Na pokec s Blondýnou 2

Když jsem oslovila svého dnešního parťáka k milému rozhovoru, uvědomila jsem si, že Renču Chudobovou z blogu Chudobka 1970 znám jako jednu vůbec z prvních, mých komentujících z blogových začátků, kdy jsem byla nesmírně vděčná za sebemenší odezvu. Roky běží, vážení a já bych vám dnes chtěla představit člověka, který se pral s osudem, nevzdal to pro nepřízeň a hlavně v nedávné době vyhrál nad zhoubným onemocněním, jehož hlavní poznávací znamením je milý úsměv.

1. " S úsměvem na rtech se dá zvládnout i nezvládnutelné "

Ze všech tvých fotografií, avatarů se na mne dívá usměvavá a strašně milá ženská.

Je úsměv tvá deviza ?

Směju se moc ráda, ale stejně ráda si i zaslzím u nějakého katastrofického filmu nebo u romantiky. Úsměv mě nic nestojí a ještě dokáže udělat radost. Při mé práci zdravotní sestry by měl být povinný.

Nemám v oblibě ten zářivý, strojený, americký, ale upřimný, od srdíčka. Někdy stačí jen pozvednout koutky a hned je den veselejší. Jestli je to má deviza ? Částečně asi ano.

Jeden prima človíček mi říkával " sluníčko ".

2. Znám tě a vím, že jsi nesmírně emotivní člověk. Vždy, když ze sebe potřebuješ dostat přetlak, je tvůj text plný pravopisných chyb / mám to stejně, moc emocí, moc chyb /.

Je pro tebe sdílená emoce důležitá ? Je blog ventil, kterým vypouštíš vše, co tě trápí, co tě bolí ?

Nestačí mi si psát soukromý deníček jako v 15 letech. Prostě potřebuji odezvu. Blog je jedním z ventilů vypouštějících můj emoční přetlak. Musím to ze sebe dostat ven. Zjistila jsem, že psaním si dokážu utřídit myšlenky. Někdy se stane, že až když celý problém vidím na monitoru, teprve pak mi dojdou všechny souvislosti.

No někdy ne všechny ... Co nedocvakne mně, dojde mým čtenářům.

Zkrátka blog je značka ideál.

3. Rodina je pro adoptovanou holčičku středobod vesmíru.

Jedna tvá fotografie z dětství mne dojala. Seděla na ní malá, kouzelná, okatá holčička a já měla okamžitou potřebu, že bych jí chtěla objímat.

Jsi kontaktní člověk, potřebuješ být objímaná, hlazená a milovaná ?

Kdo nepotřebuje lásku ani objetí, ten si něco nalhává do vlastní kapsy. Je to jedna ze základních potřeb každého člověka. Když byli moji synové malí, chodili jsme si pro objetí a pusinku navzájem.

Jenže jak rostli, tvářili se přitom všelijak. Tak jsem to utnula. Byla to velká chyba.

Dnes už se zase objímáme a pusinkujeme. Jen bych u toho mladšího synátora potřebovala stoličku. Má skoro dva metry a já pouhopouhých 159 cm.

V manželově rodině se objímání moc nevede a je to smutné.

Nedokážu si představit život bez lásky. Nemusím poslouchat milostná vyznání, stačí mi vědět, že jsem milovaná. U nás nefrčí každodenní projevy lásky. Ale manžel se o mne zajímá. Chce vědět, jak se cítím, jestli jsem spokojená, co mne trápí. Pozná na mně, když se něco děje a já na něm.

No a když mám potřebu být v jeho objetí, tak mu prostě vlezu do náruče a nechám se od něj " trochu pomačkat."

Ale hodně dlouho mi trvalo říct si o to...

4. Sama bývalá zdravotní sestra, proč zrovna toto poslání ?

Záměrně píši poslání, nikoliv zaměstnání, protože my pacienti to okamžitě vycítíme.

Je to velice prosté. Jako dítě jsem toužila nosit " sluchátka " alias fonendoskop. Byl to můj důvod, proč se stát lékařkou.

Později mé známky ve škole / vyznamenání s odřenýma ušima / nestačily na gympl.

Tak jsem zkusila dětskou sestru. A to klaplo. Postupně jsem zjišťovala, že profese zdravotní sestry je přesně to, co mi vyhovuje, co mne naplňuje. Nejspíše to bylo někde nahoře dopředu naplánováno.

Baví mne to. Hodně. Je to můj osud.

