....tím směrem
prý bych se dávno měl dát.
Když sněží, jde to jen stěží, ale sněhy pak tají.
Kus něhy ti za nehty slíbí a dají
víc síly se prát, na dně víc dávat, než brát...
....k dnešnímu povídání jsem na úvod půjčila text písníčky skupiny Kryštof a zpěváka Tomáše Kluse.
Je v ní vše podstatné, s čím se kolikrát za život pereme, s čím se kolikrát za život musíme vyrovnat, s čím se kolikrát za život nevyrovnáme a neseme si jako přítěž či zátěž životem. Na jednom blogu mladé maminky dvou holčiček jsem se dočetla takové postesknutí o marné snaze, aby právě nyní měla všechno fajn, všechno zvládala včetně domácnosti, zvládala péči o holčičky a přitom nějak stále naráží a naráží a naráží....
Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem také toužila být dokonalá matka, manželka, milenka, dcera, vnučka...kdy mě vrchol připadala dva týdny nemytá okna, kdy na stole musela stát vonící bábovka, na plotně teplá večeře, stále vyžehlená hromádka a já večer ryla bradou brázdu na stole. Stále jsem tolik snažila....
.....roky nekřesťansky chvátaly a já se pořád snažila....už jen pauza mezi mytím oken se protáhla, bábovku někdy nahradily výrobky z pekárny, teplá večeře byla občas nahrazena studenou a já stále ryla bradou stůl, jen manžel tu moji snahu odešel ocenit o dům dál....
A pak se to stalo....u nás bylo stále naklizeno, čisto, pořádek, vše na svém místě.....dcera se odstěhovala a mě dohnal " syndrom prázdného hnízda ", vše bylo dokonalé, na vše jsem měla hromadu času, nikam jsem nemusela spěchat, už jsem nemusela schovávat nic a hlavně nikoho, měla jsem svůj život jen a jen pro sebe.....nu což, nemusela jsem se snažit, ale tolik mi to chybělo....
.....každé životní období má a přináší své, dnes mladé mamince přijde, že se stále marně snaží.....no a za pár let zjistí, že jí strašně schází ten provozní " bordílek ", ten rodinný neklid a nesoulad, který dá vyznít lásce a pochopení....jenže nic nejde vrátit ..... a přeci k nám do rodiny přibude škodič, bude zase bordílek, bude zase chaos a budou mít ty dny zase marnou snahu....
Taky jsem mívala taková období Když děti odešly z domu, měla jsem na všechno čas a dělala si co chtěla a nechápala jsem, jak si někdo neumí udělat volno Když začali vnuci chodit do školy a školky a já je začala vodit tam i zpět a ještě vařím mamce, najednou je času málo Doma mám plný obývák kolejí a vláčků, ale jsem šťastná Já jsem ten starostlivý typ, který se musí furt o někoho starat a vařit Dělám to ráda, ale občas si taky potřebuju udělat odpoledne pro sebe a to jsou mi všichni ukradeni
OdpovědětVymazatTak já mám naštěstí doma tu puberťačku a jak si kolikrát přeju mít hnízdo prázdné , no a určitě by mi bylo smutno a dokonalá jsem nikdy nebyla, tak se o to ke stáru už snažit nebudu
OdpovědětVymazat[1]: Mě na tom jejím stýskání dorazil ten paradox....nejdřív se člověk strašně snaží, pak život ufrkne a je po ptákách a nic se nevrátí. Hlavně ty chvíle s těmi dětmi se nevrátí a to si člověk za mlada bohužel neuvědomuje a chvátá.
OdpovědětVymazatKrásný článek. jé jak já jsem se snažila a snažila. manžel to měl nastavené tak, že žena dělá ženské práce a muž mužské. V paneláku moc toho mužského projevování nebylo, nějak se ukázalo, že všechny práce jsou ty ženské. On chodil do práce a všechny nás živil a já jsem jen seděla doma v naklizeném bytě u plné ledničky, s dětmi spícími po obědě v postelích. Snažila jsem se mít všechno doma hotové a nachystané, aby si manžel mohl doma po práci v klidu odpočinout. Až mi došlo, že práce v domácnosti je vidět teprve tehdy, když se neudělá. Manžel potřebuje dokonalou manželku a nevidí, že ji má. Má manželku, která sedí u kafíčka, když přijde utahaný z práce a nic nedělá a chce si povídat. A to je špatně. Tak tedy jinak. Ne že budu vstávat hned po jeho odchodu a vyvářet plíny, nakupovat...., vařit....honit se, aby byla doma pohoda. Pochopila jsem, že manžel vidí můj pobyt s dětmi špatně. Tak jsem obrátila. Dopoledne jsem navařila dětem a šla s nimi na procházku, do parku, k řece, hráli jsme si. V malém bytě byly hračky všude, když manžel přišel z práce, i na chodbě u vytažené pračky, která se do koupelny nevešla a musela se ke koupelně vždy přistavit včetně kýble pro odtok. V kuchyni nebylo umyté nádobí a v ložnici vytažený vysavač. A já jen poprosila, ať dá pozor na děti, až se vzbudí, já že letím nakoupit. Na otázku, co je tu za čurbes, co jsem celý den dělala jsem v klidu odpověděla, že jsem byla s dětmi venku a pak jsme si všichni hráli....tohle téma je na dlouhé povídání, ale snažit se být dokonalá pro někoho druhého se nevyplácí. Ženské práce mi sice zůstaly všechny, dokonce se k nim přidaly i mužské, jako malování bytu včetně stěhování nábytku, tapetování....a úklidu po malování. O tomhle musím někdy napsat články do střípků ze života. Vydržela jsem dost, vydržela jsem hodně a i když byly u nás občas silná nedorozumění, zůstali jsme spolu a nyní manžel na stará kolena nakupuje, luxuje, myje nádobí a kromě vaření mu ty ženské práce nějak nevadí. V těch mužských se pak realizuje na údržbě chaty. Ale puntičkářem, který musí mít v příborníku lžičky srovnané podle velikosti, designu a pod. zůstal.
