Když má strážný anděl přesčas ...

Také vám ševelí domácnost ?

Miluji napěchovat pračku, vyrovnat myčku, zapnout sušičku a mít pro sebe čas.

Uvařím si kávu, posnídám ještě v nočním úboru za rozespalé asistence chlupáčů.

Slečna Farkašová svým ladným tělem ovíjí mou nohu, elegán Míša přijde s pavoukem v tlamce a Edík přezdívaný  " mám boky jako skříň " dojíždí misky po všech ostatních.

Ještě roušky do kastrolu a hurá si přečíst, co nového přinesl svět.

Usrkávám první ranní kávu, je z celého dne nejlepší, nejchutnější. 

Ze siesty mne vyruší jako první sušička, finální melodii musel vymyslet muž.
Žena by vybrala veselejší. 

Cccc, ccc, ccc , něco mi tu mlaská mimo rytmus domácích spotřebičů. 

Rozhlížím se po místnosti a kočičáci zaujali pozice na mrtvého Milouše.
Ti to tedy nejsou.

Ccc, ccc, ccc, bystří se mi mysl, mozek vysílá signál, je tu něco jinak.

Ccc, ccc a vcházím do kuchyně, kde se mi naskytne neuvěřitelný pohled.

V prázdném kastrolu bez jediného mililitru vody tančí roušky. 

Horký vzduch ode dna vyhazuje barevné roušky, které poskakují jako právě pufující popcorn.

Přišla jsem v pravý čas, akorát pár minut před požárem.

Nepřichytily se, neztratily tvar, ani barvu a byly na tisíc procent sterilní bez křupavé kůrčičky.

Svět zaplavila pečící mánie, vraž tam kopu vajec, utluč máslo v kostku.
Dosyp mouku, pomel mák.

Proč tak fádně, že ? 

Upéct, usmažit, ugrilovat a orestovat roušku nikdo na svém instáči nenafotil, všichni jenom šijí :-)

Upřímně, já to také nestihla, kastrol i s obsahem letěl pod proud studené vody.

Vím, že průšvihy nechodí v mém životě po jednom, vždy ve dvojici, někdy jdu i do trojky.

Zbytek dne proběhl fádně, nudně a cesta domů to měla završit.

Za křižovatkou jsem se rozjela jako třetí a v docela malé rychlosti jsem projížděla kolem čerpací stanice.

A opět, za den již podruhé, se mi naskytl neuvěřitelný pohled.

U stojanu stálo černé auto.

Na světě stojí miliony černých aut.

A k němu přicházelo něco nadpozemsky krásného. 

Muž, ale jaký ? 

Boží. 

Vyzrálý jako víno s prošedivělou kšticí, ve světle modrých džínách s bílou rozevlátou košilí.

Jistý krok, jistá chůze, elegance sama.

Erotično té chůze by se dalo krájet, porcovat, sekat na milimetrové kousky.

Když před nástupem do vozu vykurtoval svůj obličej z roušky, bože, ty to vidíš. 

Ty to vidíš !!!

S tím by se hřešilo.

Střih, přátelé, já stále řídím. 

Střih.

Otáčím oči od čerpací stanice a zjišťuji, že všichni brzdí, jen já méně než ostatní.

Brzdná dráha díky malé rychlosti způsobila, že jsem si promáčkla státní poznávací značku o  kouli pro připevnění tažného zařízení.  / jen na okraj, nejvíc mám promáčknutou nulu :-) /

Řidič vozu přede mnou divoce gestikuloval, něco jako ... no nejsi ty kráva ? 

Chytal se za hlavu, chytal se za uši, vyplazoval přitom jazyk jako opička na gumě. 

A raději spěšně odjel než aby musel hledět na můj hodně blonďatý ksicht. / co si budeme nalhávat, tak nějak vznikají vtipy o blondýnách  /.

Můj anděl strážný se ten den nadřel, měl přesčas a kdopak mu ho zaplatí ?

