středa 25. března 2020

Doba plná výzev ...



Kdy jindy než teď ... se naučit couvat.
Přes sedmi lety jsem si oprášila starý řidičský průkaz a začala chodit do autoškoly. Můj učitel byl trpělivý, fešný a zábavný. A myslím, že mne naučil vše potřebné, abych se stala soběstačnou řidičkou.
Za uplynulý čas jsem se zdokonalila v dlouhých cestách, krátkých, v městském provozu a najezdila desítky tisíc kilometrů. A přeci mám kostlivce v almaře.
V den prvního vjezdu do zahrádkářské kolonie, se všichni nahrnuli k plotům, toužili vidět, kdo bude jejich soused. Hlavně muži okázale a hlavně nahlas komentovali, jak couvám. Sevřené hrdlo, stažené půlky a děs v očích. Nazvala jsem tu cestu " uličkou hanby ", to taková pražská magistrála v době dopravní špičky je pro mne čajíček, brnkačka, proti cestě k mému pozemku.
Neuvěřitelný boj a hlavně zákon přírody, vždy ten silnější a lačnější touží po krvi toho slabšího.
Časem jsem slýchávala nemístné připomínky, vtípky a přitom jezdím dnes a denně, couvám bez problémů, ale zde mám šílený blok.
A k čem je dobrá tato doba ?  Vzepřít se, odhodit otěže a překvapit zdatné a neomylné řidiče.
Někdo se doma učí  s dětmi násobilku, jiný zeměpis a přírodopis. 
Já každé ráno s rouškou na ústech přijedu do vylidněné a prázdné osady, sednu si a couvám.
Projíždím " uličkou hanby ", vyhýbám se zdatně plotům, přestavuji si své přejícné sousedy a couvám.
Sice letos vysvědčení asi nebudou, propadlíci taky nebudou, ale já se zbavím stažených půlek, budu couvat a vytřu všem zrak. V životě není malých cílů, že :-)
Kdy jindy než teď ... sehnat bagr.
Od podzimu, kdy skončily stavební práce a sedláci u Chlumce dopadli lépe než já, jsem naháněla bagr, bagristu a firmu s terénními úpravami. Na pozemku mi zůstalo zhruba osm tatrovek hlíny, bordelu a krátery po stavebním materiálu.
Nemáme čas, nejsou lidi, budou vánoce, bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš ? To jsem nejčastěji slýchala v telefonu. Někteří mi už  ani nebrali telefon, ani ze slušnosti.
Nikdo neměl zájem a stále to stejné, jako píseň z flašinetu. 
Občas jsem si poplakala, občas jsem se smála jako trubička, koupila čokoládu a nebo zneuctila láhev se špuntem. 
Proteklo trochu vody v Labi a vše je jinak. Nemusím se vnucovat, nemusím telefonovat a žebrat, není potřeba se obnažovat, vše najednou jde. Bagr připravený na místě, bagrista nažhavený do práce, chlapi s kolečky plnými suti kmitají a mají v očích místo povýšeného vzdoru pokoru, mají totiž práci.
Přesně tu stejnou, kterou před několika měsíci tolik pohrdali. Elektrikář mi volal už pětkrát, instalatér má čas hned, jezírkář taky nelení, protože už se mu nezelení.
Kdy jindy než teď ... poslat balík.
Stála jsem na poště a na dotaz, jak to pošleme, jsem přes roušku vyvalila oči. Neposílala jsem balík od revoluce.  Do ruky, na poštu, do zítra, křehce a dalších dvacet služeb, o kterých jsem netušila, že existují. 
Posílám balík a vzpomínám, jak nám balíky posílala babička z Moravy. Jsem na tom úplně stejně jako ona tenkrát. 
Slýcháme se po telefonu, ale pět týdnů  jsem Sofinku neviděla. Jsem od rána do večera v kolektivu lidí, v centru možné nákazy a nikdy bych si neodpustila jí ublížit. Naše kontakty se smrskly na minimum a když mi v obálce přišel od ní obrázek, koulely se mi slzy po tváři.
Na oplátku, já jsem nemalovala, ale koupila zabalené interaktivní časopisy pro předškoláky, zabalené sladkosti a nějakou parádu, která se dá vyprat. 
V době, kdy kolem Země létají družice, jíme makrobiotickou stravu a otíráme vše nanovlákny, se učím skládat krabici na balík. 
Škoda, že jste u toho nebyli, milí přátelé. 
Na poště se potím a s oroseným čelem myslím na svou vnučku, že si balík asi převezme v rukavicích.
Nestávkuji, nebrečím a přijímám.
Učím se couvat, na zahradě maká bagr, balík jsem odeslala, tak se snad srovnám s dobou výzev se ctí. Nu a protože nám ťuká na vrátka zahrádkářská sezóna, přišli mi nádherné skalničky ... a pak, že si dnes nedám pracovní výuku na pozemku :-)
Krásné dny ve zdraví přeje blondýna.



