čtvrtek 26. září 2019

Ředitel ...


Do prázdné injekční stříkačky natáhl fyziologický roztok, propláchl kanylu.
Holou, mužnou rukou pohladil střapatou hlavu a natáhl si chirurgické rukavice.
Slíbil malým, blankytně modrým očím, že si chvíli pospí a nic nebude bolet.
Opravdu, nic nebude bolet.
Sedativum zklidnilo spáleného hošíka, pomalu oddychoval, utíkal do snu.
Vladislav přistoupil k chirurgickému setu, peánem odstranil lem a jemně začal měnit sterilní čtverce.
Ošklivá rána na dětské ruce volala, brečela.
To muselo bolet. Nedivil se, že chlapec večerní převaz oddaloval.
Pohledem zkušeného dětského chirurga zmapoval rozsah defektu. Nikde známka zánětu, vše vypadá, jak si to hodinová práce na sále zasloužila.
Fyziologické funkce stabilní. Ještě krytí z tylu, mastné, lepivé a tak účinné.
Jedna ruka pomůže té druhé, gumové rukavice letí do odpadkového koše.
S nimi jako jemná aura místností přeletí pudr. Bílý, stejně jako první sníh.
Svalnaté tělo bičované triatlonem narovná a ve stejný moment se jejich oči střetnou.
Dvě zelené tůně, v nichž tančí panenky jako jezinky kolem splavu.
Nedokáže jim odolat, nemůže a nechce. Touží po nich od prvního okamžiku.
Sžíraný momentem, podává složku popáleného dítěte a žádá o medikaci.
Odchází rázným krokem, nedokáže to. Jako špion vykukuje.
Sesterský velín září do tmy.
Klára sedí za stolem, zapisuje teploty a do místnosti pod dveřmi přistane bílá obálka.
Otevírá dveře, za rohem mizí bílý plášť.
Jeden lístek do kina ...

Usedají v potemnělém sále obecního kulturáku.
Klára své zelené oči zvýraznila černou řasenkou, rty obtáhla konturovací tužkou a dlouhé hodiny chodila jako smyslu zbavená. Co si oblékne, čím se navoní, ofinu vpravo, ofinu vlevo, střik Lybaru.
Formanův Amadeus.
Na obrovském plátně se roztančí koncert emocí. Smích, pláč, řev a skvostná hudba.
Kláře se ten malý, chichotavý skladatel vpíjí pod kůži. Jeho temperament odzbrojuje, jeho smích, ta dětinská hravost, ten talent.
Utápí se v ději, lapena do osidel.
Nevnímá, že dvě ruce vedle ní nenápadně sjíždějí, tolik se snaží a nemají odvahu.
Nic tak fenomenálního neviděla, nic tak nadčasového do svého nitra nepustila.
S poslední klapkou filmu se jí po tváři začaly sypat slzy jako dar za ohňostroj pocitů.
Celý sál tleská, všichni sedí do posledního písmenka dlouhých titulků.
Jeho ruka po tříhodinovém boji najde tu, po které toužila. Pevně jí přimkne.
Dvě hlavy se k sobě blíží, rty lehce hladí smířlivě ty druhé.
Jak jsou krásné ty noci, kdy milenci na oltář lásky zas a znova v salvách prožitků pokládají květy rozkoše, které si vzájemně nikdy nemohou vrátit.

Chci ti něco říct. Usmívá se on.
Také ti chci něco říct. Září ona.
Kdo dřív ?
Obejme ji, dlouze a vyrazí ze sebe novinu. Mám práci, mám skvělou příležitost, konečně se pohnu.
A kdo ví, třeba budu jednou ředitel, kdo ví ?
Přijedeš za mnou, za rok, dva, jak se usadím.
Zelené oči bolestivě zavalí slzy, tečou, tečou, nedokáží se zastavit.
Cítí to nadšení, radost, která prostoupila jejího milého.
Tři se do ní nevejdeme.
A co máš pro mne ty, myško ?
Vlastně nic, nic důležitého.
Klára schovává za zády bílou obálku, v ní pozitivní těhotenský odběr.

Na pánvi klokotá kuřecí paprikáš a Klára ho lehce prohodí. Za hodinu má noční.
Z vedlejší místnosti zaslechne ... dnes v dopoledních hodinách byla uvalena vazba na bývalého ředitele známé nemocnice za zmanipulování zakázky, praní špinavých peněz a sjednávání výhody při veřejných zakázkách. Vladislava v poutech odvádí eskorta.

Prokletí básníci v nás, milovníci, čekatelé, bojovníci procházíme spletitými labyrinty života.
Uleháme s vědomím, že né každý dokáže být ředitel ...


29 komentářů:

  1. Ty jsi prostě spisovatelka. Skvělý příběh.V životě není nic zadarmo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Obdivuji každého, kdo napíše ucelený text, který má patu a hlavu a nehoní slovesa ve větru, to je spisovatel.

