středa 16. května 2018

O Ronaldech ...

V lednových dnech roku 1981 zasedl do Oválné pracovny Bílého domu 40. americký prezident Ronald Reagan.
Za dva měsíce na to doskákalo do našeho oválného dvora štěně boxera a na počest zvolení americké hlavy státu dostalo jméno Ronald. Oba jmenovci na rozdílných stranách planety započali vládu, v níž eskalovala studená válka, boj s drogami nebo boj proti imigrantům, každý po svém, každý ve své pracovně.
V dobách blahobytného socialismu se na všechny hafíky volalo Azore, Alíku, na našem dvoře se rozléhalo majestátní Ronalde.
Toto zvučné, hodně dráždivé oslovení vzbuzovalo údiv, ještě větší nerozum se ale posléze ukázalo rozhodnutí mého renesančního otce. Výchova na cvičáku je drsná, zbytečná a omezující, psa vychováme v míru doma.
Nevychovali, Ronísek rostl jako dříví v lese a cestu životem si razil jako bagr.
Pravidelné procházky končily se stejným scénářem. Pes šel chvíli způsobně podle nohy, pak jeho pozornost vyrušila kočka nebo pták, vytrhl se a utekl. Z přilehlých zahrad, parků, sídlišť se utečenec přiváděl uslintaný a doprovod totálně vyflusaný.
Povinné větrání v blízkosti hřbitova ukončilo několik hlídek VB. Ronald, celý šílený se rozeběhl brankou na místa posledního odpočinku. Právě probíhající tryzna, provázená dechovou kapelou ho natolik potěšila, že začal zvesela poskakovat mezi truchlícími, vdově oblízal smuteční obuv a za halasného Fuj se rozeběhl do nitra hřbitova. Pobíhal po hrobech, shazoval vázičky, upravoval větve, několik hrobů si označil pro případ další návštěvy.
Osoby, pečující o hroby svých blízkých mne urputně vyzývali k okamžitému odchodu, Ronďa právě běhal s mašlí Spi sladce dědečku a vypadal nadmíru spokojený.
Běsnění rozvášněného psiska ukončilo několik hlídek VB, které za pomoci dobrovolníků utvořili rojnici a po vzoru majora Zemana a dílu Vrah se skrývá v poli, začali utahovat smyčku. Ronald pochopil, že se na něj řítí přesila, rozvalil se na obrovský hrob německého továrníka a celý spokojený ho na rozloučenou ochcal.
Incident vyšetřovala přestupková komise Místního národního výboru a okrajově i partaj, zda se nejednalo i o provokaci ze strany kapitalistického tábora, protože narušený funus psem Ronaldem mohla zosnovat i protistrana.
Své by mohla o diverzantovi vypovědět i poštovní doručovatelka Benešová. Jen jednou otevřela branku, jen jednou vešla na náš oválný dvůr. Paní pošťačku jsme našli stojící na tarasu, kde nad hlavou držela brašnu, ze které se sypaly dopisy, pohledy, které Roneček zvesela tahal po záhonech. Tato jednostranná zábava se ojí a tak nebohé ženě začal upravoval krepsilovové ponožky, které vyčuhovaly z pošťácké obuvi. Drsným jazykem boty vydrbal a pak je kouzelně doslintal.
Žena prosila, žena žebrala o vysvobození a ještě ten den si zažádala o změnu doručovací trasy.
Podobnou nerozvážnost učinil, opět jen jednou strýc Jenda, který z šífu dorazil na návštěvu v bílých zvonových kalhotách.
Roneček ho divoce uvítal, předními tlapkami se mu opřel o ramena. Tváře mu olízal stranicky po vzoru soudruha Brežněva, očuchal podpaží a pak ho zaujaly právě ty široké zvonové kalhoty.
Po příchodu mého otce, který reagoval na zběsilé prosby, se naskytl pohled pro bohy. Vyděšený Jenda stál opět na dvoumetrovém tarasu, tentokrát hubou ke zdi, velebnosti, Ronečkovi se totiž moc zalíbilo přiškrcené mužství v obtažených kalhotách a nebohému muži ho začal oslintávat a jinak upravovat. Znásilněného strýce Jana otec udobřoval gruzíňákem, u něhož muž tklivě plakal, že ho kalhoty stály všechny diety za celý měsíc a chtěl jimi oslňovat ženy v nočním podniku Havana. Domů odjížděl v teplácích mého otce a večer, aby ho nikdo neviděl, takový to byl manekýn.
Roneček za trest nedostal večeři, kterou mu pak pod rouškou tmy na zapřenou donesla moje mamka, přeci nebudeme trestat psa za kalhoty jednoho vola.
Dlouho nás provázely podobné příběhy, protože né nadarmo se psi mají a musí vychovávat, mají se jim stanovit mantinely a určit pole působnosti. Ronald byl milý, přítulný, ale šíleně divoký, šíleně nevychovaný.
A najednou se to stalo, Roneček přestal skákat. Chodil kolem mne, otíral se svou žíhanou hlavu kolem mých nohou, seděl vedle mne na oválném dvoře a hlídal mne jako ostříž.
Čím více se mi vzdouvalo bříško, tím více byl pes klidnější, pozornější a hlídal každý můj pohyb. Do porodu už zbývaly jen dva týdny a Ronísek si za barákem začal vyhrabávat obrovskou díru. Chodil si do ní pak lehat a jeho oči byly zvlášť smutné.
Čtvrteční letní bouřka mi přinesla za vydatného deště dceru. Ve stejný čas hledal můj otec Ronečka, který se bouřek šíleně bál. Našel ho ležet v díře a odpočívat. Nevadily mu kapky deště, nevadilo mu nebeské běsnění.
Náš Roneček odešel navždy do psího ráje. Říká se, že něco starého musí odejít, aby mohlo přijít mladé.
Přišlo, má dcera je hravá, veselá, stále lehce dětinská, má svůj svět, nemá mantinely.
Ronečku, tam nahoru na obláček ... já ti DĚKUJI.