62 komentářů:

  1. Simi, díky za tip. Manžel marně už rok shání klempíře. Většinu práce si už udělal sám, tak třeba bude mít taky čas.
    Je fajn, že se taky člověk může zabývat běžnými věcmi jako je couvání a bagr, a neřešit pořád ten koronavirus.
    Tak ať Ti to odsejpá.
    Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se musím zabývat, já bych se opravdu zbláznila. Jsem společenská, musím být s lidmi a tohle mne deptá, já nejsem od přírody norník, který zaleze a nic nepotřebuje. A tak se prostě zaměstnávám životem, je to nutnost pro mou psychiku.
      A televizní noviny mi stačí večer, kdybych je sledovala celý den, zřejmě bych měla v létě metrák :-)

      Vymazat
  2. Blondýnko, smekám před Tebou. I jako neřidič vím, že couvání není jednoduché a ty to dáš.
    Také se mi moc stýská po vnoučátkách, ale musíme to vydržet a zatím si povídáme po telefonu, včera nám vnouček dával hádanky, takové moderní. Jednu jsem uhodla, ta frčela i za nás.;-)
    Opatruj se. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sofinka mi povídá, zpívá, vysvětluje a když to položíme, chce se mi brečet.
      Nechápu, jak někdo dokáže žít bez rodiny, bez dětí, i kdyby někoho zabili, pořád bych je milovala a pořád by mi chyběli, šíleně.

      Vymazat
  3. Simčo, jste borka. Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdysi mi v autoškole říkali, že když dostanu couvání, tak vybourám celé město. Dneska couvám a fakt to umím. Určitě lépe než najet mezi dva auta na parkovišti. A ta malá dupinka bude mít určitě velkou radost z dárečků od babičky. Zdraví Iwka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nemám problém couvat nikde, u baráku musím na centimetry mezi auta, protože bych neměla dnes a denně kam dát auto, ale tady v uličce hanby jsem úplně mimo.
      Největší radost byla z těch tvořících časopisů, to byla nadšená, že si bude moct kreslit a nalepovat obrázky.

      Vymazat
  4. Simi, všechno špatné je vždy pro něco dobré. Jen ty řemeslníky využívej, co to jde. Uvidíš, situace se zlepší a neseženeš nikoho. Ani ti nechci popisovat, co jsem se já jich minulý rok nasháněla. Ale spoustu věcí jsem se zase sama naučila.
    Autem jezdím denně už skoro čtyřicet let - s dětmi, k doktoru, do práce, taxikařím prakticky pro celou rodiny, kdy kdo potřebuje, ale mistr v couvání také nejsem. Hezké dny a práci zdar!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si to užívám, protože jsem fakt čekala tak dlouho a byla jsem z toho zoufalá, žila jsem na krtincích a bylo to o zlomení nohy.
      Navíc s touhle partou jsem mimořádně spokojená, dříči a makáči.
      Je zoufalé, kam v naší společnosti došlo řemeslo a jak každý z nás zoufale hledá, tohle než se změní, možná už se ani nedožijeme.

