Sladké mámení....

....pustila jsem se do úklidu fotografického archívu / nebavíme mě to /, no a při listování jsem našla uložený poklad. Před dvěma roky jsem dostala od Ježíška kurz zážitkové gastronomie na téma " Větrník, sachr a laskonka ". Byla to moje vůbec první návštěva kurzu vaření a protože miluji sladké, výběr byl celkem jasný. Nevím jak ve vašich cukrárnách, ale v našem městě už pořádný kousek dortíku nekoupíte, vše je nahoněné a chutná po plastu, je to prostě umělé. Dobrý větrník, nefalšováný jsem nejedla roky...

Ježíšek mě pozval do školy vaření Ola Kala, který vlastní pan Michal Nikodém a pokud máte doma kabelovou televizi, určitě jste ho už i při vaření viděli....

....pamatujete si na tu pravou karamelovou chuť větrníku ?....tady to skutečně tak bylo, naučili jsme se práci s odpalovaným těstem, jak duševně vydržet a nevlítnout do trouby, aby nám pak polotovar nesplaskl a zůstal krásně nafouknutý. Ještě dlouho budu mít na patře to blaho, bojím se, že už něco tak dobrého neochutnám...

.....Sachrův dort a laskonky, co se rozplynou na patře....věřte nebo né, jsou to jen milé vzpomínky, dnes bych takový dárek od Ježíška asi nedala, nějaký ten pátek se snažím nevypadat tak širokoplošně jako na fotkách, musela bych si vybrat...větrník x sachr x laskonka....při mé lásce ke sladkému nemám vůbec jasného vítěze....

Doufám....

....že ráno vstanu....

Chodím pravidelně cvičit a dnes jsem se zúčastnila Workshopu s Janou Loukotovou, je to velice ohebná kočka z Prahy, která každý měsíc jezdí k nám na sever, aby nás naučila být ohebnými a uvedla do našeho života strečink..

......strečink je účinná metoda, která umí šetrně a přirozeně připravit svaly na zátěž, je prý vhodný pro každého, kdo si chce uchovat svůj pohybový aparát v kondici.....no co si budeme líčit, rok od roku je to větší dřina kolikrát vstát i z postele.....

.....aby mělo cvičení smysl a neubližovalo, na těchto workshopech se mi moc líbí, že nejen že dochází nejdříve k účinnému prohřátí svalů, následně k pozvolnému procvičení a cvičitelka mezi námi stále prochází a upravuje špatné návyky, pozice, prý časem uvidíme, jak si daly zkrácené svaly říct....

...některá děvčata díky pravidlenému cvičení jsou o 10levelů dopředu, já po celoživotním gaučinku , přejídání, cukrování, v mládí kouření, mám startovní pásku maličko zašmodrchanou a tak fakt doufám, že zítra vstanu a budu chodit. Abych neukazovala jen cizí fotky, dám sem i tu svojí, mám ještě rezervy, ale kdo si počká, ten se dočká a jednou to třeba dám až na zem....

A o tom to je....

...vedu si sešit s účty, kam lepím složenky, vyúčtování a dnes jedna účtenka vypadla a připomněla mi únor 2014, vzpomínka rok stará, ale pro mě velice zásadní, přesně před rokem jsem ve 48 letech začala chodit do autoškoly, ale postupně...

V roce 1992 jsem se stala držitelkou řidičského průkazu, vůbec jsem to necítila jako přínos, spíše to byla přítěž, která mě tížila na hrudi, protože jsem řídit neuměla a strašně jsem se bála. V té době mě nepřišlo nijak zvláštní, že se do řízení nehrnu, netoužila jsem po tom, jen jsem byla limitována skutečností, že se musím prosit o odvoz nebo čekat, jestli bude mít někdo čas, mě odvést. Byla jsem na svém okolí závislá a tuto skutečnost jsem si uvědomila v momentu, když jsem potřebovala akutně s kocourem k lékaři, před domem stálo auto, já měla klíčky a žádnou zkušenost a všichni v práci. A ten den jsem se rozhodla, buď ano nebo ne, ale už musím toto bezvládí vyřešit...

Trvalo ještě pár měsíců, než jsem sebrala odvahu a v únoru roku 2014 zavolala do autoškoly a domluvila si kondiční jízdy. Tu noc před osudným dnem jsem skoro nespala, ale byla jsem rozhodnutá, že se s tím poperu. Pan učitel byl naprostý frajer, protože to pojal jako samozřejmost, že já řídit auto budu a tečka./ dnes jsem mu velice vděčná /.První jízda byla taková neuvěřitelná euforie, že koho jsem potkala, tak toho jsem líbala, brečela štěstím, prostě nářez. Jezdila jsem každou sobotu a neděli, pak už to tak veselé nebylo, jednu jízdu jsem celou probrečela, kdy jsem se nebyla schopná na čtyři semafory rozjet do kopce....a tak jsme tu křižovatku jeli 12x, aby se mi dostala pod kůži. Strašně ráda vzpomínám, jak mými spolužáky byli středoškoláci a já stará bába jsem si s nimi střídala o volant.A jednoho dne přišla na řadu věta " Simčo, od zítra už musíte sama "....

