sobota 26. května 2018

Nepokradeš ...

Dívám se na dno sklenky a hledám odpověď.
Mé myšlenky jsou opředené bolestí, zmatkem, nepochopením.
Nevnímám okolí, nepouštím si k sobě smích.
A když, je křečovitý, afektovaný.
Obracím do sebe další, další sklenku. Toužím se opít.
Odhmotnit. Odrovnat. Znecitlivět tělo i duši.
Prahnu po výpadku.
Čím více do sebe rvu alkohol, tím více jsem střízlivá.
Dnes v noci jsem ten nejsmutnější a nejopuštěnější klaun, co usíná s prvními ranními paprsky.
Vstávám se dvěma kocovinami. Fyzická trápí miliony neuronů, morální mne sežere za živa.

Známe se spolu přes čtyři desítky let. Hrály jsme si na stejném písku.
Ve stejné čtvrti jsme pobíhaly jednou dlouhou ulicí. Chodily jsme do stejné cukrárny pro eskymo.
Cvičily jsme v totožné sokolovně a písanku jsme otvíraly na lavicích stejné školy.
Na chlup podobné dětství olemované alejí kaštanů.
Já a Ona.
Osud tomu chtěl, okolnosti pomohly, pracovala u mne.
Pracovitá, oblíbená v kolektivu i za pultem. Dříč, makáč, úderník. Samé superlativy.
Dlouhých 26 let se pracovní spojené nádoby plnily úsilím.
Já zaměstnavatel, Ona zaměstnanec.
Vzájemná důvěra, respekt.

První anonym. Druhý anonym. SMS se zaručenými informacemi.
Několik měsíců byl led tenký, okraj vratký a kdo se chytí do smyčky ?
Chytila se, lapila se, uvízla v návnadě až po uši.
Ona.
Sedí proti mně, chladné oči, žádné emoce, nic.
Nepláče, neklepe se, nelituje, neomlouvá se.
Bez studu vypráví story s blbým dějem.
Ona, manžel / ve skříni mu visí uniforma Pomáhat a chránit / a kamarádi.
A já, my všichni, kteří jsme bezmezně důvěřovali.
My všichni blbci, co jsme ukazovali lidskou tvář.

Už nehledám útěchu v alkoholu. Neničím si mozkové závity kvůli člověku, ke kterému je škoda opřít
i jízdní kolo.
Občas se tupě zadívám. Občas si vzdychnu tak hlasitě, že se sama sebe leknu.
Jsem prázdná, nic se do mne nevejde, nic nechci přijímat.
Trpím syndromem těžké deziluze.
Chodí kolem mne tiše, v tom tichu jsou hlasitým vysvobozením i nástěnné hodiny.
Dejte mi čas, dejte mi prostor, třeba zase začnu věřit, že NEPOKRADEŠ ....


40 komentářů:

  1. Zbývá potěšit tě tím, že už víš. Že už nebudeš okrádaná. A že se zde můžeš vypsat ze zklamání. Hodně podvrtnutý kotník tě znehybní, ale neporazí - po nutném čase zase vstaneš a půjdeš. Dopředu, třebaže bez berliček "dobré zaměstnankyně". Taková nepodrží, ale podtrhne, když to jde. Držím ti palce - ale neopíjej se alkahólem, raději se zaber do práce, která tě těší, a relaxuj... nebo to není tvůj příběh? Přála bych ti to. Přeji pěkné budoucí dny

    OdpovědětVymazat
  2. Zklamání bolí, ale přebolí, chlast nic neřeší, jen budeš mít kocovinu nebo Ti bude ještě hůř...

    OdpovědětVymazat
  3. Zrada a zklamání z vlastních řad, to bolí hodně. Nechápeš, nechceš věřit, hlava to prostě nebere. Obrovské rozčarování, ale všechno přebolí

    OdpovědětVymazat
  4. Zklamání někým koho znáš tolik let moc bolí. Ztracená důvěra se těžko hledá.