      Vymazat
  5. Hezky jsi popsala nástrahy denní reality. Couvání zvládáš, ploty stojí...hihihihi... Vnučka bude mít radost. už aby ta depresívní doba, hlavně pro nás seniory, skončila. Sedět doma a hledět z okna na to, jak se střídají ptáci na stromě, to je denní příděl mého setkání s přírodou. Auto už nemáme. Stejně by stálo v garáži a hnilo a pokud potřebujeme větší nákup, můžu poprosit syna...Přeji hlavně zdraví a hezké jarní dny i na zahrádce. U nás je ještě všechno zmrzlé na kost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ploty stojí a já jsem jsem vděčná.
      Věřím, že je to depresárna, vidím, jak zoufalí jsou starší lidé, nevidí své rodiny, svá vnoučata a žijí ve strachu z dalších dní.
      Máme tmelit rodiny a přitom jsme si teď tak vzdálení, staří se bojí mladých, mladí se bojí o staré, celé je to na pytel.

      Vymazat
  6. Gratulujem, k úspechu s robotníkmi, s autom a HLAVNE s výborným textom! Drž sa, bojujme!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahý, já bojuju, každý den za tebe, za sebe a hlavně za naše království.
      Opatruj se, panovníku.

      Vymazat
  7. Díky za pěkný článek.
    Jo, řízení moje hobby od 18 let (tý jo, už 32 let!) Couvání dobrý, parkoviště dobrý, zas bych nedala tu Prahu, možná dala, ale blbě.
    My čekáme na elektrikáře, světlo pod pergolu, zatím nemá čas ani teď, při té nouzi, uvidíme, kdy na nás dojde řada.
    A o vnučce mi ani nemluv - sice bydlíme nedaleko, ale držíme odstup. A tak smutně koukám za záclonou, když se jdou mladí prolítat na společnou zahradu, ukázat se jí nemůžu, to by bylo... babikooo, poď. Máme styčný bod na zahradním stolku - volám (píšu): máte na stole bramboračku a něco pro malou. A oni: nechali jsme vám na ochutnání koláč, nový recept. Takže tak. Včera jsem jí poslala dárečky, který jsem měla nachystaný na velokonoce, vajíčko a ptáčka na pomalování, i s barvičkami. Ať se tolik malá nenudí. Je to těžký, takový 2 a půl letý pytel blech.
    Držme se, snad se to přežene a bude zase dobře.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když jsem poprvé vjela na městskou magistrálu, byl to největší řidičský adrenalín v životě, tomu se nic nevyrovná, jen bych to nechtěla zažívat každý den.
      Chybí mi vnučka, chybí mi dcera, jsou daleko, ale vždy je možnost, proto mám to auto. Jenže nyní fakt nemám odvahu, jsem v denním kontaktu se stovkami lidí a mohl by to být šílený průser. A je mi to šíleně líto, ten obrázek od ní mne dostal, fakt jsem ještě nebrečela u výkresu.

      Vymazat
  8. Jejejej, couvání. To není kostlivec ve skříni, to je mrtvola přímo přede mnou! :-D Couvat jsem neuměla nikdy, instruktor v autoškole to se mnou po x pokusech prostě vzdal. Táta i po pětatřiceti letech řízení raději zavolá někoho z domu na pomoc, když parkuje do zaplněné řady před domem. Sourozenci totéž. Je to prokletí, ta prostorová představivost, zvlášť když se její absence tak dokonale dědí :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verunko, to chce trenýrky a trénovat !!!
      Já se prostě musím zabavit, jakkoliv, ale v rámci duševní hygieny, musím.
      Jsem zavřená jeden den doma a večer lezu po zdi.
      Některá dědičná prokletí člověk nezlomí, vidím v zrcadle kolikrát matku i otce a vím, má to tak být, jsme je jejich otisk v dobrém i zlém.

