Únor v kostce ....

Název měsíce ÚNORA si lze vysvětlit tak, že v tomto období taje led a do řek se noří ledové kry / tedy od slovesa nořiti se, prosím, nezaměňovat za nesprávné do řiti /, ten letošní začal ukázkově teplým počasím, byl celý nádherně prosluněný a končí takovými teplotami, že po pěti minutách venku má člověk červený nos jako po flašce rumu. Stále si ještě užíváme teplé čajíky, nějaký ten grog, ke kterému chutná něco doma upečené. Nevím, čím to je, ale tento měsíc je na pečení nejproduktivnější z celého roku, stává se ze mne pekařka, cukrářka. Peču koláče, buchty, cukroví, zákusky. Ano, než se oteplí, pak jsem zemědělec, botanik, hnoják, kolchozník, tahač kamenů. Pořád ještě v domácnostech voní mandarinky, pomeranče nebo pomelo, ale jablka už začínají býti moučná, otlučená a nedobrá a to nemluvím o rajských, která už nemají vůbec žádnou chuť.

Zahrada se díky vysokým teplotám na začátku měsíce začala probouzet, mnoho travin má již nové, letošní výhony, hortenzie jsou řádně napučené a popínavé již mají centimetrové zelené lístky. K mým třem kočkám mi jako domácí mazlíček přibylo několik divočáků různé velikosti, věku a nálad, tudíž díry v plotě jsou od 20 cm do 120 cm podle zadku hlavní svině. Uvažuji o zbrani, jak nám doporučil nový pan prezident, abychom se nemuseli bát škodné. Sýkorkám a ostatnímu ptactvu jsem nasypala kolem 40kg slunečnice, tak doufám, že z jara díky koncertu z venčí nebudu schopna usnout.

Čtu, čtu hodně, čtu jako za mlada, nejméně knihu týdně a jako nutnost pro svůj osobní rozvoj jsem se přihlásila do víkendových kurzů tvůrčího psaní. Chci se naučit lépe psát, skládat slova, věty, souvětí, lépe prezentovat své myšlenky, chci dát svému psanému projevu štábní kulturu, chci pro své čtenáře daleko vyšší úroveň. Mám obrovské rezervy a měl by ze mne někdo vymlátit uložený potenciál. Český jazyk je nádherný, je to země neomezených možností, ráda se víc seznámím, víc polaskám a hlavně naučím.

Se Soptíčkem jsme si hráli na obchod, paní prodavačka odmítala dětskou obuv, chtěla být za ženu. Největší radost jsem jí udělala koupí barevné modelíny s vykrajovátky a tak tvarujeme srdíčka, hvězdičky, lístečky všech barev. Mluví v celých větách a pokud nejsem bystrá a rychlá, nějaké věty zní japonsko - bulharsko - maďarsko - česky, hlavně je důležité se usmívat a kývat hlavou, nevadí, že nerozumím, stejně jí miluji bez hranic. Nejoblíbenější naší činností je jízda lanovkou, vlakem a trolejbusem, ministr Ťok by nám měl za zcestovalost poslat odznak " Mladý a starý orel na cestách ".

Loučím se s měsícem krátkým a slunečným, který nás roztančil na maturitním plese, pohoupal ve větru při procházkách, protáhl nám výrazně světelnou pohodu a hlavně celý národ z gauče sportoval, fandil a radoval se.

Pomaloučku, polehoučku nadevírám symbolicky dveře pro nový měsíc, který přinese první jarní dny ...

Do života s Nirvanou...

Obrovský sál napěchovaný maturanty.

Kulturák přervaný k prasknutí naleštěnými pány, navoněnými a vyzdobenými ženami.

Vzduch těžkne parfémy, obloženými chlebíčky s vejcem a šunkou, kuřecími řízky a vzduchem létají špunty.

Červený koberec se táhne k pódiu a po něm se kroutí, poskakuje, tančí a hlavně, po něm se jde do života.

Vzduchem létají zlaté konfety, třpytky.

Rodiče nadšeně tleskají, výskají, skandují, natáčejí videa svých maturantů a hlavně se dojímají.

Netrpělivě vyhlížíme, čekáme toho našeho maturanta.

V tom chaosu, skandování a čekání se mi vybavila vzpomínka.

Vzpomínka zavátá.

Táda, Tádík, Tadeášek, Tádouš, můj synovec, k nám jezdil rád a často.

Byl osobnost už od malička a rád si prosazoval svou.

Vysvětlovat, zakazovat, mírnit se míjelo účinkem, protože Táda si vedl svou a diskutoval.