Přeji vám krásný a slunečný den, držím se hesla ... Když do pekla, tak na pořádné kobyle a ještě si k tomu upéct několik roušek  :-)

Kabátek z květů a vůní ..

... nejen pro Vendy.

Příroda ho ušila z nádherných materiálů, lehkých, vzdušných. Nenechala se svázat módním diktátem  a střih si může dle potřeby i postavy vybrat každý z nás.

Díky kusu látky na obličeji, který se stal nezbytností v době karantény, jsem totálně ohluchla a  přestala vnímat, jak voní jaro. Mozek mi maličko otupěl. / a nebo hodně ?  /

S fotoaparátem jsem se nakláněla do záhonů, keřů, stromů. 

Sladce a opojně voní hrozny šeříku, květy magnolií, koberce popínavých skalniček, celá příroda láká svým životadárným nektarem opylovače, motýly, hmyz a jako zhulená jsem poletovala i já.

Vendy svou výzvou vybičovala naše smysly k vnímání i maličkostí, které nás vytrhnou z letargie a díky nim přežijeme nesnadnou a hodně zranitelnou dobu.

Včera jsem si oblékla jarní kabátek z květů a vůní, maličko mi pnul přes hrudník a zadek, ale zase po dlouhé době jsem si uvědomila to nesmírně důležité ... svět mi pořád krásně voní.

Přeji vám krásný a zdravý víkend. Nejsem skromnost sama a když už jsem přijala do svého nitra všechny ty dávno zapomenuté a zasunuté vjemy, těším se, až zavoní příroda po pořádném dešti ...

Jak šel rohlík do světa ....

Jmenuji se rohlík. Rohlík tukový.

Ten, kdo mne poprvé vložil do rozehřáté pece, byl vídeňský pekař Peter Wendler. 

Vítězství nad Osmanskou říší, kdy Turci obléhali Vídeň a ta statečně útok odrazila, bylo třeba oslavit.

Dostal jsem tvar půlměsíce, což je symbol islámu a šoupli mne do pece.  Psal se rok 1683.

Já, rohlík současný, bývám pečený především z pšeničné mouky, soli, droždí, sladového výtažku, vody a margarínu.

Často se na mne snáší kritika propagátorů zdravé výživy, mám prý prázdnou energii. 

Jsem energeticky bohatý, ale neobsahuji vitamíny, bílkoviny a stavební látky.
Když jsem křupavý a čerstvý, jsem blaho v ústech a rozhodně by se na mne nemělo zapomínat jako na součást pestré stravy.

Byl jsem namíchán průmyslově ve velké pekárně, promixován  a na pásu mne vytvarovali a zavěsili do kynárny. Zde jsem si pěkně kynul, odpočíval a ještě mne vlažili a moc pěkně posypali.

V peci jsem si s ostatními kamarády krásně poležel než jsem měl správnou barvu, zchladili mne  a vsypali do transportních beden.

Ráno si mne u výdejového okénka převzal malý muž, který provozuje menší obchůdek uprostřed sídliště. 

Na rukou měl špinavé rukavice, ve kterých pracují na zahradách zahradníci nebo na stavbách dělníci. Žádné takové krásně bílé, se kterými jsem se setkal v pekárně.

Muž mne vložil do kufru auta mezi pytle s bramborami, přepravkami s pivem a vůbec se mi tam nelíbilo. Špína a zbytky od předešlých nákupů, fuj, tady to ani nevoní.

Já jsem rohlík bílý uprostřed černočerné tmy.

Ani nevím jak, měl jsem raději zavřené oči, ležím v přepravce i s ostatními kamarády na holém chodníku před večerkou. Chodí tudy stovky lidí, desítky psů zde očůrávají a nechráněný, nezabalený tu ležím a je mi smutno.

Probrala mne až ženská s blonďatou hlavou. Vztekala se, že tu tak ležím na holém chodníku.

A ten pán se špinavými rukavicemi jí s úsměvem odpověděl ... JÁ NEROZUMĚLA.

