Byla jsem ukázkový příklad, mohli podle mne psát disertační práce, mohla jsem být předlohou.
Ženské časopisy by se o mne doslova a do písmene rvaly.
Zažila jsem ukázkový " syndrom opuštěného hnízda ".
Pokud najdete ve svém dítěti parťáka, je to boj.
Oč bych měla snadnější odchod mé dcery, kdybychom si desetkrát denně vjížděly do vlasů, kdybychom si lhaly a navzájem se podváděly, kdybychom si ze života dělaly peklo.
Jsme jako noc a den, jsme každá na jiné frekvenci, na jiné planetě.
Já nastartovaný cholerik, křížený temperamentním italským naturelem, co nemám hned, je dopředu ztracené.
Má dcera vyklidněný salámista, však vono to neuteče. Kliďas.
Dva proudy jedné řeky, které se neuvěřitelně doplňovaly.
Dokázaly jsme spolu celý den nakupovat, dokázaly jsme se spolu válet u moře od rána do večera, chodily jsme spolu na všechny premiéry Harry Pottera, chodila se mnou cvičit, když jsem přes ovar nebyla schopna se ohnout.
Plakala u mne, když dostala kopačky, řvala jsem u ní, když mne opustil pro jinou.
Málokdy se podaří mít dceru, kámošku, parťáka, pomocníka, drsného kritika, mírného oportunistu.
Všechno zalité slunce, ale jednou ten den přijít prostě musel. Na férovku musel.
Hlava věděla, že nazrál čas vypustit ptáče a zamávat.
Srdce bolestivě umíralo, tlouklo jako o závod, skomíralo a prostě nechtělo, zoufale nechtělo.
Tolikrát jsem se přesvědčovala, tolikrát jsem stávala jako trubka u okna a řvala a řvala.
Potoky slz ladily splín a zdravý rozum začal bušit na emoční bránu.
Trubičko, neumřela ! Je zdravá, šťastná a valí do světa.
Dostudovala a jednoho dne přivedla otce svého dítěte.
Přišel v mých ponožkách !!!, snědl hromadu řízků a definitivně mi odvedl dítě.
Když mé dítě porodilo dítě, seděla jsem na chodbě porodnice a tupě zírala na Soptíčka.
Málem jsem explodovala, slzné kanálky dostaly na frak.
A náš vztah s dcerou se točil kolem plínek, nevyspalých nocích, o kojení, o prdění, o žehlení, o bolestech.
Přijížděla jsem jako sádelnatá teta z Moravy, vyklopila obsah tašek, pohušovala nerudného kojence.
A s mým parťákem jsme se míjeli. Ona měla už to své, já to své.
Občas společný jmenovatel, občas shoda podmětu s přísudkem, občas i jedno velké ticho.
Jak mi chybělo moje dítě, jak mi chyběly ty společné chvilky.
Ještěže jsme poslední díl Harryho Pottera stihly před porodem.
Sobče sobecký, styď se !! Je to taky máma, má starosti, má už svůj život.
Jsem už jen statista, jsem jen v pozadí a cítím, že to tak má být.
Oooo, mám zdravý názor, zdravý pohled, však co mi také zbývá.
Už vím, proč si holky spolu dělají holčičí den.
Když si potřebuji orazit od dětí. Když potřebují vypustit páru. Když si potřebují nandat natáčky a přitom mají na hlavě centimetrového ježka.
A nebo ... když mámě chybí dítě.
Šly jsme spolu Václavákem, obě nafintěné, obě načančané. Má dcera se mne držela, jako když jí bylo deset roků.
U oběda jsme si povídaly jako za starých časů, v divadle na Hello, Dolly jsme obě v přítmí sálu utíraly slzy.
Samozřejmě, Ivanka Chýlková nás očarovala svým zpěvem, očarovalo nás kouzlo okamžiku.
Možná mé dceři chyběla máma.
Ovšem co skutečně chybělo, čeho se nedostávalo ? Chyběl malý rušivý element, který by nás to kafíčko fakt nenechal vychutnat, ale právě o tom ten život je. / a tak jsme Soptíčkovi alespoň koupily nové boty a slíbily si, že další divadlo bude, ale určitě i to dětské /.
Cestou zpátky jsem seděla ve vlaku, kolem mne míjela krajina a já se cítila posilněna o jednu obrovskou emoci.
Jsem už fakt velká holka, která se nestydí a řekne, když jí chybí dítě.
Přeji vám krásné jarní dny a když vám někdo chybí, nebojte se mu to říct, třeba mu také chybíte.
Vaše blondýna.