Po jedné návštěvě zoologické zahrady jsme se spolu dostali do zásadního sporu, kdy se začal vztekat, rudnout a hlavně se začal válet po zemi. Hysterák jako vyšitý.

Vzala jsem milého synovce do náručí, postavila do vany tak, jak byl v oblečení.

Ledovou sprchou jsem ho několikrát vzala od hlavy až k patě.

Po bytě se rozhostilo ticho.

Drkotajícími ústy pravil : Udám tě na linku týraných dětí.

Neudal.

Od toho dne jsme mezi sebou měli jasno.

V mikrofonu zaznělo jeho jméno. Vstoupil na červený koberec.

Usmál se, rozhoupal se do taktu a pozdravil rodiče, rodinu, svou lásku, popleskal se se spolužáky.

Vyrazil do života a symbolicky mu k tomu hrála Nirvana.

Maličko nejistý, maličko rozhozený, přesto šťastný, plný sil a ideálů vykročil psát další řádky svého příběhu.

U skleničky šampusu jsme rozvinuli společný sen o životě na Jamajce, kde já budu provozovat ruské kolo, on bude prodávat trdelník a budeme svobodně chodit naboso.

Jen jsem musela slíbit, že vynecháme sprchování....

Konkurz...

Vypisujeme konkurz a zveme vás na natáčení zábavného pořadu " Kočka jako šéf domácnosti ".

Požadavky na adepty kočičího umění :

- celý den se válet na gauči, posteli, podlaze, ve vaně, v umývadle, v myčce v příborníku, v sušičce, v kufru, v kabelce, na židli, na koberci

- skákat po hlavě majiteli / nejlépe v noci /, lehnout si na jeho nohy či hrudník, zavalit mu obličej, že se nemůže ani nadýchnout

- jídelníček si sestavovat dle svých momentálních nálad, chutí a rozmarů, pokud zrovna frčí období hmyzu, být hbitý a něco pěkně s křidélky si ulovit, pavouci, mouchy jsou povinní jako doplněk stravovacího režimu

- při stříhání drápků řvát jako tur, plakat, prát se, při čistění uší mlátit hlavou o umývadlo, při česání se válet jako prase v bukvicích

- hrát si jen podle rozmaru a nálady, pokud majitel poskakuje po domácnosti s hračkou, v případě nezájmu ignorovat

- ve fontáně na pití se nejlépe vykoupat celý a pak si jít lehnout na čerstvě vyžehlený ubrus

- drápat koberec, boty majitele, ignorovat škrabadlo, tkaničky od bot rozžužlat

- na vánoce, na velikonoce se válet na slavnostním stole mezi talíři, upravovat dekorace, skýtá se i možnost to za noc celé rozebrat

- majitele nejvíce potěší, když si adept lehne do čerstvě povlečené postele a zde pak vyzvrátí obsah žaludku po celém prostoru

- nejdůležitější je být pevný, tvrdý a důsledný šéf, manažer, generál, plukovník celé domácnosti a dohlížet na chod, eventuálně změnit stanovy a vše zařídit dle svých potřeb, protože kočka neustoupí ani o krok a kdo to ještě nepochopil, ten s nimi nemůže hrát v žádné reality show.

Těšíme se na všechny přihlášky, protože věříme, že ve vašich příbytcích mnoho ještě šikovnějších adeptů rozhoduje, šéfuje a řídí.

Krásný víkend přeje podřízená blondýna a kočičí kolektiv.

Čas malin nezralých...

Máte můj obdiv ... tak nějak začínala informační třídní schůzka v první třídě. Ve vteřině se mé sebevědomí katapultovalo až k nebeské bráně. Paní učitelka mne požádala, zda bych mohla vydržet do konce, moc ráda by si se mnou popovídala blíže.

Když všichni rodiče i těch nejvíc zlobivých žáků odešli, zůstali jsme spolu mezi čtyřma očima, vlastně né, ještě přihlížel Vašík Havel z prezidentského obrázku.

Kantorka si sundala brýle a zasněně pravila .... jak to všechno zvládáte ? Rodinu, dítě, práci, domácnost a ještě zpívat, koncertovat, to musí být tak vyčerpávající ??

S výrazem raněné laně jsem nechápavě kývala hlavou, jaké koncerty, jaké zpívání, jaké cestování ?

Moje dcera se domnívala, že jsem Marie Fredriksson ze skupiny Roxette a tak každému na počkání vykládala, že její maminka je zpěvačka, co zpívá a koncertuje v televizi.

