Dáma s minulostí...

Jako malá jsem sedávala na trávníku. Hrála si s beruškami, které běhaly po růžích.

Malými drobnými prstíky jsem nenápadně otrhávala květní lístky.

Kolem plotu procházela žena.

Úplně jiná žena než ty dělnice socialistického života, které běhaly doma v zástěrách s natáčkami na hlavě.

Nebo se přes den oblékaly do prostějovské konfekce, všechny stejné, všechny v zákrytu.

Vybočovala. Byla tak jiná.

Jemná, křehká. Vlasy sestříhané do účesu Mireille Mathieu.

Oči olemované vějířkem hustých řas, nádherné klenuté obočí dodávalo obličeji punc elegance.

Malá, drobná postava nechodila. Ona plula, vždy na vysokých podpatcích, jako by se její plosky s touto dekadencí narodily.

V době tesilu a škrábavého krimplenu, kdy bylo oblečení za trest.

Její květované šaty poletovaly kolem těla jako vánek a její chůzi dodávaly potřebnou dávku éteričnosti.

Mezi lidmi se jí říkalo TA.

Ta šla kolem, Ta zase vypadá, Ta měla kabelku, viděla jste Tu, jak šla.

Nehovořilo se o ní jinak, jak s despektem, jak kdyby její stigma smrdělo na míle.

S přibývajícími lety, s přibývajícím rozumem jsem pochopila, kdo je TA.

Živila se svým tělem, byla to prachobyčejná kurva.

Jako hodně velká sedávám na trávníku a s beruškami si už nehraju.

Zavřeli by mě do blázince.

Nedávno jsem jí potkala. Potkala jsem Tu.

Neprocházela kolem mne, ale proplula.

Je stále drobná, malá, ale neobyčejně svěží.

Vlasy už prořídly, jsou hodně prokvetlé bílými žilkami, které tak marnotratně každého upozorní, že už máte něco za sebou.

Má stále skvostné, jemné rysy, byť prošpikované vráskami.

Kolik mužů laskalo tyto nádherné jemné líce, líbalo jemné úzké rty.

Nedivím se žádnému muži, který propadl této ženě.

Procházeli jsme kolem sebe a já cítila opar minulosti, do které probleskovala součastnost.

Nikdy jsem ve svém životě neviděla, tak jemnou a sofistikovanou krásu.

Byl to dotek dětství, byl to dotek nezralosti a přesto tu optiku malého človíčka roky neznehodnotily, ba naopak.

Nezáležím čím jste, čím se živíte.

Záleží, co předáváte lidem, co z vás cítí, co z vás sálá, co jste schopni předat.

Dáma s minulostí je toho zdárným příkladem....

Leknínová...

... ať děláme, co děláme, letos je to bída, přátelé.

Lekníny by velice rádi kvetly, skutečně se snaží. Bohužel se snaží i rybí skupina a pokračuje v systematickém ničení celých rostlin. Dotazovala jsem se specialisty, co vede moje ryby k devastaci rostlin a v žertu mi oznámil, že se asi nudí.

Tak asi tak...přeji vám krásný letní týden a zdraví vás blondýna, která nemá vůbec tušení, jak takové nudění vypadá.

Uvažuji o nákupu kytary a nácviku estrádního bloku pro znuděné ryby...

Když má bloger tvář...

Sedíte v obýváku v pyžamu, ležíte nahý ve vaně a čtete si blog.

Čtete si cizí osudy, cizí příběhy, prohlížíte si zahrady, někdy kuchyně, jindy pole s prasaty.

Tak nějak se všichni " skoro " známe. Přesto odhadujete povahu, snažíte se zorientovat v labyrintu lidských osudů.

Přesto je to celé neosobní, virtuální a pro někoho i svět bláznů.

Na email mi přistála zpráva. Zpráva, ve které mě jiný bloger zval na kávu do lůna přírody.

Šok, padla mi brada. Tak to je už osobní, to je setkání tzv. z huby do huby.

A já vám byla ráda a pozvání jsem přijala. Byla jsem šíleně natěšená a samozřejmě zvědavá.

Když se blížil den " D " začala jsem být lehce nervozní, protože moje blogové setkání nebylo s blogerem, ale s celou jeho rodinou.

Říkáte si pecka, nezastírám a přiznávám, že na první shledání silná káva.

Když jsme se ráno poprvé slyšeli po telefonu, už jsem věděla, že jediná obava bude cesta.

Bloudila jsem jako již tradičně, ale pak jsme se potkali.

Poznala jsem maminku, tatínka, pana Drahého, Slečinku, Princezničku a hlavně jsem poznala naší Barušku.

Poznala jsem je všechny, jen nebyli virtuální, byli z masa a kostí. Měli tvář, mimiku, emoce, byli živí.

Přijali mě do svého domu jako hosta s otevřenou náručí.

