sobota 4. listopadu 2017

Ta, která stála na hanbě..

Dostala jsem do vínku mix moravského a maďarského naturelu.
Koktejl plamenosti, temperamentu, neklidu, vášně mi sudičky zapsaly a předurčily mou cestu životem.
Získala jsem nastavení.
Nelze smazat, nelze přeprogramovat, je uvnitř.
Je zakódované a už od dětství mi dalo punc, stigma.
Ta, která stála na hanbě..

V miminkovském období jsem měla vše v opačném gardu.
V noci jsem řvala, ve dne spala. Obrácený den, všichni kolem padali.
Já šlapala svou trasu po postýlce. Neúnavně.
V mateřské školce jsem nezapadla mezi copatá děvčátka.
Vybočovala jsem živelností, všude mě bylo moc, všude jsem rušila.
A tak jsem začala pravidelně stát na hanbě.
Stačilo velice málo, jen mě zaměstnat, jen se mi věnovat.
Nezvládl to pedagog, nezvládla to rodina.
Žena, které bych měla říkat babičko, mě zavírala na půdu.
Stávala jsem tam sama. Byla tma. A já se šíleně bála.
Bylo mi pět let.

Z chodby školky jsem se přestěhovala na chodbu školy.
Stal se ze mě profesionální chodbař.
Rušila jsem, otravovala jsem, neklidem jsem uváděla učitele do šílenství.
V posudcích bylo psáno : Inteligentní, chytrá, zvídavá, ale nezvladatelná.
A přitom stačilo tak zoufale málo. Zaměstnat, zaúkolovat, věnovat se mi.
Stovky poznámek, stovky kázeňský přestupků, důtky, zhoršené známky z chování.
A na vysvědčení samé jedničky.
Byla jsem víc bita než jsem dostávala jíst.
Nikdo nevěděl a nebo nechtěl vědět, jak zkrotit živel.
Jak nenásilně srovnat jinak nesmírně citlivou duši, která jen měla neustálé pnutí.

Z chodby základní školy jsem se přestěhovala na chodbu střední školy.
Zde jsem měla prostory pro hanbáře moc ráda, dívala jsem se hodiny na nádhernou alej.
Když měl školník čas, kouřili jsme spolu.
Má profesorka i po třiceti letech říká, že tolik vzdoru, co viděla v mých očích, tolik nikdy neviděla.
Ale poprvé mně dali cíl, poprvé dal někdo mému žití jasnou ideu.
Koronární jednotka potřebovala temperament, rychlost, nasazení.
Akce střídala akci, napětí, živelnost, nic na překážku.
Poprvé v životě jsem nestála na hanbě.

A dnes ?
Rozumím si, chápu se a vnímám se.
Já už dokáži svůj jižanský pel křížený generací šílených Maďarů v sobě zaměstnat.
Boj, byl to šílený boj, kterému maličko otupily hrany věk a zkušenosti.
Táhnu a potáhnu si tu káru zbytkem života, ale věřte.... já už na hanbě nestojím.
PS. : Nikdy nedopusťte, aby lidský tvor stál sám.
Sám ve tmě, sám nepochopený, protože pak po zbytek svého žití bude utrácet spoustu peněz za psychologa.
/ svůj článek na téma týdne jsem napsala hlavně pro rodiče a jejich volbu trestu /
Krásný víkend vám přeji.


36 komentářů:

  1. Obrovská pravda. Kdo si hraje (tvoří, učí se, má koníčka...), nezlobí. Tvoje tvorba a napnelismus utvořila kolem tebe krásné prostředí a je dobře, že si rozumíš. A navíc poukážeš na nešvary, které lidem kazí mládí. Naštěstí v dnešní době jako dospělá si můžeš hledat cíle, abys byla spokojená a okolí s tebou vyšlo...

    OdpovědětVymazat
  2. Píšeš velmi zajímavě a dokážeš hned vtáhnout do děje. Byť jde o záležitost velmi citlivou, napíšeš to jako malou detektivní novelku. Je dobře, že všechny předešlé spáchané chyby  si dokázala přetavit v sobě na něco co ti dalo směr a dovedlo k poznání že ne ty, ale druzí měli jít na hanbu a že jseš stejně kvalitní člověk jak oni.

    OdpovědětVymazat
  3. "Když měl školník čas kouřili jsme spolu."

    OdpovědětVymazat
  4. To jste si teda prožila dost šílené mládí A od babičky to zavírání na půdu nebylo vůbec hezké...

    OdpovědětVymazat
  5. Beallaro, přečetla jsem si tvůj článek se zájmem i s pobavením. Vím, že poselství článku je v něčem jiném, ale pokusím se situaci vylehčit epizodou ze svého dětství. Nebudu to zas až tak od věci.

    OdpovědětVymazat
  6. Blondýnko, jako by jsi psala o mně. Jen s tím rozdílem, že ve mně je moravská, slovenská a pravděpodobně indická krev. Nikde jsem nezapadala, těch poznámek a důtky i ředitelské Můj temperament se uplatnil až v práci v marketingu, kde jsem se našla a kde jsem nebyla na hanbě, ale na výsluní. Díky za hezký článek.

    OdpovědětVymazat
  7. Simčo, vidím, že jsi byla pěkné číslo. A stačilo najít dostatek lásky. A tu jsi ty našla v dceři a vnučce - a abych nezapomněla, v kočičkách a zahrádce!

    OdpovědětVymazat
  8. [8]: A protože nejsem Matka Tereza..tak i u mužů...naštěstí

    OdpovědětVymazat
  9. [9]: Dobrá připomínka, no jasně!