Lehnout, ano, je po obědě a moje holčička už přivírá očka. Napěchuji automatickou pračku pěkně na vyvářku i s předpírkou a jdu si také hodit šlofíčka.

Probouzí mne rázné zvonění, někdo mlátí pěstmi do dveří, někdo do těch dveří dokonce kope. Rozespalá otevírám a rozzuřená sousedka na mne křičí : Ty krávo, vytopila jsi mě, zabiju tě. A odchází.

V koupelně zjišťuji, že můj poklad nejmilejší, moje láska nejkrásnější / rozuměj tímto mou tříletou holčičku / odtokovou hadici nacpala do kočičího záchodku a přísavku připevnila na střechu. Celý vyvářkový cyklus vytekl mimo vanu.

Jdu prosit o patro níž o odpuštění. V obývacím pokoji sousedům bublá strop jako na tureckém Pamukkale, ze stropu se kouří. Vše je nacucané, vše plave a vše doutná. Apokalypsa.

Sousedka pije z flašky rum a podává mi ho. Stáváme se kamarádkami na život, na smrt a když jsou záplavy, my dvě se smějeme.

Ách jo, zase ta neděle. Připravuji si věci na pondělí na ráno a chci si vyměnit náušnice, ženská jedna parádivá..

Otevírám šperkovnici a rychle zavírám. Otevírám a zase zavírám. Jsem ve svém bytě ? Jsem u nás doma ?

Mlha přede mnou, mlha za mnou..

Osmělím se a otevřu svou šperkovnici dokořán. Uprostřed leží nádherný prsten se zeleným kamenem, dva obrovské prsteny s červenými kameny a pak několik přepychových celozlatých kousků. Do mé šperkovnice se narodilo 7 nových, kouzelných prstenů.

Maminko, máš radost ? Gábinky maminka má doma hodně parády a tak já jsem jí donesla mojí Bárbínku a ona ti donesla něco pro radost. Maminko, já tě mám ráda.

Došlo mléko a droždí. Oblékám se a nechávám moji dceru v péči babičky / rozuměj v péči generálky /, která na potkání prohlašuje, že je babka chňapka a babka na baterky.

Po návratu ze samoobsluhy se mi naskýtá pohled pro bohy. Uprostřed postele leží moje mamka na zádech a hlasitě chrápe.

Na obličeji, dekoltu a ramenou má zhruba centimetrovou vrstvu krému od Oriflame. Kolem celého těla má úhledně rozložené dranžírovací, vykošťovací a šálovací nože ve všech velikostech, nechybí ruční sekáček na kotlety, nůžky na drůbež, palička na maso a celý příborník. / řeznická generace nevymře ani po meči, ani po přeslici /

Při vstupu do místnosti moje dcera dolešťuje plosky nohou mojí mamky švédskou kosmetikou na opary opět ve vrstvě nemalé. Babička spokojeně spí, chrápání rezonuje celou místností jako v kotci hnědých medvědů brtníků a kolem sebe má připraveno vše k úspěšnému šavlovému tanci od Arama Chačaturjana.

Íá, íá, íá, já jsem osel. Žehlím a přemýšlím, co k obědu. Moje sluníčko se vrátilo z venku a s úsměvem mi hlásí, že si nasbíralo spoustu krásných černých korálků. To je dobře.

Chci položit na stůl čerstvě vyžehlený ubrus, ale ... korálky, desítky, hodně desítek nám běhá po stole. Proboha!

Co to je ? Maminko, to jsou " autobusy ".

Korálky moje holčička sbírala včera, předevčírem. Korálky nám běhají v koši na prádlo, ve skříni, ve stolku u postele.

Mému dítěti září oči, nasbíralo nám domů stovky korálků, které mají nožičky, pěkně běhají po bytě.

Konec entomologa v naší rodině, každý den u dveří celní a devizová kontrola včetně osobní prohlídky, protože korálky se dají schovat i do kalhotek !

Z deníčku rockové babičky...

... když je v jednom dni poprvé a naposledy.

POPRVÉ jsem Soptíčka vyzvedávala ze školky. Strašně zvláštní pocit, když vidíte své vnouče v náručí naprosto cizího člověka.

Soptíček se ten den držel velice statečně, neplakal a vymaloval svou první šálu v životě.

V momentě, když nás uviděla mezi dveřmi, začaly se valit slzy jako hrášek. Plná dojmů, plná zážitků a hlavně změn, držela se jako klíště v náručí a rocková babička z toho měla stažené půlky a emoce s ní mlátily jako o závod.