Provedli mě domem s obrovskou tradicí a každý mi řekl kousek historie, kousek z jejich života.

Bylo to neskutečně emotivní a místy jsem se přistihla, že je vůbec nepouslouchám, že vnímám jejich přítomnost a jsem za to nesmírně vděčná.

U kávy jsme si popovídali nejen o blogu, ale i o životě.

S úžasnou princezničkou jsme si připomněla dávno zapomenutou bezprostřednost, její ševelení, dětskou radost budu mít v sobě velice dlouho.

Když má bloger tvář....

Tímto ti milá Baruško, mnohokrát děkuji.

Děkuji za pozvání, za pohostinnost, za to, že jsi mě nechala nakouknout do tvého života, že jsi podstoupila riziko a pustila jsi do soukromí cizího člověka. Bylo mi s vámi krásně v kouzelném prostředí.

Virtuální labyrint mi ukázal i tu báječnou stranu mince a jsem za ní nesmírně vděčná...když má bloger tvář.

Princezničko....moc děkuju za kytičku !!

Držák..

...měla jsem jako jediná jednobarevné šaty a tak mě mé kamarádky - květinářky využily jako " držák ".

Syn mé nejmilejší kamarádky se dnes ženil a tak jsem držela svatební květinu dřív než nevěsta.

Svatební kytici jsem naposledy držela takřka před 30 lety a musím říct, že to nebyl vůbec špatný pocit.

Takže jen sehnat ženicha a jdu do toho ...

Krásný víkend všem, užívejte si tropických teplot, mají být letos poslední !

Přej a bude ti přáno...

Tuhle starou pravdu mám v sobě a můj bratr vždy říká, že jsem blázen.

Nezávidím a každému přeji vrchovatě.

Maličký osten závisti v sobě vykřešu, já závidím obyvatelům Prahy místa pro relax.

Když se procházíte venkovní expozicí botanické zahrady Fata Morgany v Troji, jste v ráji. Můžete si na obrovském prostranství udělat piknik, lehnout si do obrovských sítí, spočinout ve stínu starých stromů, děti mají své vyžití v podobě dětských koutků, projít se lesem, dát si kávičku nebo víno na místní vinici, relaxovat na lehátkách, zasnít se v japonské zahradě a jste obklopeni skvosty z celého světa. A to celé vás stojí 80 korun českých na celý boží den.

V době hektického pospíchání, je tohle místo ideální, jak vypnout a nechat se unášet přírodou, škoda že si takový mustr bere k srdci málo měst v u nás v Čechách.

Červenec v kostce...

Byl to měsíc vokurek, vokurkové sezóny i bulvár vařil z vody.

V tomto měsíci jsem učinila jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě a začala dokončovat dokonalou transformaci v muže. Porodila jsem dokonalou dceru, zasadila mnoho stromů a nyní zbývá dům.

Ano, rozhodla jsem , že dokud mám síly, pevné nervy, pustím se do stavby kanadského srubu. Zmáhá mě pendlování mezi dvěma domácnostmi a chci utéct z paneláku. Myslím na stáří a chci být na něj připravená, chci ho strávit v přírodě, vstávat a usínat, když padá rosa a já tu rosu cítím. Začne období papírů, povolení, byrokracie, popotahování, stížností, kterou máte mnozí za sebou, tak mi prosím, držte palce.

Zahrada v tomto měsíci nabízí nemalé dary, začínají ve velkém kvést traviny, levandulové trsy a motýlí keř je plný čmeláků, včelek a nádherných motýlů. Přistěhoval se mi nový Ferda, takže mám někdy dva, někdy jen jednoho, asi si kluci udělali na jezírko pořadník. Rybí porodnice mi začala dělat na hlavě kudrlinky, celkový přírůstek činí 22 nových ryb, se stejným počtem jsem se v ranném stádiu rozloučila. Takže pokud na nějaké krajnici uvidíte blondýnu se sudem, jsem to já a prodávám jezírkové ryby. / nějak si na ten srub musím vydělat, že /

Soptíček v červenci je úžasnější než kdy jindy, snídá nanuk, obědvá nanuk a večeří nanuk. Nechce nic než nanuk. Povídá, šverká, ševelí, dělá ksichtíky, usmívá se, pusinkuje, hladí a je k sežrání. Vzdoruje méně, ale živelnost jí skutečně nechybí, rozvodněná řeka je proti ní potůček.

Loučím se s měsícem vokurkových nálevů, zavařenin, marmelád a šílených teplot. Měsícem prázdnin, veselého smíchu dětí, grilovaček, setkání s přáteli, dovolených, výletů. Byl barevný, plný lučního kvítí a hlavně zjištění, že se nám nenápadně krátí den a večer máme už dřív tmu. Přeji vám super zbytek léta a nezapomínejte na přátele...