Ta, která stála na hanbě..

Dostala jsem do vínku mix moravského a maďarského naturelu.

Koktejl plamenosti, temperamentu, neklidu, vášně mi sudičky zapsaly a předurčily mou cestu životem.

Získala jsem nastavení.

Nelze smazat, nelze přeprogramovat, je uvnitř.

Je zakódované a už od dětství mi dalo punc, stigma.

Ta, která stála na hanbě..

V miminkovském období jsem měla vše v opačném gardu.

V noci jsem řvala, ve dne spala. Obrácený den, všichni kolem padali.

Já šlapala svou trasu po postýlce. Neúnavně.

V mateřské školce jsem nezapadla mezi copatá děvčátka.

Vybočovala jsem živelností, všude mě bylo moc, všude jsem rušila.

A tak jsem začala pravidelně stát na hanbě.

Stačilo velice málo, jen mě zaměstnat, jen se mi věnovat.

Nezvládl to pedagog, nezvládla to rodina.

Žena, které bych měla říkat babičko, mě zavírala na půdu.

Stávala jsem tam sama. Byla tma. A já se šíleně bála.

Bylo mi pět let.

Z chodby školky jsem se přestěhovala na chodbu školy.

Stal se ze mě profesionální chodbař.

Rušila jsem, otravovala jsem, neklidem jsem uváděla učitele do šílenství.

V posudcích bylo psáno : Inteligentní, chytrá, zvídavá, ale nezvladatelná.

A přitom stačilo tak zoufale málo. Zaměstnat, zaúkolovat, věnovat se mi.

Stovky poznámek, stovky kázeňský přestupků, důtky, zhoršené známky z chování.

A na vysvědčení samé jedničky.

Byla jsem víc bita než jsem dostávala jíst.

Nikdo nevěděl a nebo nechtěl vědět, jak zkrotit živel.

Jak nenásilně srovnat jinak nesmírně citlivou duši, která jen měla neustálé pnutí.

Z chodby základní školy jsem se přestěhovala na chodbu střední školy.

Zde jsem měla prostory pro hanbáře moc ráda, dívala jsem se hodiny na nádhernou alej.

Když měl školník čas, kouřili jsme spolu.

Má profesorka i po třiceti letech říká, že tolik vzdoru, co viděla v mých očích, tolik nikdy neviděla.

Ale poprvé mně dali cíl, poprvé dal někdo mému žití jasnou ideu.

Koronární jednotka potřebovala temperament, rychlost, nasazení.

Akce střídala akci, napětí, živelnost, nic na překážku.

Poprvé v životě jsem nestála na hanbě.

A dnes ?

Rozumím si, chápu se a vnímám se.

Já už dokáži svůj jižanský pel křížený generací šílených Maďarů v sobě zaměstnat.

Boj, byl to šílený boj, kterému maličko otupily hrany věk a zkušenosti.

Táhnu a potáhnu si tu káru zbytkem života, ale věřte.... já už na hanbě nestojím.

PS. : Nikdy nedopusťte, aby lidský tvor stál sám.

Sám ve tmě, sám nepochopený, protože pak po zbytek svého žití bude utrácet spoustu peněz za psychologa.

/ svůj článek na téma týdne jsem napsala hlavně pro rodiče a jejich volbu trestu /

Krásný víkend vám přeji.