      Vymazat
  9. Já neřídím, ale umím báječně kritizovat muže, když zajíždí mezi dvě auta. :-D "Tak si to zkus sama", slýchám pravidelně. Kdysi dávno se mně snažil naučit řídit, provoz byl tehdy minimální. Vše vysvětlil, ukázal a já to zkusila. Zařval na mně, auto dvakrát poskočilo. Vyběhl s výrazem vraha z místa spolujezdce, oběhl kapotu a otevřel dveře se slovy: "Vpadni!" Vrátila jsem se na své místo a on pronesl: "Kdyby ty kolečka na tý převodovce měly nožičky, tak ti rozkopou p...l." Byli jsme v té době mladí, svobodní a zamilovaní. I přes tuto větu jsme spolu stále, už 46 let. :-D
    Kdybych nevěděla, že ta cesta je na Střekově, klidně bych jí pokládala za cestu k chatě naší dcery. Ovšem tam se naštěstí couvat nemusí. :-D
    S balíkem bych asi dopadla podobně jako ty. :-D
    S vnoučaty to mám podobné, holky jsem neviděla téměř tři týdny, trpaslíky vídám z okna. Dnes jsem pekla housky, dala jsem jich pár na tácek, odnesla je do přízemí a pak zatelefonovala vnoučkovi, aby si je dole vzal.
    Pak volal a hlásil, že byly moc dobré.
    Ach jo. Musíme vydržet a pak ty malé umazlíme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje kamarádka takhle vysadila manžela, dvě vesnice před barákem rodičů.
      A uvrhla do kladby každého, kdo by pro něj zajel, takže šlapal sám. Měl čas si vše rozmyslet a už nikdy jí nepeskoval a už vůbec né před kluky.
      Před třemi roky v Chorvatsku na Korčule měl tendenci poradit, tak byl upozorněn, že pokud nezavře, bude si shánět vodní taxi, protože to z ostrova na ostrov nepřeplave :-)
      Vždy, když všude slyším, jak si máme užívat rodinu, otevírá se mi kudla v kapse, jak ? Vždyť se navzájem bojíme, abychom se nenakazili, že !!!

      Vymazat
  10. Simi, já jsem s vypuknutím karantény konstatovala, že nic člověka "nepotěší" tak, jakko když ho vlastní dítě označí za starého (prohlásil, že k nám nebude chodit, protože jsme už v kategorii více ohrožených osob). Ono momentálně je to naopak - větší ohrožení jsou vnoučata pro babičky než babičky pro vnoučata (v tvém případě jsou ovšem nepochybně největší hrozbou zákazníci).
    Tak ať práce na zahrádce spějí ke zdárnému konci
    Hezký den

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V mém případě jsou to stovky lidí za den a jsem skutečně na ráně, nemohu a nechci, tohle bych si ze sobeckých důvodů prostě neodpustila a mají to tak všichni, se zdravým rozumem.

      Vymazat
  11. Přeju hodně štěstí s couváním. Já zatím seděla v autě jen jednou, okolí mě už delší dobu tlačí do řidičáku, tak mě milý vzal, abych si to s ním zkusila. Tak jsem se rozjela, zabrzdila a rozbrečela se... protože mi řekl, ať to udělám ZNOVU. Tu hrůzu, u které jsem si myslela, že umřu! Karanténa je na prd, vnučka ti určitě hrozně chybí. My jsme babičce vrazili chytrý telefon, tak si přes něj voláme a ukazuju jí vnuka aspoň přes video.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď mi došlo, že je to vlastně její PRAvnuk. No to je fuk. :)

      Vymazat
    2. Já jsem v tvém věku dělala papíry. Byla jsem nezralá, nezkušená a bylo to příliš brzo.
      Čekala jsem dalších dvacet let a dnes bych neměnila. Auto mi dalo svobodu, bez té bych to nezvládla, stala jsem se nadšeným a spokojeným řidičem, který jízdu autem miluje a hlavně, do auta vyzrál, to je nejdůležitější.

