...vedu si sešit s účty, kam lepím složenky, vyúčtování a dnes jedna účtenka vypadla a připomněla mi únor 2014, vzpomínka rok stará, ale pro mě velice zásadní, přesně před rokem jsem ve 48 letech začala chodit do autoškoly, ale postupně...
V roce 1992 jsem se stala držitelkou řidičského průkazu, vůbec jsem to necítila jako přínos, spíše to byla přítěž, která mě tížila na hrudi, protože jsem řídit neuměla a strašně jsem se bála. V té době mě nepřišlo nijak zvláštní, že se do řízení nehrnu, netoužila jsem po tom, jen jsem byla limitována skutečností, že se musím prosit o odvoz nebo čekat, jestli bude mít někdo čas, mě odvést. Byla jsem na svém okolí závislá a tuto skutečnost jsem si uvědomila v momentu, když jsem potřebovala akutně s kocourem k lékaři, před domem stálo auto, já měla klíčky a žádnou zkušenost a všichni v práci. A ten den jsem se rozhodla, buď ano nebo ne, ale už musím toto bezvládí vyřešit...
Trvalo ještě pár měsíců, než jsem sebrala odvahu a v únoru roku 2014 zavolala do autoškoly a domluvila si kondiční jízdy. Tu noc před osudným dnem jsem skoro nespala, ale byla jsem rozhodnutá, že se s tím poperu. Pan učitel byl naprostý frajer, protože to pojal jako samozřejmost, že já řídit auto budu a tečka./ dnes jsem mu velice vděčná /.První jízda byla taková neuvěřitelná euforie, že koho jsem potkala, tak toho jsem líbala, brečela štěstím, prostě nářez. Jezdila jsem každou sobotu a neděli, pak už to tak veselé nebylo, jednu jízdu jsem celou probrečela, kdy jsem se nebyla schopná na čtyři semafory rozjet do kopce....a tak jsme tu křižovatku jeli 12x, aby se mi dostala pod kůži. Strašně ráda vzpomínám, jak mými spolužáky byli středoškoláci a já stará bába jsem si s nimi střídala o volant.A jednoho dne přišla na řadu věta " Simčo, od zítra už musíte sama "....
Dokud jsem jezdila s nějakým členem rodiny, tak jsem strach neměla, ale vyjet sama jsem se bála. Už jsem propadala skepsi, že budu tím sváteční řidičem, až jsem práskla sama do koní, jela a ještě ten den jsem si vysloužila lístek od policie za špatné parkování, ale od toho dne jsem se stala samostatnou řídící jednotkou, která si zajede kamkoliv a kdykoliv.
A o tom to je...posunula jsem svůj limit zase o kousek dál navzdory mým pochybám, navzdory mým strachům, navzdory rokům, které mi nikdo neodpáře, navzdory srandičkám z mého okolí, ale já to dala a co je víc....nevzdat to a jít s hlavou vztyčenou, protože nikdy není pozdě....
Tak druhý odstavec je skoro totožný s mým životem asi do 6. řádku, pak se to nějak liší - já dosud neřídím a řídit už neplánuji. Takže mi nezbývá než jediné - poblahopřát Ti! Dokázala jsi, co já už nikdy.
OdpovědětVymazatSimonko, jsi fakt dobrá Tu fotku si vzpomínám, jak jsi psala, spokojený řidič ...
OdpovědětVymazat[1]:Já jsem tento článek nepsala jako oslavu svých schopností, ale že i ženské nénejmladší mají šanci něco dosáhnout a nemají se toho bát, tak neházej flintu do obilí
OdpovědětVymazat[3]: Já vím, že to nebylo na oslavu, ale pro mne to oslava je, já na to fakt nemám.
OdpovědětVymazatSimčo, já si dělala řidičák v roce 2001, to mi bylo nějakých 32 a jak jsem si nadávala, proč už jsem ho neměla dříve Nejlepší bylo, že po zavěrečkách nám řekl, že máme jezdit s manželem , to jsem si nebyla jistá jestli přežiju já nebo manžel a tak nejvíc se mnou odnesly ty začátky holky Manžela jsem se zbavila za tři roky potom a nemít řidičák, tak by se mi to nepodařilo Takže, i když nejsem žádný Fitipaldi a už ani nebudu jsem ráda, že ten řidičák mám
OdpovědětVymazatŘidičák nemám, raději se nechávám vozit, ale na cestách se necítím bezpečně, už jsem přežila dvě havárky a dost se bojím, zůstaly ve mě obavy...
OdpovědětVymazatTak tohle štěstí mi dopřáno nebylo. Měla jsem možnost při studiích za poloviční sazbu, ale lékař mi řízení nepovolil. njn s 15 dioptriemi bych asi fakt za volantem jen zmatkovala. Syn jezdil už od 18 a nikdy jsem se s ním nebála. A nebojím se ani s dcerou. Po dětech byla dost nervák, měla nějakou sociální fóbii, strach, že způsobí někomu škodu. Proto jsem měla z jejího řidičáku strach. Ale její manžel tvrdí, že je to nutnost, když bydlí na vesnici. To je pravda. A dcera je za volantem ve svém živlu. Moc ji to baví a je mnohem klidnější. A snacha když v 27 dělala řidičák, tak syn šílel, že mu z auta udělá šrot, on je na auto strašně háklivý a raději ho snaše dal a koupil si svůj vůz. A snacha mě nyní nejvíc vozí, když potřebuju. Simčo gratuluju ti k překonání strachu a k zásadní změně ve tvém životě.
OdpovědětVymazat[4]:Já si to dlouho myslela taky a dnes jsem velice vděčná, že jsem to dala
OdpovědětVymazatKoukám, že jsi velká bojovnice..., mám to podobně. Zpočátku mám ze všeho obavy, že to nezvládnu, ale pak mi to nedá, zamakám, na just to zvládnu a zpětně si říkám, proč jen jsem z toho měla takový strach...
OdpovědětVymazatJá když si vzpomenu na své začátky... Ani nemůžu věřit. Udělala jsem řidičák jaksi dálkově, nikdy jsem na černo nejezdila, tak, že čisté, neorané pole, potom jsem ho měla asi 8 let v almaře a potom jsem se s tím šla živit. Dnes vůbec nechápu tu drzost mládí.. ale jsem ráda, že jezdím. V mé nynější situaci bych bez auta byla totálně v loji..
OdpovědětVymazat