    OdpovědětVymazat
  5. Důvěra je křehká nádobka, která se snadno rozcinkne a špatně lepí dohromady. Člověk si vždycky říká, co asi žene lidi, aby s takovými nádobkami házeli o zem. Většinou se totiž ukáže, že tím důvodem je touha po něčem, co vlastně nepotřebují, zatímco na té cestě nevědomky ztratí to, co je podstatné. Ale jo, zapít se něco takového dá. Jednou.

    OdpovědětVymazat
  6. Když nás okrade cizí člověk máme strašný vztek, ale když to udělá kamarádka, dokonce celoživotní, je vztek doplněn bolesti, zklamáním. A nyní je dilema, jak se zachovat jako zaměstnavatel. Firma je rodinná a tak je i ta krádež citlivější. Ona se k tomu staví chladně... propustíš ji ?

    OdpovědětVymazat
  7. Jen ještě takový příběh, který je proti tomu tvému (je-li to tvůj?) brnkačka..., ale je z blogového přátelství.

    OdpovědětVymazat
  8. [8]: Já se obavám, že jsi to nepochopila.

    OdpovědětVymazat
  9. [6]: Okamžitå výpověď.

    OdpovědětVymazat
  10. Jo jo - život není žádný peříčko. Je to jak louka posetá fialkami,ale běda, když si ňákou utrhneš - hned tě všichni kopnou do prdele.

    OdpovědětVymazat
  11. [9]: Pochopila jsem tě.

    OdpovědětVymazat
  12. Blondýnko, je to rozhodně zklamání a k nasr..í. Já jsem naprosto stejná. Důvěřivý blbec, který je nepoučitelný a bohužel náprava v nedohlednu není. Já vím, to není útěcha. Já vlastně žádnou nemám. Mně jedna "kamarádka" ukradla doma celou tržbu, kterou jsem před chvíli přinesla z butiku, který jsem vlastnila. A přímo z kabelky. Naštěstí jsem to za chvíli po jejím odchodu zjistila a vydala se za ní. A mohla bych vyprávět dál. Růžové brýle nosím pořád. Vlastně jsem ale ráda, já musím žít s vírou v lidi. Měj dnes lepší den.

    OdpovědětVymazat
  13. Jo, to tak je. Od blízkých lidí je to vždycky rána do zad, která překvapí a neskutečně mrzí.

    OdpovědětVymazat
  14. Moc mě to mrzí, od těch, kterým věříme půl života je to o hodně bolestivější. Včera jsem na tebe kolem osmé intenzivně myslela, vracela jsem se z Němec a objížděli jsme celé Ústí a já na něj koukala, a říkala si, tady někde žije jedna strašně silná ženská v křehkém těle.  Tak ti přeju ať se z toho zklamání oklepeš, byť hořká pachuť bude ještě dlouho převládat....

    OdpovědětVymazat
  15. [1]: Ani kdybych napsala knihu, nepomůže.

    OdpovědětVymazat
  16. [6]: Nebyla to kamarádka, ale byl to člověk, který se hřál ve výsluní, byl preferován, měl se jako prase v žitě.

    OdpovědětVymazat
  17. Ta krádež je teda dost rozsáhlá. Není to jen ojedinělé uklouznutí, ale systematické okrádání, jak tuším, když to šetří orgáni. Ach jo. Simčo, drž se.

    OdpovědětVymazat
  18. Simi, chápu tě, znám to. Bohužel, i takové věci se stávají. Protože máš své zásady, víš, co bys nikdy neudělala a očekáváš totéž od druhých. O to je to zklamání větší. Tak doufám, že je zloděj(ka) už potrestaná! Přeji, ať tě obklopují lidé, kterým můžeš důvěřovat.

    OdpovědětVymazat
  19. Neutápím bolest v alkoholu, na bolest musí mít člověk střízlivou hlavu, aby pochopil, co je špatně. Mnohem dřív se oklepe, i když to bude bolet ještě hodně dlouho a že si občas vzpomene, to ano.

    OdpovědětVymazat
  20. Tak tahle story bude chtít na vyléčení pořádně dlouhý čas. A bude delší, než bývá obvyklé, obzvláště když jste se tak dlouho znaly a důvěra byla veliká.