      Vymazat
    3. Já právě necítím, že bych auto nějak potřebovala. V našem malém městě si všude dojdu pěšky a jinak dokážu využívat vlak, že ano. Ale třeba do toho taky dospěju, teď jsi mi dala naději. :)

      Vymazat
    4. V tvém věku se mi narodila dcera a aut na parkovišti bylo jako prstů na jedné ruce.
      Městská doprava mne přepravila kam jsem potřebovala a vlastně jsem byla soběstačná.
      Dnes bych to bez auta nedala, není to o pohodlnosti, ale o nezbytnosti.
      Mám chalupu v šíleném krpálu a kdybych se měla věčně žebrat, aby mne někdo zavezl, šílený.
      Takže držím palce, za ten pocit to skutečně stojí, být sám sobě ředitelem a nečekat na pomoc jiných.

      Vymazat
  12. Simi, tak já ten řidičák zatím ani po deseti letech neoprášila, takže couvání ani nezmiňovat.. Kvůli takové princezně bych se taky snad naučila všechny možnosti přepravních společností,abych ji potěšila, takže fronta na poště je asi fakt to nejmenší a zase budeš moct teď posílat cokoliv jako profík.
    Držím palce, ať bagristům a všem chlapům, co umí dělat rukama, nezastíní rouška chuť pomoct ti a tam u tebe vytvořit zase zelenou oázu.
    Opatruj se a buď hlavně zdravá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sofinka mi říká všechny podrobnosti, šveholí do telefonu a nikdy nebyla ta vzdálenost tak obrovská jako nyní, propastná a na pytel.
      Tentokrát jsem měla obrovskou kliku, skvělá parta makáčů, díky bohu za ty dary.

      Vymazat
  13. Odpovědi
    1. Děkuji, potřebuji si nacházet to obyčejné, co do života nevnáší strach, beznaděj a vykřičník ze ztracené svobody.
      Pozitivně a hlavně se z toho nepo .....

      Vymazat
  14. Krásný popis autotrablů....to má asi více lidí.Píšu lidí, protože když pozoruji některé mužské pohlaví,tak se tím taky perou, ne že ne)))))

    Přeji hodně zdraví....a ať už je vše pryč.Osobní kontakt s blízkými je fakt nade vše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pánové mají též problémy, jenže oni je v životě nepřiznají, to by bylo tak pokořující. Když mají těžkou nohu, tůrují auto jako idioti, řádí, že převodovka pláče, jenže nikdy tohle nepřiznají, nikdy. Chlap se totiž s volantem rodí na rozdíl od žen.

      Vymazat
  15. Blondýnko, díky, opět mě bavíš. I u nás se nestýkáme, ještě, že existuje facebook, takže vidím videa, dílka vnoučátek, fotky, občas si voláme a někdy i přes facebook s kamerou. Ale vydržíme!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musíme, nic jiného nelze ani připustit.
      Včera jsem se o tom bavila s kolegyní, vytryskly jí slzy, dívá se na vnučku za oknem a nevolá na ní, protože dvouletému dítěti nevysvětlíš, proč za ním nejdeš ven a stojíš doma jako přikovaný vůl.
      Smutná doma pro rodinná pouta.

      Vymazat
  16. K řízení už toho bylo napsáno - a rozdíly bych nedělala, když vidím, co umí někteří muži....
    A Sofinka, to je problém, to je smutek, to chápu!
    Snad to nebude dlouho trvat a zase i obejmeš a budete provádět ty své taškařice!
    Simi, měj pokud možno hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sofinka mi roste na fotkách a nemohu ji obejmout. Kdyby mi někdo toto řekl před měsícem, doporučila bych mu Chocholouška.
      Také doufám, také si přeji normální život s dětmi, s vnoučaty.