      Vymazat
  2. No.... jako ze života! nebo je?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Málo jsi mi koukala do očí.

      Vymazat
    2. Já nemyslela přímo tebe, já myslela z tvé minulosti nemocniční, či někdo z tvého okolí....

      Vymazat
    3. Autorka toto může použít ve své knize života.

      Vymazat
  3. Vypadá to, že komentáře už se "prošťouchly", tak to zkusím ještě jednou.

    Ženy by měly svá překvapení říkat vždy jako první. Nejenže to je slušnost vůči dámě, ale jak je vidět, někdy to může ušetřit i problémy do budoucna. I když obávám se, že právě tyhle problémy by si svou cestu našly i tak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Velký kus pravdy jsi napsal, muži mají touhu po kariéře, po postech daleko silnější než mi ženy. Ale stále opakuji, že ty jsi gentleman.

      Vymazat
    2. Pozor, lovy na "gentlemany" mohou dopadnout taky třeba takhle:

      https://www.super.cz/663007-petr-janda-doplatil-na-prilis-zivy-sen-po-bitce-skoncil-s-obrovskym-monoklem.html

      Byla by zajímavá anketa, kde by čtenáři hlasovali:

      - zda to byl jen živý sen
      - nebo selhala trpělivost Martě
      - nebo to byla sedmička Martela v prvním patře vily, a "cesta dolů po schodech".

      Zajímavé bude sledovat v kronice pražských celebrit, jak se objeví kamuflován na pohřbu Karla Gota...

      N.

      Vymazat
  4. Krásný příběh, i když nemá šťastný konec. Alespoň pro jednoho z účastněných.
    Vím, že jsme to tu psali mnohokrát. Umíš psát, krásně a poutavě. Vím, že tvoji knihu bych si přečetla jedním dechem. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bojím se, že koníček není závazek a když člověk začne psát jinak, na textu se to podepíše. Já budu asi navždy blogová, jsem taková sloupkařka.

      Vymazat
  5. Takový je život...
    Hezky, čtivě napsáno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Život nám dává zabrat, ale i nás těší, je třeba psát o jeho cestách.
      A děkuji, od tebe mne pochvala těší, umíš se slovy čarovat.

      Vymazat
  6. Opravdu poutavě jsi napsala ,,příběh". Příběh ze života.
    Fakt Simi, umíš!
    Pěkné dny!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Životní cesty každého z nás jsou na deset románů a já moc děkuji, potěší mne, když se dobře čte. Je to větší dřina i radost zároveň.

      Vymazat
  7. Nejvyšší vrcholky bývají nejkrásnější, ale taky se z nich padá nejdéle a nejhlouběji. Velmi smutný příběh...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale kdybychom je neokusili, nezformovali bychom v sobě takové osobnosti, které v pokročilém věku šplhají a šplhají na vrcholky, leckdy bez kyslíku.

      Vymazat
  8. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby promluvila první ona...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stejně, neměli ve hvězdách napsanou společnou budoucnost.

      Vymazat
  9. Blondýnko, krásně se mi to četlo. Je to ze života. Měj hezkou sobotu.

    OdpovědětVymazat
  10. Simi, krásně píšeš, čte se to jedním dechem. Smutný příběh se smutným koncem, kdo ví, jak by se děj vyvíjel, kdyby mu ona jako první předala bílou obálku.
    Přeji pohodový víkend. D.

    OdpovědětVymazat
  11. Simčo, čtu si komentáře a jestli to chápu dobře, je to přímo Tvůj příběh z Tvého života, ne od kolegyně, nebo kamarádky. Nebo se mýlím? D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemýlíš, já neumím lhát a vyvracet nesmysly, na přímý dotaz, přímá odpověď.

      Vymazat
  12. Krásně napsané... Příběhy že života jsou nejlepším námětem, i když tenhle nejlépe nedopadl. I když se nikdy neví...Mohlo být i horší se s ním v tom vézt.

    OdpovědětVymazat
  13. Na čtení u tebe si vždycky musím udělat čas, hezky napsané. J.

    OdpovědětVymazat
  14. Skvěle napsáno.I když bolestivé v tu chvíli, vlastně vše dopadlo přesně tak, jak mělo. Bolestivá je však ta cesta, kdy se musíme přesvědčit, že to dopadlo přesně tak, jak jsme potřebovali,
    i když ne tak, jak jsme si vysnili...
    Jeden z nejtěžších úkolů na světě, tohle přijmout...Simi, jsi skvělá sloupařka, ale hlavně silná ženská.

    OdpovědětVymazat
  15. Taky mám ráda krátký texty...:)

    OdpovědětVymazat
  16. Mít děti je dar a peníze samozřejmě také potěší, ale jak je vidno třeba u Nemocnice na Homolce, někdy ta radost má hodně nul.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.