V době, kdy celý den funíme do roušek, ruce máme rozedřené od mýdla a vyschlé od dezinfekce, častěji si pereme oblečení, dezinfikujeme kliky a celé domácnosti, bychom my všichni měli rozvážit, kde nakupujeme. Třeba jen ten jediný rohlík, který pro nás může mít fatální následky.

Dívejte se kolem sebe, zvažte, zda si můžete dovolit donést domů časovanou bombu.

Naše společnost vždy měřila dvojím metrem, co jeden živnostník nesměl, ten druhý prosperoval bez vážných zásahů veterinární a hygienické správy. 

Nelze všechny strkat do jednoho pytle, brojit proti zavedenému a málo kontrolovanému ze strany státní, ale je v našich silách nakupovat v zařízeních, která jsou striktně nucena k plošné dezinfekci, dodržují standardy bezpečného nákupu a chrání naše zdraví.

Jsem rohlík. Rád bych byl součástí vašeho nákupního košíku.

Chtěl bych křupat, chtěl bych dělat radost a nechtěl bych vám ublížit.

Dobrou chuť !

/  jsem rohlík tukový, vyrobila mne Podpěrova pekárna s tradicí od roku 1949 /

Ruce od smůly ....

..... aneb jeden spisovatel v rodině stačí.

V době těžké zkoušky národa se zrodila hvězda. Literát s nemalým potenciálem, který občas tápe ve shodě podnětu s přísudkem, prostý muž z lidu s láskou k literatuře a slohovému útvaru.

Můj bratr.

Cítím v něm odkaz Bohumila Hrabala a jako pseudonym jsem zvolila pro mladou a nadějnou hvězdu jméno Bóža. / nerada bych používala jméno Bohumil často spojované s nechvalně známým dirigentem/. 

Já, která urputně hledám témata, stojím ve stínu Bóži literáta, nestačím valit oči.
Nebojácně, naplno a bez skrupulí vznikají eseje s nádechem nespravedlnosti, útlaku a nesvobody českého národa.

Všechna tato díla mají jednoho jediného adresáta : nábřeží Edvarda Beneše 128/4  Praha  -  Strakova akademie. Poslední příspěvek na Úřad vlády vycházel ze situace, kdy si Bóža připustil skutečnost, že celý půl rok bude jeho pubertální syn bez studia, bez přesně stanoveného výukového režimu, bude vycházet ze svého pokoje jen jako účastník meziplanetárního letu, který se pouze vyprázdní, nají a opět poletí do jiné galaxie.
Tyto nemalé rodičovské strasti v době koronaviru si tiskový odbor Úřadu vlády stěží uvědomuje, jinak by ve svém memorandu nevzal naději všem utlačovaným rodičům a neuvažoval by o zrušení letních táborů. 

Bolest v očích, když si můj bratr čte odpovědi, jak silný a uvědomělý má v současné nelehké a vyčerpávající době být, je hmatatelná. Nicméně na obranu úřadu, vždy korektně a formálně na Bóžovu esej odpoví. Domnívám se, že s přibývajícím časem vznikne vzájemná komunikace v rovině, jak nezabít vlastního puberťáka, lze puberťáka odstěhovat na týden na obecní úřad, mohu puberťáka poslat trhat fialky dynamitem nebo v kterém lázeňském zařízení poprvé zprovozní skotské střiky.

Mám ruce od smůly a usínám s faktem, v rodině jeden spisovatel stačí  :-)

Co s bolavými zády, když lékař nebere telefon ? Jak naložit s faktem, že v předklonu se špatně řídí a ještě hůř pracuje ?

Zvednete telefon a prosíte, žebráte a v předklonu se dožadujete pomoci. Pomůže masérka, ke které se ilegálně plazíte při zdi jako v době prohibice alkoholu. Dnes se udává za nenošení roušky, natož za porušení uzavřené živnosti ve stavu nouze.