Dokud jsem jezdila s nějakým členem rodiny, tak jsem strach neměla, ale vyjet sama jsem se bála. Už jsem propadala skepsi, že budu tím sváteční řidičem, až jsem práskla sama do koní, jela a ještě ten den jsem si vysloužila lístek od policie za špatné parkování, ale od toho dne jsem se stala samostatnou řídící jednotkou, která si zajede kamkoliv a kdykoliv.

A o tom to je...posunula jsem svůj limit zase o kousek dál navzdory mým pochybám, navzdory mým strachům, navzdory rokům, které mi nikdo neodpáře, navzdory srandičkám z mého okolí, ale já to dala a co je víc....nevzdat to a jít s hlavou vztyčenou, protože nikdy není pozdě....

S odérem melancholie...

... v minulém článku jsem maličko poodhalila, jak se prostírá pro pana prezidenta a včera přítel mojí dcery vznesl dotaz, kdeže to vůbec je a rád by to viděl. A tak jsme se celá rodina vydali před obědem na procházku směr výletní zámeček Větruše. Svítilo sluníčko při cestě do kopce, když jsme zdolali sráz, nahoře se zatáhlo a začala fujavice. / už je jasný název Větruše, vyfotila jsem pár fotek a měla ruce zmrzlé, že jsem nebyla schopná řídit /, ovšem dole se nebe roztáhlo a nabídlo nám exkluzivní oblohu bez mráčku.

Večer jsem si prohlížela fotky z rána a okamžitě jsem je zavrhnula, přišly mi doslova děsné, díky šílenému větru nezaostřené, díky absenci sluníčka smutné a šíleně melancholické, díky továrnám, kolejím a mostům takové neosobní, díky šedivé barvě ponuré až depresivní, prostě hrůza, běs. Vždycky píšu, že jsem člověk senzitivní na světlo, s jarem dostanu křídla, v létě letím, na podzim pelichám a v zimě skomírám, proto mě ta smutná realita neoslovila.

Na jednom blogu máme už skoro měsíc krásné a pozitivní letní fotky, jinde si majitelka blogu hýčká hyacint, jinde zase připravují barevné košilky na velikonoční vajíčka, jinde se háčkuje jaro, všichni snaží nějak přežít ten odér melancholie, abychom pak za měsíc mohli vzlétnout a užívat si do sytosti barvy, slunce, oblohy...

A tak já nebudu štrikovat srdíčka na jarní věnec / ani to neumím/, hyacint mi už dokvetl, ale já sem dám ty smutné fotky, protože i tento čas patří do našich životů a pak záhy budeme odměněni tím lepším a pozitivnějším....

....Romain Rolland pronesl ...VIDĚT SVĚT TAKOVÝ JAKÝ JE A POTOM JEJ MILOVAT - TO JE NEJVĚTŠÍ UMĚNÍ .... a tak slibuji, budu se snažit....

Dobrou chuť, pane prezidente ....

....v uplynulých dnech v našem kraji a městě pobýval náš pan prezident a první dáma. A díky skutečnosti, že moje kamarádky- floristky měly za úkol objekt zvelebit, můžeme nahlédnout maličko pod pokličku, kam asi normální oko běžného smrtelníka nespočine....

.......jaké dobroty se podávaly, tak to už nevím, ale najisto byla šunka od kosti, tu si pan prezident podle jeho tiskového mluvčího dává často a bývá ve skladbě hradního menu. Naše první dáma má ráda kaly a tak doufám, že jí ty naše ústecké nezklamaly, oba si užili severočeského luftíku a nepřivezli si nějakou virozu....

Když chceš psa bít...

....hůl si vždycky najdeš aneb stále a neustále dokola..kočka nebo pes....

O naší pohádkové babičce jsem psala několik článků a všem jsem nám přála víc takových lidí, kterým není lhostejný osud zvířat bez domova. Ráno jsem předávala pytel krmení a paní - kočičková se rozpovídala...v uplynulých dnech na ni několikrát slovně zautočila dáma, která chodí venčit své dva exkluzivní sharpeie. A tak si představte, že dámě s frňákem nahoru vadí krmení toulavých koček, protože její dva miláčkové kočky rádi nemají a v jejich přítomnosti trpí.

Chápete tu absurditu situace ? Na území nikoho nebo nás všech, tedy na veřejném prostranství dokáže někomu vadit pár koček, které prostě a jednoduše někdo vyhodil, nevyhovovaly poměrům, nebylo dost peněz nebo někoho jen přestaly bavit, nevím. Každopádně přežívají jen díky lidem, kteří nejsou lhostejní a laxní. Co je to za člověka, který se veřejně prezentuje jako obrovský milovník a chovatel a na druhou stranu se chová jako lidský odpad?

Když jsem pořizovala fotky našeho Míši s koulodráhou, uvědomila jsem si, jak si vlastně žije jako kníže Rohan na rozdíl od těch věčně vystresovaných, přikrčených kočiček, které tak vděčně čekají každé ráno, až jim pohádková babička přinese něco na zub, mají to nyní v mrazech hodně tvrdé a bez domova, přesto vadí. A tak kočka nebo pes.... věřte, že já si vybrala ty kočky, přesto mě psi nevadí, mám je ráda, ale nemám na ně v paneláku prostor. Ovšem kdo mi skutečně vadí...tak to jsou lidé, kteří po svých psech exkrementy nechají válet uprostřed chodníku nebo schodiště a pak následně vyvolávají konflikty kvůli toulavým kočkám....přijde mi, že nám umírá ve společnosti tolerance.