...objímám své blízké, objímám své lásky, objímám své přátele. Pokud tak činím, dělám to spontánně, ale nedokážu objímat nepřátele, nedokážu objímat lháře a podvodníky, nedokážu se přetvařovat a objímat lidi, kteří mi ublížili.
S objetím je to jako s podáním ruky, nemám ráda leklé ryby, nemám ráda leklá objetí. Musím cítit přítomnost člověka, musím cítit, že i ten druhý se chce objímat, pak je to to pravé, radostné a pocit sdílení je maximální.
A která objetí jsou nejkrásnější...objetí rodiče, když má dítě úspěch, objetí milovaného muže, když mu přitom buší srdce jako o závod, objetí přítelkyně, které vyšel až na potřetí negativní výsledek na mamografu a to objetí malého, navoněného miminka...jo, tak to je bezkonkurenční....
10 důvodů proč se objímat
- Objetí vytváří důvěru a pocit bezpečí.
- Objetí zvyšuje produkci oxytocinu, hormonu štěstí, což zmírňuje pocity osamělosti, izolace a vzteku.
- Když se objímáte delší dobu, zvyšuje se také hladina serotoninu, který má vliv na trvale dobrou náladu.
- Objímání zlepšuje imunitu. Ano, i když zrovna hrozí přenost bacilů v chřipkovém období.
- Objímání zvyšuje sebedůvěru. Když vás někdo pravidelně objímá, cítíte se lepší, milovaní, více si věříte a máte se rádi.
- Objímání snižuje napětí ve svalech, zlepšuje cirkulaci krve a zbavuje bolesti.
- Objetí harmonizuje náš nervový systém. Dotek totiž uvolňuje napětí v kůži a tento nervový vzruch se přenáší do mozku.
- Objetí nás učí vstřícnosti, dávání a přijímání, sdílení.
- Objetí působí jako meditace nebo smích. Učí nás uvědomovat si přítomný okamžik, náš dech i tlukot srdce.
- Energetická výměna mezi objímajícími se lidmi je investicí do dlouhotrvajícího vztahu. Objímání totiž podporuje empatii a porozumění.
Objímání si užívám Mám svoji velkou rodinu-vždy se najde někdo
OdpovědětVymazatTak já dnes jedu za prostřední, tak ji pořádně obejmu
OdpovědětVymazatKrásně napsané a já už vím, proč mi schází onen serotonin. Holky, moc vám to spolu sluší.
OdpovědětVymazatMáš pravdu, objímání léčí.
OdpovědětVymazatCérko, to bych Ti přála mého nejmladšího vnuka, ten mě objímá pořád a vyznává lásku Když spolu mluvíme na Skype tak objímá noťas, je mu 8 let, snad mu to vydrží Pěkné adventní dny a objímat a objímat
OdpovědětVymazat[1]: Evi, přesně jak píšeš, taky si z dětství nic takového nepamatuju Škoda
OdpovědětVymazatČtu tvé pěkné vyznání a rady. Ani v naší rodině se objímání nekonalo, pokračuje to. Asi nasávám serotonin u mé psice a kocourka, protože ho mám zatím "přiměřeně" od nich
OdpovědětVymazatHned takhle ráno článek jako napsaný pro mě... Já neobjímám, rodinu zřídka, cizí lidi ještě méně, stresuje mě ta tělesná blízkost, takže včera jsem z objetí utekla a připadám si teď jako blázen... Ale vím, že na spoustu lidí má opravdu vámi popisované vlivy, ale pro mě to opravdu přináší jen stres a nervozitu... Hrozné, co si člověk z dětství přenese
OdpovědětVymazatSimi,pěkný článek Tak u nás se objímáme s našimi dospělými dětmi a s Eliškou taky Ukazujeme si jak se máme rádi
OdpovědětVymazatRodiče ( jestli je mohu takto označit ) mě nikdy neobjímali ani nepohladili. Můj děda mně to vynahradil, bohužel, když mně bylo 13 let,zemřel. Poprvé jsem se ráda objímala s manželem. Vždycky jsem toužila po objímání,cítila jsem se ale odmítaná a trvalo mně dlouho než jsem to překonala.Jsem objímavý člověk k milým lidem, klidně obejmu i klienta Mnohým lidem vadí objímání, dříve se to nenosilo.
OdpovědětVymazatAni u nás v rodině není objímání zvykem. Úplným opakem je přítelova rodina - ti se umějí vřele obejmout, dát pusu a říct mám tě rád. Je to moc hezké a pomalu se to od nich učím. I když zavolat mamce a říct jí při pozdravu "mám tě ráda, mami", stále nedokážu. Přitom u přítele je to úplně běžné, moc se mi to líbí, určitě to jednou chci své děti také naučit. Tak hezky se to totiž poslouchá... :)
OdpovědětVymazatSimi, jsem ti vděčná za tyto řádky. Člověk si mnohdy neuvědomuje, že to, co by rád měl a cítil, může sám dávat. Před Vánoci již budu mít maminku doma a to jsem se dověděla, že možná nebude chodící. Ale ona bude potřebovat objímat a cítit se v bezpečí a to určitě pomůže i mně. Možná nebude tak nerudná a otrávená, když ji místo mého zoufání a projevů bezmoci obejmu. Měj se moc krásně.
