Policajt v teplácích...

U krajnice stojí bodrý čtyřicátník.

Jeho obtloustlé tělo obepíná tepláková souprava, kule dej si doprava .

Anebo .. čím víc pruhů, tím víc Adidas ?

Nohy přešlapují ve vyšmajdaných sandálích.

Přijíždí auto a muž výrazně gestikuluje výstražný terčíkem a naviguje automobil.

" Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Připravte si, prosím, doklady "

Na mém maturitním vysvědčení se usmívá dovětek všeobecná zdravotní sestra.

Od prvního ročníku jsme byly úzkostlivě vedeny ke kultuře zevnějšku při výkonu praxe.

Modrobílou uniformu s naškrobeným čepcem po maturitě doplnil odznak, který jsme hrdě nosily jako důkaz naší odbornosti.

Lékaři svou neopakovatelnou autoritu získávali ve sněhově bílém mundůru.

Když šel po chodbě náš pan docent v naškrobeném plášti, který byl vzorně vyžehlen, po chodbě se rozhostilo ticho.

Šla úroveň obalená lehkou nadřazeností, šla autorita, vzdělání, ale i kus nonšalance doplněná motýlkem u límečku košile.

Celou atmosféru pouze rozbíjel zvuk naškrobeného pláště.

Lehce vrzal, lehce ševelil, ale každý věděl, kdo jde.

Nastupuji do nemocnice na plánovanou operaci.

Na příjmu mne přijímá dívenka v teplákové soupravě a ve skejtovém tričku. Ulehám na lůžko, tlak mi měří bodrá žena v zeleném tričku. Premedikaci mi píchá žena v bílé uniformě.

Na předoperačním vstupu se mi představí celkem čtyři sestry, všechny jsou moje a všechny jsou oblečeny do jiného modelu. Můj ty bože, jsem zmatená, jsem zhulená.

Usínám, raději, bojím se, abych uklízečku neoslovila jako paní lékařku.

Co kdyby mne zbavili svéprávnosti ? Ale já nevím, kdo je kdo, velebnosti ?

Na velkou vizitu přijde do malého pokoje celkem 18 lidí.

Jsem barevný člověk, jsem veselý člověk. Jenže já se v tomto procesí barevných lidí ztrácím.

Nevím, kdo je lékař, nevím, kdo je staniční lékař.

Nepoznám, kdo je medik, kdo je zdravotní sestra, přátelé, není to náhodou lampionový průvod ?

Né, je to velevážená vizita.

Mohu domů, stojím nahá u lůžka a klopotně se převlékám.

Do místnosti vstupuje naprosto cizí muž v civilu. Nerespektuje skutečnost, že se zde převléká žena.

Hlasitě se ozvu, nejsem puritán, nejsem kurva, co se ukazuje ve výloze.

Muž v civilu se ohradí. Já jsem lékař.

Lékař nebo úchyl ? V nemocnici to nemá nikdo šanci poznat !

Nejsem vyznavačem starých časů. Minulost je vánek v podobě starých fotek, vzpomínek.

Zlé necháváme rotovat v meziprostoru, hýčkáme si to krásné.

A víte, co patří k mým nejkrásnějším zážitkům na škole ?

Moment, kdy jsem si oblékla svou sesterskou uniformu. Zažijí tento přepych hýčkaného i dnešní děvčata na

zdravotních školách ?

Čeho se bojím ?

Bojím se panoptika lidských figurek, ve kterém se vůbec nevyznám.

A policista u krajnice nereálný ? Nikoliv, propouštěl mne z nemocnice lékař v teplákové soupravě.

/ jen jsem si nestačila všimnout, zda měl kule doprava nebo doleva /

Krásný víkend přeje blondýna.