    OdpovědětVymazat
  10. [8]: Ne byla, SimiBel JE (pořád) číslo.

    OdpovědětVymazat
  11. Velmi otevřené, za to ti děkuji. Jednou mě postavili do kouta, pak už nikdy víc. Mnohem víc mě trestali tím, že mě nutili jíst a když jsem odmítala, tak jsem musela sedět u stolu dokud to nedojím. Vyhrála jsem to, klidně jsem si u stolu poseděla 2, 3 hodiny někdy i déle Talíř zůstal vždy plný. Do dnes mi moje mamča říká, abych přesta, ale s čím. Jsem jaká jsem a jiná nebudu, protože jak píšeš je v tobě.

    OdpovědětVymazat
  12. Půdy mají svá hrozná tajemství.

    OdpovědětVymazat
  13. U Druhorozeného jsou každé narozeniny velký svátek, byl nesnesitelný už v břiše, jeho zabavit a uspokojit bylo hrozně těžké...i dnes.

    OdpovědětVymazat
  14. [11]: No jasně, číslo je pořád, pěkně vykutálené. Až ji přijedu jednou navštívit, jak jsme se kdysi dohodly, celé město pak bude naruby!

    OdpovědětVymazat
  15. [15]: To si piš! Ještě, že nás neslyší.

    OdpovědětVymazat
  16. [16]: Jako kdo že nás neslyší?   

    OdpovědětVymazat
  17. [18]: Tak ať slyší. Jsem schopná za své činy přijmout, co si zasloužím. Mně je totiž taky někdy dost!

    OdpovědětVymazat
  18. Úžasný a inspirativní článek, který mi dal opravdu hodně. Dnes vím, že o něm budu jistojistě přemýšlet. Mnohokrát díky za zveřejnění těchto slov! Je zvláštní, jak se k prudkému temperamentu člověka ostatní postaví - všichni reagovali stejně místo toho, aby se zamysleli a prostě to "zkusili jinak".

    OdpovědětVymazat
  19. Se svojí energií a s nepříliš idilickými vztahy v rodině jsi dětství i pubertu přežila celkem ve zdraví, psychika si určitě zařádila, ale přesto jsi to období zvládla. Máš pevnou vůli, která ti pomohla vyrůst v silnou osobnost. Ne každý rebel to dokázal

    OdpovědětVymazat
  20. [21]: Nenechala ses nachytat. Správná odpověď!

    OdpovědětVymazat
  21. Nedopustím, neboj! Vidím to na Matýskovi, on je živel plný emocí, ale už vím, jak na něj. Zaměstnávám ho doma a do školy si chodí odpočinout .

    OdpovědětVymazat
  22. "Nikdy nedopusťte, aby lidský tvor stál sám. Sám ve tmě, sám nepochopený, protože pak po zbytek svého žití bude utrácet spoustu peněz za psychologa."

    OdpovědětVymazat
  23. Tak já ti tedy dnes budu podle správného odhadu Sugr pochlebovat, jak je to na blogu mým zvykem . Mně se totiž tvůj článek líbí. Vychází z vlastních zkušeností nazíraných z důležitého odstupu, je napsaný citlivě i kriticky, má hlavu i patu i pěkný závěr s ponaučením.

    OdpovědětVymazat
  24. To, že jsi tak maličká stála sama ve tmě, je šílené, horší o to, že tě tam zavírala vlastní babička. Hrůůza. Já měla doma vždy rozsvícenou lampičku, kterou naši zasínali, až když jsem usnula.

    OdpovědětVymazat
  25. Občas jsem na chodbě skončila, ale kupodivu až na střední    Neměla jsi to Simčo jednoduché....já měla štěstí na milující babičku   

    OdpovědětVymazat
  26. V mém dětství se říkalo, že je takovéto dítě neukázněné- dnes hyperaktivní. K Tvému článku by se dalo hodně napsat. Měla jsem takovou spolužačku(říkalo se jí dračice) a i spolužáky.A pamatuji se,že zlobili vždy a všude .A ? ... vyrostli z toho. Jsou už dávno ,, normální". A svým způsobem jsou na třídních srazech pro nás zajímavější, protože máme na co vzpomínat a nasmějeme se.

    OdpovědětVymazat
  27. VÁŽENÍ A MILÍ BLOGOVÍ PŘÁTELÉ,

    OdpovědětVymazat
  28. Dnes by se řeklo, že jsi hyperaktivní s diagnozou ADHD. Napsala jsi to krásně. ustála jsi to. Víš, co nikdy nedopustíš, aby se stalo druhému ve tvé blízkosti.

    OdpovědětVymazat
  29. Připomnělas mně film Jako jed a mladou temperamentní kolegyni staršího projektanta či architekta, které říkali čardášovka.

    OdpovědětVymazat
  30. Ahoj vim jak ses cítila taky to znám když jsi jiná než ostatní a vybocujes s normlanosti a každý se diva na tebe jako na podivina... Já ale byla bita jako žito ... Škola mě nebavila a učitele taky ze me šileli

    OdpovědětVymazat
  31. taky jsem stávala v koutě, u nás se stávalo v koutě čelem ke zdi - poměrně nuda...stála jsem i na střední

    OdpovědětVymazat
  32. Přijde mi hrozne, že se lidé trestaji samotou. Vždyť to je nejhorší trest i pro mnohonásobne vrahy ... a my tak máme trestat třeba děti ...

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.