Nepokradeš ...

Dívám se na dno sklenky a hledám odpověď.

Mé myšlenky jsou opředené bolestí, zmatkem, nepochopením.

Nevnímám okolí, nepouštím si k sobě smích.

A když, je křečovitý, afektovaný.

Obracím do sebe další, další sklenku. Toužím se opít.

Odhmotnit. Odrovnat. Znecitlivět tělo i duši.

Prahnu po výpadku.

Čím více do sebe rvu alkohol, tím více jsem střízlivá.

Dnes v noci jsem ten nejsmutnější a nejopuštěnější klaun, co usíná s prvními ranními paprsky.

Vstávám se dvěma kocovinami. Fyzická trápí miliony neuronů, morální mne sežere za živa.

Známe se spolu přes čtyři desítky let. Hrály jsme si na stejném písku.

Ve stejné čtvrti jsme pobíhaly jednou dlouhou ulicí. Chodily jsme do stejné cukrárny pro eskymo.

Cvičily jsme v totožné sokolovně a písanku jsme otvíraly na lavicích stejné školy.

Na chlup podobné dětství olemované alejí kaštanů.

Já a Ona.

Osud tomu chtěl, okolnosti pomohly, pracovala u mne.

Pracovitá, oblíbená v kolektivu i za pultem. Dříč, makáč, úderník. Samé superlativy.

Dlouhých 26 let se pracovní spojené nádoby plnily úsilím.

Já zaměstnavatel, Ona zaměstnanec.

Vzájemná důvěra, respekt.

První anonym. Druhý anonym. SMS se zaručenými informacemi.

Několik měsíců byl led tenký, okraj vratký a kdo se chytí do smyčky ?

Chytila se, lapila se, uvízla v návnadě až po uši.

Ona.

Sedí proti mně, chladné oči, žádné emoce, nic.

Nepláče, neklepe se, nelituje, neomlouvá se.

Bez studu vypráví story s blbým dějem.

Ona, manžel / ve skříni mu visí uniforma Pomáhat a chránit / a kamarádi.

A já, my všichni, kteří jsme bezmezně důvěřovali.

My všichni blbci, co jsme ukazovali lidskou tvář.

Už nehledám útěchu v alkoholu. Neničím si mozkové závity kvůli člověku, ke kterému je škoda opřít

i jízdní kolo.

Občas se tupě zadívám. Občas si vzdychnu tak hlasitě, že se sama sebe leknu.

Jsem prázdná, nic se do mne nevejde, nic nechci přijímat.

Trpím syndromem těžké deziluze.

Chodí kolem mne tiše, v tom tichu jsou hlasitým vysvobozením i nástěnné hodiny.

Dejte mi čas, dejte mi prostor, třeba zase začnu věřit, že NEPOKRADEŠ ....