OdpovědětVymazat[11]: U nás je to právě stejně jako u vás. Ale právě jsem se vrátila z nemocnice od maminky a byla ji navštívit i její sestra s manželem a můj bratranec. Všichni jsme se přivítali polibkem a mírným objetím. A rodina mého bratra na Slovensku? ti se dokonce políbí na obě strany tváře.
OdpovědětVymazatČtu, že jste mnohá na tom podobně jako já. Také se objímání v naší rodině nepěstovalo. Proto jsem si ho nemohla přenést do dospělosti.
OdpovědětVymazatTa fotka, kde jsi s maličkou a pod ní jste obě ženy s maličkou - tvá dcera je ti tak podobná, že je to přímo tvá kopie!
OdpovědětVymazatRáda objímám, ale jsem děsně hrrr, tak jsem se naučila ptát: "Smím tě obejmout?" My se v naší rodině objímáme běžně, ale mnozí z přátel na to vůbec nejsou zvyklí, kamarádka mi dokonce sdělila, že je jí objímání nepříjemné...
OdpovědětVymazatTakové miminečko, to se to objímá U nás v rodině se objímání ani chválení nijak nenosilo. S mými dětmi už to bylo jiné, přesto si myslím, že i tam byly rezervy. Jsou to už dávno dospěláci, ale už si to nenecháváme utéct, na to není nikdy pozdě
OdpovědětVymazatSimčo musím pochválit nový design, líbí se mi moc. Už si nemusím brát svetr, teď je tady krásně teploučko i když je nasněženo
OdpovědětVymazatJe fajn, když člověk dokáže obejmout kdykoliv cítí potřebu to udělat. Mně jde objímání nejvíc u malého prince, nevidím ho tři dny a už mně chybí. Jinak mám trochu problém. Cítím lásku od dětství silně uvnitř, ale vyjadřovat emoce dotekem ...s tím mívám problém. Miluji své blízké někdy až bolestně, tolik bych jím to chtěla projevovat neustále. Ale nakonec se u dospěláků zmůžu "jen" na pusu a pohlazení po rameni. I když...co se narodil malý princ, "učím" se díky němu rychleji
OdpovědětVymazatVÁŽENÉ A MILÉ...
OdpovědětVymazatNa nějaké objímání moc nejsem...je to pro mě spíše narušení osobního prostoru Něco jiného je, když se třeba po dlouhé době setkám s člověkem, kterého vidím opravdu ráda... ale jinak spíš ne
OdpovědětVymazatTvůj minulý život byl určitě v Itálii Tady se objímají, líbají když potkáš skupinu lidí je to na delší dobu než se všichni se všemi takto pozdraví Ze začátku mi to i trochu vadilo, jak sama píšeš, dřív to nebylo v našich krajích zvykem..
OdpovědětVymazatJo, tomu říkám desatero. Mojžíš (nebo jak se jmenoval ten dědek) by se měl inspirovat u tebe . Já se objímám ráda. Teda dřív nerada, ale tady je to běžné stejně, jako podání ruky + samozřejmě polibek na tvář (obě tváře, ale je to takový ten náznak, jde o zvuk )tak se mi to zalíbilo.
OdpovědětVymazatTak už vím proč je mi při objímání tak fajn. V práci mám kolegyni, která vždy neomylně pozná, když potřebují obejmout. Je mi pak mnohem líp. V naší ani mužově rodině se to nedělalo. U nás ještě tak podání ruky. Objímám se se syny a jejich slečnami, ne moc dlouhou dobu, ale myslím, že si zvykli.
OdpovědětVymazatKrásný článek a úplně mu dávám za pravdu. Je fakt, že mí rodiče mne milovali, měla jsem moc krásné dětství, na které moc ráda vzpomínám, ale.... je pravda na na objetí se u nás moc nedalo. A později mi došlo, že je to škoda. Pamatuji si, když jsem pevně objala svou maminku asi před pěti lety, když byla v nemocnici a já to cítila tak silně, celou jsem ji i opusinkovala. Včera zase odjela do nemocnice a já to cítím zas. Jenže je trochu z ruky. Obejmu ji až se vráti a silně, zatím to "odnesou" děti a vnoučátka.
OdpovědětVymazatNevím tedy kdo je více objímací typ. Protože já se taky ráda objímám :)
OdpovědětVymazatMě na objímání moc neužije, Simi, ale u vnuček dělám výjimku, ty objímám, až jim to není milé.
OdpovědětVymazat