      Vymazat
  17. Já s malou a dcerou komunikuju přes Skype. Samozřejmě, není to ten okamžitý kontakt, možnost držet jí v náručí a pusinkovat, lehtat a všelijak dělat blbiny, ale pořád to je aspoň vizuální kontakt a lepší něco než nic.Tak proč nezačneš i ty? Když jsem to pochopila i já ...co se týče zahrady, začínm zas skřípat zubama, opět musím do práce ráno i večer takže na nějaké práce ani na ty nutné není čas. A to začínám z hrůzou zjišťovat jak začíná fofrem růst tráva a já mám na kupě ještě spoustu nepodrcených větví a čeká mne průklest jabloní! Ten se naštěstí smrsknul už jen na dvě, ale zas hromada odpadu. To už budu ale pálit. Víkend mi nabízí jen jeden den na hlučné práce, což s mužem zdaleka není možné zvládnout ale když řeknu že to a to prostě půjde pryč tak se staví proti. Mě ale s prací nepomůže...a tak to jde celý zahrádkářský rok. Vážně bych teď uvítala kdyby se jídelna tak na tři neděle zavřela, což je docela možné že se stane. Začínám už zas bzučet jak vysoký napětí, nervy napnutý k prasknutí a jen kousek od toho abych vybouchla jak papiňák. A možnost úniku do pryč není...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vím, že existují tyto služby, běžně jsme s dcerou používaly viber a jeho videohovory, bohužel, závada na mobilu a prostě je po ptákách. A hlavně nyní není, kde opravit a odstranit závadu.
      Asi se neshodneme, ale já jsem ta druhá strana, modlím se každý den a několikrát, abych mohla do práce, protože pokud nás zavřou kvůli karanténě, bude to mít likvidační charakter. Takže pokud mohu, dělám celý den, začali jsme dávat dovolené, tak zaskakuji za ženské. Já jsem vděčná za každý den, co mohu do práce.
      A co ti napsat na ten zbytek, tvůj muž a práce, vlastně nevím ...

      Vymazat
    2. U tebe to chápu, že potřebuješ fungovat s prací pořád. To samé by bylo u nás pokud by polovice neměla ještě na servisování moravské Globusy. U těch zatím nehrozí uzavření a tisknou jak o život. Ono nemít zatím tolik hodin navíc, a zatím věřit že mi to opravdu proplatěj, že nepřijdou s nějakou výmluvou, tak bych si to taky nepřála. Navíc v případě toho, že by se zavřelo, všichni budou doma na šedesáti procentech, já ne, takže v případě delšího zavření by to byl problém. Dneska jdu (snad) jen na večeře, to snad se vztahuje k tomu, že mě večer začalo bolet v krku, což mě docela vyděsilo. Nejhorší je, že když mě něco bolí nevím jestli to je počínající chorobou nebo už únavou. Tak budu dneska cumlat léky proti bolesti v krku, cpát se paralenem a uvidíme co se bude dít dál.

      Vymazat
    3. Bolí mne v krku už týden a přijde mi, že je to chladnými rány. Taky mne bolela tři dny hlava a dala jsem si detox, vypnula televizi, zprávy, internet, seru na koronavir a jedu ven, má být krásně, potřebuju vypadnout.
      Psychika dostává do prdele.