Fotku jsem si zapůjčila z Labet.sk, protože fotku našeho Ronečka bohužel nemám, ale mám ho stále v srdci.
Tímto povídáním bych ráda reagovala na Výzvu u KITTY a dokázala, že i kovaní kočkomilové dokáží milovat psy a jejich svět.
Přeji všem krásný zbytek týdne, prší a naše zem zase kouzelně voní po vodě.

30 komentářů:

  1. Moc pěkné. Psi a pošťačky, ty příhody by stačily na tlustou knihu povídek. Vnučka čeká miminko, mají doma tři psice, ty ji stále hlídají a na procházce se od ní ani nehnou.   

    OdpovědětVymazat
  2. Ronald, to zní hrdě a podle tvého vyprávění takový i byl. Se psem je život pestrý, někdy hodně pestrý, ale bez něj, tak trochu nuda 😀😄

    OdpovědětVymazat
  3. Blondýnko, ještě, že jsem sama doma. Tak jsem se řehtala a hýkala, že by mě manžel asi nechal vyšetřit na psychiatrii. Bála jsem se, aby díky otevřenému oknu nezvonili sousedi, jestli se mi něco nestalo.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak nakonec i přes to lehké a ftipné povídání jsem zamáčkla slzu. Parádně sepsané, ovšem u tebe nic neobvyklého ...

    OdpovědětVymazat
  5. Vtipné, napínavé, smutné a celé prostě vřelé. Moc pěkně jsi to napsala.

    OdpovědětVymazat
  6. Než jsem došla ke zmínce o mé Výzvě bylo jasné, že do výzvy patř! A když nabízíš, beru. Ne všichni k tobě chodí (čímž jim moc pěkného čtení uniká), přivedu je přes toto laskavé a humorné povídání k tobě na blog. A děkuji

    OdpovědětVymazat
  7. Moc hezky napsané. Vtipné i smutné, takové ze života. Přesto si myslím, že Roneček nebyl ani tak nevychovaný jako nevybouřený. Někteří psi potřebují víc, jiní méně. Ti, co potřebují víc, způsobí, že máš ruce jak Saxana, opkud jim to nedáš. Nebo křičíš jako pominutá, zatímco oni si zařizují to, co ty jim nedáš. Dříve se to nevědělo tolik, jako dnes. S traktorem taky nepojedeš závody F1, stejně tak se závoďákem nemůžeš svážet hnůj.

    OdpovědětVymazat
  8. Krásný příběh, potěšila jsi mě. No, psy také neumím cvičit, ani vychovávat, to naštěstí dělá muž. Já se o ně starám, aby měli plné a čisté misky, pelíšky i kotce. Vozím po veterině, starám se o ně, když jsou nemocí. Odměnou je jejich nesmírná láska (samozřejmě oboustranná).

    OdpovědětVymazat
  9. Tys mě Blondi dojala, jak jsi výzvu pojala. Že pejsky nemusím mě trošku mrzí a oči mi teďka normálně slzí!