Ruce s teplým olejem vykonávají službu neuvěřitelné slasti, baňky uvolňují spasmus a následný tejp se může hrdě postavit čelem i k takovému malému vyvrcholení. 

Odcházím nikoliv s hrdě vztyčenou hlavou, ale již né jako kreatura člověka středního věku.

Jéé, co vy tu ? Zní otázka a pomalu otáčím hlavou. Tváří v tvář, roušku v roušce mne načapala  největší drbna z celého města. 

Hlavou mi letí, to víš, tobě budu vykládat, že jsem byla na ilegální masáži.

Ovšem to, co mi vylétlo z mých úst předčilo i legendární větu Baby z Hříšného tance ... nesu meloun.

Netuším, proč ? Netuším, jak se něco takového zrodilo v mém chorém mozku od bolesti, vyhrkla jsem ze sebe ... byla jsem pro sběr.

Pro sběr  ????  Proboha živého, pro jaký sběr ? Co se v době karantény sbírá kromě viru ?

Má odpověď zapůsobila, jak na mne, tak na drbnu. Obě jsme stály perplex a obě přemýšlely o sběru.

Mám ruce od smůly a už jsem zapomněla, jak se v době nesvobody mizerně lže. :-(

Tajemství krásných miniaturních jehličnanů spočívá v titěrné práci, kdy člověk dlouhé minuty oštipuje mladé zelené výhonky a jeho ruce se obalí smůlou. Lepivou, mlaskavou a krajně nepříjemnou. Stromky zůstávají zakrnělé jako bonsajky, ruce vypadají jako po skládání uhlí.

Černé, špinavé, nekulturní. Jen Přemek Podlaha by se nedivil, že holýma rukama je výsledek více než dokonalý.

Ve městě máme otevřené jediné papírnictví. Aby má vnučka nezapomněla, že má babičku, chodím sem vybírat tvořící materiály, které jí posílám balíčkem.

Už při vstupu  a odebírání košíčku významně zvedá pokladní obočí. Dává tím najevo, jak jí nechutný stav mých rukou pobuřuje. Patovou situaci vyřeší jednorázové rukavice, ovšem vcházím s puncem dobytka. A přinejmenším s kriminální minulostí.

V celé provozovně jsem já a pět prodavaček. Vybírám barevné křídy, jedna stojí přede mnou, druhá něco jako rovná. Vkládám do košíku kvarteto s lesními zvířátky a přebírá si mne další dvojice, která kontroluje, zda nekradu.
U regálu s temperami a štětci se na mne další pracovnice papírnictví již doslova lepí a nezbývá mi než jí upozornit, že rozestupy by měly být dva metry. Přeci se vzájemně neohrozíme. 

Ještě vybírám čelenku s motýlky, sponky do vlasů, skřipce s medvídky a to celé nikoliv za kontroly pana Talíře jako ve Sportce, ale všech pěti prodavaček, které se skřípěním zubů dodržují dva metry rozestupu.

Mám ruce od smůly, kriminální vzhled, ale nejšťastnější vnučku s čelenkou plnou motýlů.

Krásný víkend vám přeje blondýna, která vlastně nikdy nechtěla být spisovatelem, protože vždy stála ve stínu větších literátů.
Nikdy neuměla kvalitně lhát, vědoma si, že lež má krátké nohy a sběr všeho je národním koníčkem, hlavně pokryteckých drbů.
A vždycky zůstane milující babičkou, která pro své vnouče i přes plot skočí, jen musí dodržovat rozestupy.  Nejméně dva metry !!

Jako slepý k houslím ....

Jsem před lety přišla k jezírku.

Nikdy jsem neměla ambice chovat ryby, učit se chemická složení jezírkové vody, studovat zámrazovou hloubku, objevovat kouzla jezírkových bakterií.

Už vůbec jsem nebyla připravená čistit filtraci, měnit filtrační koše, utahovat neutahovatelná šroubení, při kterých se modlím k pánu bohu a zároveň ho posílám do pryč.