      Vymazat
    4. Já si dám detox zas prací. Na zahradě... ;-) :-D

      Vymazat
  18. Simi, pobavila jsi mne. Také řídím hodně a snad i celkem dobře, ale jsou chvíle, kdy si připadám jako začátečník. Školu couvání jsem dostala, když jsme bydleli na sídlišti, tam to bylo kolikrát na centimetry, ale chápu, že když jsou u toho závistiví diváci, jde vše mnohem hůř. Musí být těžké se nevidět se Sofinkou, snad ta omezení nebudou dlouho trvat, ale zatím to moc dobře nevypadá. Tak se držte alespoň po telefonu. :o)
    Přeji klidné dny. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zacouvat na místo mezi dvě auta a do kopce je brnkačka než projet uličku hanby.
      Člověk si udělá asi i zbytečný blok či mindrák a zkomplikuje si naprosto zbytečně své žití. Mám to uvnitř uložené, jako pomůcku jsem si začala každého souseda představovat nahatého, smíchy jsem málem nabourala. Já si to prostě umím zpestřit :-)

      Vymazat
  19. Couvání není pro mne to pravé ořechové. Zacouvám, zatím jsem se o žádný sloupek neopřela, ale při této akci trpím, bezmezně ! :-)
    Stesk po vnoučatech je teď u prarodičů velký. Jenže je to jak to je.
    U mně ten stesk je proměněný v obavu. V obavu o nejstarší vnučku, která je zdravotní sestra a slouží v Praze v Motole. Když poslala fotku v tom ochranném oděvu, kde jí koukají jen oči za velkými ochrannými brýlemi, tak to je jako někdo z jiného světa.
    Ale hlavně, že to určitá ochrana je.
    Klidné dny ve zdraví, Simi!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chtěla bych být nad věcí, jenže tak rychle stárneme, tak rychle děti vyspívají a pár měsíců a každý jsme někde jinde. Navíc utíkají okamžiky, které se nevrátí.
      Mít obavu o vnučku, chápu, měla bych jí i v normálním životě, protože dnešní svět přináší po stránce onemocnění a chorob takovou škálu, o tom se dřív ani nezdálo.

      Vymazat
  20. Já chodím do práce, z práce domů. Občas nakoupím. Zatím mi nikdo a nic nechybí. Ale to přijde. Baileys' je na dně, v dubnu měla přiletět ségra, v květnu jsem měla letět do Madridu. Až se ty dny přiblíží, budu hodně smutná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to jsi ještě zapomněla na návštěvu u mě! :-)

      Vymazat
    2. Nezapomněla, ale nemusela jsem investovat do letenek...:) A ségra návštěvu plánovala půl roku. Taky jsem musela zrušit výlet do Kutné Hory s VendyW...:(

      Vymazat
    3. Za měsíc jsem měla jet na putování po staré Anglii a na podzim po Sicílii.
      Vše přeloženo na rok 2021, tak jen doufám, že mi má cestovatelská parta přežije a neuchlastá se. V dubnu jsme měli objednaný hotel v Olomouci na Flóru, bude mi muset stačit zahrada.
      Madrid byl neuvěřitelný, boží, kouzelný a hned bych letěla znova, ten si nenech sebrat, až bude klid a mír, určitě vyraž.
      Přeji ti, aby jsi dlouho zůstala svěží a na pohodu, s chlastem i bez něj.

      Vymazat
  21. Simi, pěkně jsi mne pobavila. Mne v autoškole couvat mezi dvě auta neučili a tak jsem se zprvu místu, kde bych mohla zaparkovat mezi dvě auta vyhýbala a radši objížeděla ulice a hledala místo s velkým placem na parkování. Potom mne to kamarád ukázal, tak jsem to občas vyzkoušela a dnes se mne to někdy povede napoprvé a někdy až na po třetí, ale nic si z toho nedělám. Couvání v uličce také nemusím - ale je bezva, že to cvičíš - to se budou sousedé divit až jim to ukážeš. Přeji ti pohodové dny - je radost mít bagr na zahradě. Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivo, vůbec jsem netušila, jak člověka potěší právě ten bagr :-)
      Když jsem začala jezdit, měla jsem stále oči navrch hlavy a tenkrát mi můj brácha řekl, chce to jezdit, jezdit, jezdit. Měl pravdu, každodenní rutinou se člověk přizpůsobí, naučí, nacvičí. Parkoviště na sídlištích nestíhají kapacitou a tak se člověk rychle naučí, aby zaparkoval. Ještě mi tedy zbývá ulička hanby.

