Svět je krásnej, svět je zlej....

....hej Jude, věř v něj,

do vínku nám dal víc ran a boulí.

A do těch ti sype sůl a láme hůl,

tak vládne nám svět,

tak s námi koulí...

....pro dnešní zamyšlení jsem si na úvod půjčila text mé oblíbené skladby od Marty Kubišové, měla jsem ji velice ráda už v pubertě, stále jsme si ji broukali, ale tenkrát jsem ten text nechápala, nevnímala jako dnes, kdy to tedy ten svět a my v něm koulíme.

Na začátku letošního roku jsem psala článek o pohádkové babičce, která u nás na sídlišti krmí toulavé kočičáky. Naše spolupráce pokračuje, snažím se každý druhý týden přispět konzervami, granulemi, vším co je potřebné, v zimě to byly staré deky. Ale nejsem sama, je nás víc, kteří přispívají nějakým tím krmením , jsou ovšem i tací, kteří vzniklou situaci nezvládají a před dvěma měsíci umírali dva kočičáci po otravě několik dní, ikdyž nebyl nikdo přichycen, veterinář podle příznaků otravu diagnostikoval.

Jsem realista a naprosto chápu, že někomu vadí kočky, někomu vadí psi / mě jen v momentě, kdy šlápnu vyleštěnou sváteční botou do exkrementu, ale za to nemůže pes, ale vždy jeho páníček /, někomu opice, někomu koně. V okamžiku, kdybychom si začali mezi sebou řešit svoje lásky a nelásky, skončilo by to totálním chaosem a proto mi přijde rozumné držet se hesla...žít a nechat žít. Nemám ráda hady, nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych si svoji nelásku konfrontovala in natura / mezi námi, ani nevím, jak by to dopadlo /.

A přeci....včera mi plačíčí kočičí babička mezi vzlyky oznámila, že někdo vyhodil krásnou zateplenou boudičku naší kočičí dámě Lízince. Vadila v křoví, vadila tolik, že si někdo dal tu práci a vyhodil jí. Vyhodil jí stejně, jako někdo před devíti lety vyhodil Lízinku, která jako frajerka přežila devátou zimu venku na ulici. A v těch šílených mrazech přežila jen díky boudičce a paní, která není lhostejná.

Někdo by mohl nadhodit, že jsem přecitlivělá, že mám ráda kočky a jsem kočkomil , třeba jo, třeba né....jen mě mrzí, že tvorům, kterým člověk svým chování ztrpčil žití, tak se najde ještě jiný a ten do těch ran sype sůl a láme hůl...

Vždy ráno, když vytahuji žaluzie, prochází se Lízinka majestátně a čeká, jestli si někdo vzpomene, patří to k našemu koloritu, k našemu sídlišti, moc bych si přála, aby to trvalo co nejdéle a nezačala ještě víc vadit...

...Hej Jude, ty víš a znáš,

oči pálí, snad mám v nich slídu.

Jen proto v tvých ústech překrásně zní,

ty vyzpíváš v ní celou světa bídu.....