O pranýři vlastních myšlenek ...

aneb jak jsem sama sebe překvapila ...

Mám už poměrně odžito, nečekám, spíše přijímám.

Do Madridu jsem odjela za poznáním, za odpočinkem a kdo pracuje s lidmi, ten pochopí, já utekla od lidí.

Měla jsem v plánu nasávat památky, čerpat z myšlenek a idejí jiných.

Prohlédnout si obrazy velkého El Greca, obejít El Escorial, dát si kávičku v Toledu.

Nu a k velkému překvapení jsem si nastavila zrcadlo, naleštila ho vlastním potem.

A tak jsem se ocitla před nádhernou stavbou z rudých malých cihliček, kde se uprostřed zabíjí zvířata.

Zabíjí se tu zvířata pro zábavu.

Co tu machruje ? Nabízí se odpověď, vždyť denně čtvrt století ukrajuje ze zvířecích mrtvol a slušně jí to živí.

Svatá pravda. Otupěla jsem, přesto když se na ty tuny masa dívám, občas mne obejde stín smrti.

Mám okamžiky, kdy mi ty hromady mrtvých zvířat dělají šoufl.

Jsem asi jediný řezník široko daleko, který neměl vepřové maso v puse asi čtyři roky, jitrnice, jelita nejí a

z ovaru by se osypal.

Na malá selátka, čerstvě poražená se vůbec nedívám. Že by citlivka ?

Přehání ? Je otrlá ? Nikoliv, jen přijímá život, jak leží, jak běží.

Stojím před arénou, stojím před budovou, kde krásným býkům dávají sbohem a kupuji si lístek.

Hodinu před začátkem se mi nervozitou štosuje žaludek.

Mám zmatek sama ze sebe, nechápu, jak dám skutečnost, že se zde budou zabíjet zvířata.

Vstupuji do pravé španělské koridy. Ozařuje mne slunce, vtahuje mne atmosféra.

Kolem mne tisíce lidí, mnoho národností.

Nastupují toreádoři, přijíždí statní muži na koních.

Stojí mi všechny chlupy na těle, mám sevřené útroby a v jediné vteřině splývám s davem.

Splývám s atmosférou, jsem vtažena.

Moje emoce se perou jen malou chvilku, vyhrává dav, jsem omámena přítomností.

Divadlo života a smrti.

Tleskám krásným mužům, kteří tančí s muletou, jejich vypracovaným tělům.

Vše má svůj řád, úroveň a není to pouze krvelačná podívaná.

Kontroverzní tradice, která vyvolává extázi, davové šílenství.

Stála jsem na pranýři svých myšlenek. Lynčovala jsem sama sebe. Tolik protichůdných emocí.

Jak budu žít s faktem, že jsem tleskala tak pokleslé zábavě ?

Budu.

Pro všechny pohoršené, zhnusené, chápu vás.

Také se mi příčí zabíjení.

Přesto jsem vděčná, na vlastní kůži jsem poznala, co dokáže dav, co dokáže s lidským potenciálem šílenství, extáze, nadšení.

Zkušenost, které nelituji, posílila mne a znova bych jí zopakovala. Je totiž nepřenosná.