Jen vůči sobě...

Celý dospělý život byl jeden velký slib, jedno velké předsevzetí.

Rok co rok jsem vydírala a obnažovala svou psychiku, chtěla jsem se stát lepší.

Zručnější, krásnější, sexy.

Milá dcerunka, sexuchtivá milenka, nejlepší maminka, manželka, pracovnice, údernice.

Chtěla jsem přestat kouřit. Chtěla jsem přestat chlastat.

Chtěla jsem přestat být něčí milenka. Chtěla jsem přestat být věčně nevěrná.

Toužila jsem přestat po nocích vyžírat lednici, zapíjet to rumem, abych usnula.

Tolikrát jsem flákla krabičkou cigaret do koše, tolikrát jsem protočila panenky, když jsem se ládovala.

Cpala, přežírala, hltala, jak moc já chtěla přežrat všechny ty boly, všechna bebíčka.

Čím víc jsem chtěla plnit všechna nesmyslná předsevzetí, tím víc jsem se točila ve spirále.

Neměla hlavu, neměla patu.

Neměla konce, neměla začátku a hlavně, začínala být na hraně.

Leden roku 2013.

Venku mrzne, sedím u psycholožky. Na dotaz, jak se cítím, odpovídám po pravdě.

Nechci lhát sama sobě. Cítím se jako tlustá, napchatá husa.

Jen mi nacpat do krku šišky a tlačit a tlačit.

Mám přes metrák, když jdu do kopce, funím jako dobytek.

Nebaví mě sex, chlapi mi smrdí. Abych v noci usnula mám předepsaných 6 prášků.

Nebavím se já se sebou, on mě už dávno přestal bavit život.

Mám celý den slitý v jeden celek. Nikam nechodím, nic nedělám.

Nemá to konce, nemá to začátku a hlavně, nechce se mi žít.

Jdu Pařížskou ulicí. Bolí mě noha, mám v ní zánět. Mé zimní boty jsou mi tak úzké.

Funím, nesnáším svět.

Přichází ke mně žena, do dlaně mi vmáčkne vizitku.

Mám se přijít zvážit, mám se přijít změřit.

Polibte mi prdel s váhou, polibte mi prdel s metrem.

Dodnes nevím, co mne přesvědčilo, netuším.

Možná poslední šance, možná poslední tah ? Pud sebezáchovy ? Bojovník ve mě ?

První měření... jateční, porážková váha, 19kg tuku navíc, 15kg vody navíc.

V pase krásných 115 cm.

Paní s váhou a metrem dává mému životu jiný rozměr.

Prožila jsem nejkrásnější období svého života, nejkrásnější rok svého života.

Znovu jsem se narodila. Nejen fyzicky, ale i psychicky.

Leden roku 2018.

Dnes je to přesně 5 let. Stále cítím v ruce ten lístek, tu vizitku.

Byla to příležitost, kterou jsem dostala poprvé a naposledy.

Dostala jsem letenku první třídy do života, já jí uchopila a ....

Já jí nepustím, to je můj slib, slib jen vůči sobě.

/ Důležitá poznámka autorky : netoužím slyšet, jak jsem skvělá. Začal nový rok, mnoho lidí bilancuje, touží se změnit.

Já už dnes z vlastní zkušenosti vím, že lze začít měnit život nejen v lednu. Na tom, abych měla stále krásných 69kg a o 42 cm v pase méně, musím dřít, musím makat celý boží rok. Ale stojí to za to.

A pokud tento příběh někoho přiměje vzít si pomyslný lísteček, budu fandit na cestě letenkou první třídy. /