Ano, nebyla jsem připravená se stát paní rybníkářovou.

Díky internetu jsem se naučila potřebné, z brčálově zelené barvy vody jsem se díky bakteriím propracovala ke křišťálově průhledné a z několika centimetrových prdečků mám už kilové fešáky.

No a co, chtělo by se říct ?

Vendy vyhlásila boj proti koronaviru docela malými denními radostmi. 

A moje jezírko s kapřím osazenstvem se stalo neskutečnou radostí. Po velice nestandardní zimě, kdy nemrzlo, " kluci " z  jezírka chytli nepěknou plíseň ploutví. 

Několik týdnů jsem je intenzívně máchala v malachitové zeleni a dnes můžeme vyhlásit příměří, dali jsme spojenými silami infekci na frak.

Jako slepý k houslím jsem přišla ke svému koníčku. Vždy, když vidím spokojené a zdravé ryby, mám úžasný pocit, který se každý rok násobí. Má zahrada se nachází v lokalitě chráněné krajinné oblasti a na jaře tudy migrují zástupy žab a ropuch. Výsledek jejich lásky mám pak omotaný kolem celé vodní plochy.

Rybám zdar, infekci a nemocím zmar !

/  abych byla objektivní, další obrovskou radost mi udělaly tyhle fotky, protože kdo fotil někdy ryby, tak ví, jak veliká je to estráda  :-) ... ony totiž nepostojí, nepoleží ... /

V první sluneční den ...

Vše osleplo, v zem slunce pere

o stromy, kopce, o blata,

o tisíc mezí brousí a dere

si jarní dravčí pářata.

Zelená trávka jako vlásky

se rodí hlavičce na lysé,

vstávejte, boží sedmikrásky,

v den prvý chudí zrodí se !

A vstávejte, vy srdce všecka

jež lidská láska nehřeje.

Vstávejte, prostá srdce dětská,

to první slunce vaše je.

Nevládnu slovem a veršem jako básník Antonín Sova. 

Občas se mi stane při čtení veršů, že kdyby kantor do třídy vznesl dotaz, co básník svými verši chtěl říct, seděla bych a neměla bych jasných vyjádření.

Tato báseň o jaru nevyžaduje žádné  složité myšlenkové konstrukce, prostě a jednoduše vzdává hold jaru a jeho kouzlu. Lehce mne svým přesahem do dnešní doby navnadila k následujícím řádkům.

Lidská srdce jsou tak křehká, tak zranitelná.

Poslední dny a týdny nás uvěznily vně svých příbytků a s miniaturním uvolněním se svoboda drala na povrch a měla neuvěřitelných rozměrů.

Zajela jsem do zahradnictví pro rostliny do zahradních závěsů. Praskalo ve švech. Hlava na hlavě, rozestupy žádné a nákupní koše přetékaly, kypěly a nedokázaly pojmout množství krásy.

Lidé vyhladovělí po barvách, vůních, ale i po normálním pohybu, prostě i po lidech. 

Po svobodném přístupu kamkoliv a kdykoliv. 

Svítily a zářily oči, pod rouškami se na sebe usmívali, chovali zase jako lidé. 

Touha zasadit něco nového, strčit ruce do černého voňavého substrátu, oko polaskat kaskádou barevných květů.

Ano, milý pane básníku, vstávali jsme všechna srdce, protože nám lidská láska, pospolitost a potažmo krása v uplynulých týdnech zoufale chyběla a ještě chybět bude.

Velikonoční svátky vnímám jako oslavu jara, probouzení přírody. Zelené větvičky, obarvená vajíčka a beránek na stole. A hodně, skutečně hodně slunečních paprsků.

Přeji nám všem, abychom ty první slunečné dny přijali s pokorou, co jiného nám zbývá.

Symbol letošního jara v nás určitě již navždy zůstane, potřebujeme lidskou lásku, potřebujeme lidská i ta dětská srdce.

Krásné slunečné PRVNÍ dny ....