    OdpovědětVymazat
  21. Nech odplout prvotní emoce a šok, je to potřeba...čas je nejlepší lék na vše, ale to Ty jistě už dávno víš.

    OdpovědětVymazat
  22. Je to víc než smutný příběh, zklamání bolí, zvlášť když to byla kamarádka. Myslím že všichni známe podobné i horší příběhy, buď osobně nebo z vyprávění. Často jde právě o peníze... Čímž tě samozřejmě neutěším, musíš to pomalu strávit sama. Doufám jen ve spravedlnost soudů

    OdpovědětVymazat
  23. Simi, znám ten zmatek a překvapení, když na to přijdeš, když to nečekáš a člověk, kterému důvěřuješ, tě okrade a ještě se tváří!

    OdpovědětVymazat
  24. Tomu se říká sviňa převlečená za kamarádku V dnešní době se dá věřit jenom sobě samému ... Spolehlivého a poctivého spolupracovníka, aby hledal v pravé poledne s baterkou ... je to smutné Než bych ji propustila asi bych ji ještě dala přes držku Simčo, mě to naštvalo, jako by se to stalo mě

    OdpovědětVymazat
  25. Jo,to znám. Bohužel. Bolí to a sere to.Nemůžeš uvěřit. Okamžitá výpověď je zcela v pořádku. Ono to přejde, ale trpký pocit zůstane. Úplně vím, jak ti uvnitř je. Držím palce, Simi.

    OdpovědětVymazat
  26. To je moc smutná zkušenost. Mrzí mě, že jsi jí musela projít. Mám tě ráda Simi

    OdpovědětVymazat
  27. Tam, kde to člověk nepředpokládá, je to vždy nečekaná,nepříjemná rána pod pás. Je jasné, že je to pro Tebe zkušenost,která v Tobě určitou hořkost zanechá. Ale Ty určitě zase časem roztříštěnou důvěru najdeš.

    OdpovědětVymazat
  28. To je opravdu smutný... a je to těžší o každý společně strávený rok. Ten moment, kdy odprýskne nablýskaný lak, no, ten se překonává opravdu hodně těžko. Kéž by ale obě kocoviny brzy přešly - a nezanechaly po sobě hořkou pachuť.

    OdpovědětVymazat
  29. Tak tohle tedy bolí...

    OdpovědětVymazat
  30. Štěstí v mém životě28. května 2018 16:39

    Tak tohle je těžce stravitelné Simi, je to tvrdá realita. Byla tolik "potřebná", že odhodila vše za sebe a stala se z ní zlodějka? Zřejmě ano...A co mi to připomíná? Když můj muž zaměstnával jednoho pana inženýra a pak měl divný pocit, že na něj něco šije. Ohledně jedné záležitosti se raději jel do ciziny přesvědčit na vlastní oči a ejhle, byl to podvod jak hrom a prachy by byly v čudu!! Bylo to na poslední chvíli, ale vše můj muž zachránil. A to jsme se s tím zaměstnancem znali několik let ještě dávno předtím, než u nás začal pracovat. Také trpká zkušenost, ale vše přebolí, vše se překoná.

    OdpovědětVymazat
  31. Tak to je vážně hrůza I já jsem stále při svém vyšším věku    , který si nepřipouštím    , celkem naivka a u lidí věřím jen v to nejlepší....

    OdpovědětVymazat
  32. Simi, tak to je síla. Z Tvého dalšího příspěvku jsem pochopila, že to bylo asi ve velkém, nebo větším. No, ty soudní tahanice Ti nepřeju, ale snad vše dobře dopadne.

    OdpovědětVymazat
  33. A to ještě jisty politik tvrdí že "Všeci kradou"...

    OdpovědětVymazat
  34. Uff! Tak to je těžká rána! Chápu, že to bolí a prozření je těžké. Nezbývá, než se s tím poprat. Pachuť bude znatelná ještě dlouho, neboť i řešení bude dlouhé. Ale děláš co musíš, co je potřeba. Hodně síly ti přeji.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.