OdpovědětVymazatTaky jsem mívala takové období Naštěstí už mě přešlo
OdpovědětVymazatJó, dokonalost ... já musela mít dokonalou i tu zeleninu na záhoně .... no fakt, řádky jsem dělala s metrem v ruce, přesné rozestupy, kedlubny mohly konkurovat vojsku No jo, trvalo mi, než mi došlo, že tu jsem vždy pro druhé, ale nikdy ne pro sebe
OdpovědětVymazat[4]:Maruško, jak já se tam u Tebe vidím, já jsem byla natolik naivní, že jsem každý večer dělala všem hromádky oblečení na druhý den včetně kapesníku, dnes se sama sobě směju.Jenže tenkrát mi to prostě přišlo naprosto normální, byť jsem něco podobného ve své původní rodině nikdy nezažila. S manželem jsme měli velké šarvátky stále, protože měl velké tendence cpát se do kuchyně / jen on mistrovsky zavařil třešně, jiný by to lépe neudělal/, ale ryze mužské práce tak o ty byly dohady stále.
OdpovědětVymazat[5]:Však já to cítím podobně, v mládí má člověk tendence a snahy být dokonalý a mít vše v zákrytu, jenže pak mu utíkají daleko důležitejší věci nebo momenty a ty už nic a nikdo nevrátí.Ano, budeme mít vnoučata, jenže to už bude zase jiný level.
OdpovědětVymazat[6]:Já tomu , Ajko, věřím, já jsem věšela záclony taky s metrem, dnes záclony nemáme, nechybí mi a už se směju, jakou jsem měla pěknou schízu
OdpovědětVymazatMě okouzlily ty fotky.
OdpovědětVymazatMoc krásné povídání, Simonko.
OdpovědětVymazatMoc hezky napsané. Nejsem ve stavu, jako Libby, vnoučata nemám. Nejsem ani ve stavu jako Ty, že všechny děti odešly z domu. Ještě mám doma jednoho syna, tak se cítím vytížená. Zatím se těším na klid. Jednou možná budu mluvit jinak.
OdpovědětVymazat[10]: Mě taky okouzlily fotky , zní to samolibě, ale je to tak. Fotila jsem je na Vysočině a celé to tam sedlo
OdpovědětVymazat[11]: Hani, práce ve dvou domácnostech mi není vzdálená....měla jsem velice vytíženou mamku, která péči o domácnost nezvládala, když denně dělala 14hodin / jí to ovšem bavilo, byl to její život/ a tak jsem měla dvoje okna, dvoje žehlení, dvoje věšení záclon a bylo to hodně náročné.Pak jsem to přestala stíhat a byl problém, mamča byla zvyklá na můj úklid a odmítala od jiných, abych se nezbláznila, musela jsem to rozseknout...takže je mi jasné, jak dvě domácnosti vyčerpávají.
OdpovědětVymazat[12]: Každý to máme jinak a hlavně každý ten časový úsek prožíváme jinak. Navíc konkrétně u nás žen, když se ještě k tomu přidá menopauza s jejími hormonálními nesrovnalostmi a je to mix nálad, nenálad, je to skutečně náročné období.