Je naprosto jiné přicházet pro své dítě a přicházet pro své vnouče. S dítětem se ženete, spěcháte, kvaltujete a hlavně vůbec nevnímáte. S vnoučetem je to v klidu, na pohodu, sosáte, natahujete, absorbujete ten nádherný dětský svět výkresů, malůvek a výtvorů.

NAPOSLEDY jsme vytáhli kočárek. Půl roku v něm Soptíček neseděl, natož ležel. A nyní si prostě stoupla před kočárek a ani motorka, ani kolo, kočárek. Bylo to na jednu stranu strašně komické, protože už jí je prostě malý. Okamžitě usnula a spala spánkem spravedlivým, hlavně byla asi strašně unavená. Jezdila jsem se sluncem v zádech po cestě mezi polnostmi, ptáci zpívali s jarem na zobáčku. Uvědomila jsem si tuhle intimitu mezi námi, už nikdy nepojedeme takto samy dvě, už nikdy nepotlačím kočárek se Soptíčkem, protože jednoho dne z kočárku vyroste prostě každý.

Jedno japonské přísloví praví .... Děti nás vážou ke třem světům : minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Krásný týden přeji.

Běžec ...

Dnem svého narození jsem se postavila k silné, bílé startovací čáře.

Důkladně jsem si uvolnila svaly, vyklepala lýtka, zahřála svalovou soustavu.

Povytáhla trenýrky, upravila tílko a svázala vlasy.

Běžeckým botám jsem přitáhla tkaničky.

Stáli jsme tam všichni a na signál jsme vyrazili.

Předběhla jsem rodiče, bratra, soudružky učitelky.

Předběhla jsem soudružky družinářky, kamarády, přátele, milence.

Utekla jsem manželovi, dítěti, příteli, kolegům.

Nejdříve o jedno, pak o druhé, o třetí kolo.

Když jsme se míjeli, někdy jsme se usmáli, popovídali, pomilovali, pohádali.

Nesnášela jsem líné, pomalé lidi, lidi bez náboje, bez nasazení.

Osud mi jich jako zkoušku nadělil vrchovatě.

Ve svém běžeckém průkazu jsem měla napsáno : Má energii jaderného reaktoru.

Běžecký ovál se ze dne na den zvětšil, narostl do gigantických rozměrů.

Začaly mne tlačit boty, rozpadlo se tílko, trenýrky nedržely.

Na trati jsem se přestávala potkávat se svými nejmilejšími.

Na zádech přibývala závaží, zátěže, bolesti, chmury. Běžela jsem už sama.

Vyhořela jsem.

Doběhla jsem.

Abych se mohla postavit znovu na start, musela jsem se znova narodit.

Učila jsem se spát, jíst, umývat, oblékat.

Stavěla jsem se na nohy, učila jsem se chodit.

Poprvé jsem do života pouštěla odpočinek, flákání, zevlování, ovalovaní.

Zrodil se kavárenský povaleč, občasný loser.

Rozmanitost lidských povah a rysů mne už neobtěžovala, dívala jsem se i z druhé strany.

Poprvé jsem uchopila skutečnost, že nemůžeme všichni běžet stejným tempem.

Ve svém běžeckém průkazu jsem měla napsáno : Může vyběhnout, se svou energií umí nakládat.

Běžím.

Mé dráhy změnily povrchy. Střídají se čtyři roční období.

Dokáži běžet v týmu, občas zaběhnu časovku, dokáži běžet štafetu.

Štafetový kolík již předávám z ruky do ruky, odnaučila jsem se ho po druhém běžci házet.

Čas, zkušenosti, věk, stárnutí otupily ostré hrany.

Snažím se s lidmi potkávat, běžet ve stejném čase i na stejné trati.

Pokouším se být tolerantní, pokouším se přijímat lidi s jiným nastavením.

Nechci běhat sama, chci běžet se svými láskami, se svými milými.

Jen svým protivníkům mohu ukázat záda, nezáleží mi na nich.

S těmi se míjet mohu, nic si nedlužíme.

Dostala jsem do vínku nastavení, nebojuji s ním, už jsem ho přijala.

Jsou dny, kdy se běžecké trénování zvrtne, kdy naberu závratnou rychlost. Běžím s větrem o závod.

A pak se ráda vracím, kam patřím.

Mezi ostatní běžce.

Ve svém běžeckém průkazu mám napsáno : Když se vám zase začnu vzdalovat, houkněte, já ráda zpomalím.

Já už to totiž umím.