    OdpovědětVymazat
  10. Řehtala jsem se nahlas a na konci mi slza ukápla - skvěle napsané, Simi!

    OdpovědětVymazat
  11. Musela jsem se smát, když jsem si to napsané představovala.Žití s Ronaldem muselo být opravdu pestré. Dojemné jsou poslední věty o něm.

    OdpovědětVymazat
  12. Nádherné spojení lidského a psího světa, nádherné propojení mezi zrozením a smrtí. Já tě mám spojenou spíše s kočičáky, ale vidím, že zkušenosti psí máš také bohaté. Jak já vím, o čem píšeš...také jsme psa nedokázali vychovat k ukázkové poslušnosti. Někdy to byla legrace, někdy trapasy, občas peklo.

    OdpovědětVymazat
  13. Obyčejné radosti života16. května 2018 v 17:23

    Super psaní, Simčo. Život se psem je úplně jiný než bez něj. O dost bohatší, i když některé chvilky mohou být náročnější. Krásně se mi tvůj článek četl.

    OdpovědětVymazat
  14. Ať dělám, co dělám, nemůžu se tomuhle článku smát. Jsem až příliš v kůži paní pošťačky, truchlících na pohřbu i Jendy s novými kalhotami. Psů se bojím a stát se mi něco takového, patrně byste mě museli hodně dlouho křísit. S nejistým výsledkem.

    OdpovědětVymazat
  15. Krásně a hlavně s láskou sepsané...

    OdpovědětVymazat
  16. Při scénce z hřbitova jsem se upřímně zasmála My jsme měli podobného rošťáka, jmenoval se Roy ale jinak než "Duro" - Tvrdý, mu nikdo neřekl. Tím se myslela jeho hlava, nedal si říct. Všichni jsme od něj utrpěli alespoň malé kousnutí a všichni nám říkali že ho musíme mít opravdu rádi (v tom smyslu že oni už by mu zakroutili krkem)

    OdpovědětVymazat
  17. Fakt takhle umřel? No to mě dostalo...i přes veselou a vtipně napsanou story. To je mi teda líto, Roneček jeden

    OdpovědětVymazat
  18. Jako bych četla o našem Jackoušovi. Stejně silná a nespoutaná osobnost. Že by na tom měla podíl i ta americká jména?

    OdpovědětVymazat
  19. [15]: Máte veškerou mou podporu. Psů se bojím. Vím proč. (A spíš za to můžou páníčci...promiň, Simí, tací, jako Ty.)A může mi kdekterý jejich "páníček" říkat - on nic nedělá. Jsem na infarkt i bez toho, ještě aby něco dělal.

    OdpovědětVymazat
  20. Štěstí v mém životě17. května 2018 v 12:54

    Myslím, že soužití se psem má mít svá pravidla, protože bych také nechtěla stát u vás doma Simi na terase celá vyklepaná, ani být uslintaná :o)) v nových kalhotách. Znám několik psů z okolí, kteří pánům neustále utíkají, koušou lidi procházející ulicí do lýtek, straší děti. To je ta horší stránka nezvládnutých psů.

    OdpovědětVymazat
  21. Tvor s takovým jménem většinou nepatří k těm, kteří se pokorně přizpůsobují. Moc pěkně popsáno, myslím, že nebožtík by měl radost, jak to na jeho pohřbu dopadlo .

    OdpovědětVymazat
  22. [1]: Já jsem druhou půlku života kočková a i kočky jsou takové starostlivé

    OdpovědětVymazat
  23. [10]: Roneček byl tak inspirativní, že bych takových veselých příběhů mohla vytáhnout   

    OdpovědětVymazat
  24. [17]: Mnohokrát děkuji

    OdpovědětVymazat
  25. Nádherné povídání, moc jsem se pobavila, možná tím spíš, že podobný způsob "výchovy" zvolil tatínek u našeho vlčáka Maxe, takže je mi to všechno takové blízké. A v závěru ukápla slza, velkolepé jméno, velkolepé příběhy a velkolepý odchod.

    OdpovědětVymazat
  26. Díky za tip, okamžitě se jdu po Babičkovství podívat!! Dobrá věc pro psavce viď.

    OdpovědětVymazat
  27. [28]: Nikde jsem Babičkovství nesehnala. Copak je to za zvláštní knihu? Nevyrobila ti ji dceruška?

    OdpovědětVymazat
  28. Ovšem pojmenovat ho Regy, to už by byla moc velka privokace...A pořídit si tenkrat dva psy, Ronalda a Regyho...raději nedomyslet...

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.