      Vymazat
  22. Jako řidič, který jezdí výhradně v řeckých horách, mám asi pro letošek peška a moc si nezacouvám :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V jedné větě tolik humoru a zároveň i mírná bolest, děkuji :-)

      Vymazat
  23. Blondýnko, přeji ti, ať tvé výzvy předčí tvá očekávání! :)
    Podobný blok jsem měla s bruslení a podařilo se mi ho překonat po rovném čtvrtstoletí. A myslím, že velice zdárně, takže jestli na sebe budeš pyšná tak, jako já, pak opravdu upřímně mohu říct, že budu vědět, jak se budeš cítit! :)

    Přeji ti krásné jarní dny!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem za sebe už nyní spokojený a šťastný člověk, protože jsem se stala svobodnou, když jsem si sedla do auta. Odhodila strach. Vůbec bych to bez něj nezvládla, zahradu mám v šíleném kopci, nikdy bych si ji nemohla dovolit pořídit bez auta.
      Takže, vždy když sedím z volantem, jsem na sebe pyšná a ulička hanby je jen třešnička. :-)
      Bruslila jsem celý život, dnes už nemohu, eliminuji tím zlomeniny, které by byly s mýma nohama problém. A děkuji bruslící Jani !!!

      Vymazat
  24. Právě jsem slyšel, že vláda chce prodloužit mimořádný stav o další měsíc. Tak, ať nás to nezlomí!!!
    S vnoučaty to máme stejně, přitom na sebe vzdušnou čarou vidíme. Ach jo...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mirečku, na rovinu, je to píčou ke zdi. Takhle by to řekla moje moravská máma.
      Jsem zvyklá na svobodu a nyní je to šílené, nic, zhola nic. Strach se podepisuje na každém z nás, už třetí den jsem vypustila úplně televizi, devastuje mi psychiku.
      Nepotřebuji znát čísla, jsou šílená a stavům zoufalství také nepomohou.
      Další měsíc, šílený !

      Vymazat
  25. Řidičák sice mám, ale už dávno nejezdím, nebylo to třeba. Dneska by to byla vražda i sebevražda zároveň. Také se zítra chystáme na chatu, ale jen na otočku, na čumendu. Nemůžu tam být dlouho, nosím tátovi (91) jídlo a starost mám o mamču,která je v domově pro seniory a nikdo tam nemůže, neberou ani balíčky. To je samozřejmě v pořádku, ale bojím se, jak to všechno dopadne. Moc zdravím

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kamrádka dělá v domě seniorů hospodářku a říká, že je to pro staré lidi tragické, ztratili možnost stýkat se s rodinou a prý daleko hůř to nesou rodiny, že nemohou za rodiči. Nedávno se jí tam sesypala paní, že se bojí, že mámu už v životě neuvidí, že se nebudou moct ani rozloučit, kdyby došlo na něco zásadního. Ta bezmoc je skličující.

      Vymazat
  26. Balík je ve své podstavě věc jednoduchá. Jde jenom o to, mít dost izolepy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Izolepa je skutečně důležitá, navíc odmotávání je nesmírně uklidňující. Ten zvuk je fajn :-)
      Použila jsem v rámci psychoterapie hodně izolepy!!!

      Vymazat
  27. Jojo, s autem je to lepší, leč můj zrak mi řidičák nepovolil. Vzpomínám na začátky ježdění mě snachy. Ta se zase bála parkování v řadě. Simčo, moc ti přeji, že se stavba rozjela. Ono je to asi drsné, ale říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Já si zase často nyní říkám, že je snad lepší, že se dnešních starostilí mí rodiče nedožili. Držte se všichni.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.