestávkuji, nebrečím a přijímám.

Učím se couvat, na zahradě maká bagr, balík jsem odeslala, tak se snad srovnám s dobou výzev se ctí. Nu a protože nám ťuká na vrátka zahrádkářská sezóna, přišli mi nádherné skalničky ... a pak, že si dnes nedám pracovní výuku na pozemku :-)

Krásné dny ve zdraví přeje blondýna.