OdpovědětVymazatNo, asi se budu vymykat. Já nikdy nebyla ta, co má neustále pořád naklizeno. A asi ani nikdy nebudu. Snažím se domácnost udržovat čistou, nikoli napulírovanou. Teplé večeře? Když byli děti malé tak jo, ale později jsme přešli na studené. Jen vztahy se posunuly trochu blíž k dokonalosti. Víc se snažíme být spolu, ale věnujeme se i každý sám sobě. Víc spolu mluvíme a víc řešíme. Dřív jsem řešila většinou sama, komunikace vázla. A syndrom prázdného hnízda? Jsou to tajné slzičky stýskání po starším synovi? Nebo smutný úsměv na maminku s malým dítětem běžícím do její rozevřené náruče? Někdy mě skolí smutek na duši a někdy jsem veselá a plná elánu. Jako na houpačce
OdpovědětVymazat[16]:No Renčo, napsala jsi to parádně...tajné slzičky a stýskání. na druhou stránku si já za sebe říkám, že to mohlo být i horší..ještě před rokem dcera chodila s hochem z Holandska, takže mi hrozilo, že vnoučata budu vidět dvakrát do roka a pak celý rok na skypu...takže za 100km, kreré nás s dcerou dělí jsem vděčná a hodně pokorná.
OdpovědětVymazat[14]: Takže sis taky užila, Simi.
OdpovědětVymazat[18]: Hanko, já to nedávala hlavně psychicky, pak už sem se ztrácela, kde mám okna umytá, kde okna umytá nemám, navíc máma si zvykla, že jsme trávili víkendy u ní, já tam celý víkend šůrovala a pak jsem přilítla domů a život se mi změnil v dostihy...když jsem řekla dost, byla to kalamita, máma se s tím nesrovnala do smrti
OdpovědětVymazat[19]: Nejhorší je, když si dcera mámu rozmazlí.
OdpovědětVymazat[7]:
OdpovědětVymazat[20]: Nevím, jak Tvoje maminka, moje to brala jako samozřejmost a mojí povinnost, bohužel zapomínala, že i já mám svoje. Je to strašně tenká linka vztahů mezi lidmi, snažím se s dcerou abych i já tuto linii nepřetrhla a učím se z chyb.
OdpovědětVymazat[21]:Alo, ono je to vždy tam, kam až to člověk nechá zajít.A vždy je to v dobré víře, ve snaze mít vše jako ze škatulky, mít vše krásné a mít spokojenou rodinu, jenže.... na to není mustr
OdpovědětVymazat[6]: Jako, takhle sázeli naši. Napínali šňůru, odměřovali řádky. já vezmi desku, položím na zem trochu s ní pohrkám a mám nakreslený řádek. pak kousek dál a když se podávám z dálky na výsledek, tak nejsou řádky rovnoběžné, ale jakmile rostliny povyrostou, zakryjí nedostatky a je po ftákách.
OdpovědětVymazat[7]: Tak toto byl zase problém u maminky. Táta musel do všeho kafrat. při vaření nebo zavařování muselo být po jeho. To bych teda nesnesla. Buď navař a pozvi mne k jídlu nebo vypadni.
OdpovědětVymazat[25]: Přesně, přijde mi naprosto zbytečné a jako profrc času, pokud se dva plácají třeba v kuchyni a jeden do toho vykecává... jednou jsem nevydržela masáž a hodila po mužovi vařečku, protože měl přednášku na téma spotřeba rajčatového protlaku při výrobě rajské omáčky
OdpovědětVymazat[22]: Já se s mamkou docela dobře domluvím, ona moji pomoc jako samozřejmost nebere.
OdpovědětVymazat[27]: Hani, před šesti roky mamka zemřela a plno věcí a nezodpovězených otázek zůstalo ve vzduchu mezi námi a to už vrátit nejde, s tím se člověk může pouze nějak srovnat
OdpovědětVymazat[28]: To mě mrzí, Simonko, člověk má výčitky a už se nedá nic napravit.
OdpovědětVymazatJá jsem ráda, že tohle všechno už mám docela za sebou. Od naleštěného bytu mě dost rychle pomohli mé dvě chlapecké odnože a můj drahý dá velký pozor, aby doma nepřeložil stéblo křížem...Nádobí snad nikdy nemyl hájíce se slovy, že se ho namyl dost na vojně, o luxování ani nemluvím a stále vymýšlí jak ze 4 rozbitých vysavačů udělat jeden funkční. Už to dávno neřeším, on má naštěstí tyhle starosti a komponenty na to/ na chatě, kam jsem kvůli jeho megabudovatelskému a ryze zbytečnému úsilí přestala docela jezdit. Nějak je mi to docela fuk. Oprostit se ale trvalo celkem dlouho...
OdpovědětVymazatTak tohohle jsem v životě ušetřená - u nás nic tip-ťop být nemusí. Mám 2 malé děti, psa, brigády při mateřské. Vše je o prioritách - u nás musí být nakoupeno, ideálně navařeno, vypráno, běžně uklizeno. Okna a žehlení, to už je nadstandard. Jedna paní mi nedávno říkala, jak lituje toho času, kdy se zamlada štvala za dokonalou domácností, což stejně nikdo neocenil! Jak říkám, je to o prioritách - když budu mít dokonalou domácnost, nebudu mít žádný čas na koníčky, na sport - a to jsou ty věci, co mě harmonizují, moje psychohygiena. Uklízení rozhodně né!
OdpovědětVymazat