5. Vzpomeneš si na pacienta, který bude v tvých vzpomínkách nesmrtelný ?

Kupodivu jeden takový je. Dodnes si pamatuji jeho jméno i rok narození. Je totiž stejně starý jako můj manžel.

Ležel u nás se zlomeninou pánve, měl zavedenou hadičku na močení.

Ten den se mu měla vytahovat a hádej, kdo šel tento výkon splnit ? Nevím, kdo z nás dvou byl červenější, jestli on nebo já.

6. Jezdíš na kole se svým manželem, miluješ koncerty, jsi zručná motálistka / háčkuje, plete /.

Díváš se na romantické i katastrofické filmy, jsi blízká přítelkyně paní přírody.

Čím ještě bojuješ proti vyhoření, které je u zdravotníků časté ?

Vystihla jsi skoro všechno. Jen tu chybí četba knih. Jsem notorická čtenářka. Ponořím se do děje a v tu ránu jsou mi světské problémy naprosto ukradené. Poslední dobou mne obě sličné slečny mých synů lákaly na zajímavé knižní tituly, ale protože bych na ně v knihovně musela dlouho čekat, naučila jsem se pracovat se čtečkou knih. Nelpím na papírové formě, na šustění listů, ani na vůni knih.

Miluju příběh jako takový.

7. Jednou jsem někde řekla, že mám doma 30 knih Danielle Steelové. Dostalo se mi hrubého intelektuálního výsměchu.

I ty se k této autorce hlásíš jako k oblíbené, baví tě číst knihy s dobrým koncem, takové ty pohádky pro holky ?

Mám ji moc ráda. Umí psát tak, že se to čte jedním dechem. Pro mne je Steelová zárukou dobrého příběhu. Svět kolem nás je plný násilí. Jedna televizní stanice dokonce své zpravodajství rozdělila a jednou její částí jsou krimi zprávy.

Tak proč si neodskočit do zamilovaného románu se zaručeně dobrým koncem. Když to člověk bere jako oddych z tvrdé reality, proč ne. Když číst romantiku, tak rozhodně Steelovou.

8. V profilu máš napsané jako oblíbené jídlo mimochodem brambůrky.

Brambůrky na chuť, brambůrky na stres, brambůrky pro radost.

Tak jak je to s těmi brambůrky vůbec ?

Je to s nimi přímo horor. Brambůrky jsou pro mne mor. Když je začnu chroupat, není úniku. Hmmmm.

Nesmím je kupovat, protože pak je fakt musím sníst. Snažím se vyhýbat regálům s nimi, jenže sem tam se mi to nepovede.

To pak vybírám to nejmenší balení. Nesmím ovšem zjistit, že větší balík je levnější. Ach jo....

9. Že nemoci nechodí po horách, ale po lidech, tak na tuto skutečnost jsi si mnohokrát sáhla.

Tvůj manžel, rodiče a do finále ty sama. Verdikt KARCINOM, potom nikdo netouží.

Statečně jsi se rvala, bojovala a zvítězila nad tou kurvou.

Je něco, co bys chtěla říct všem, vzkázat, sdílet ?

Docela nedávno jsem četla jedno moudro. Člověk je poražen, až když přestane bojovat.

Můžeš onemocnět rakovinou, ale nesmíš přestat věřit, že se to zlomí a ty vyhraješ. Není to jednoduché.

Podstoupíš náročnou léčbu, po ní neméně náročnou rekonvalescenci, uděláš vše, co ti lékař doporučí. Prostě se zapřeš a jdeš do boje. Musíš chtít, mít důvod, proč to děláš. Pak to půjde.

S většími či menšími problémy, ale půjde.

10. " Kde řeka Morava kvapným tokem spěje, tam kde lid líbezné, krásné písně pěje ... Morava, je jistě krásná zem "

Jsi patriot, jsi spjatá s Moravou, jak moc ti to místo ovlivňuje život ?

Takhle jsem ještě nikdy nepřemýšlela. Mám ráda Českou republiku. Je tu tolik krásných míst.

Od malička žiju na Moravě, na Hané. Mám to tu ráda.

Ale také ráda jezdím k moři, na Balaton, do Rakouska na dovolenou. Nedokážu si představit, že bych někde v zahraničí žila natrvalo. Odpočinout si, nabrat síly, zrelaxovat, to jo. Jenže doma je doma.

11. Po čem touží silná žena, která dostala na frak od osudu, od života.

Po čem touží člověk, který o své místo pod sluncem pere jako lev ?

Momentálně toužím po vnoučatech a tiše ti závidím úžasného Soptíčka. Ale v nejbližší době se nic nechystá. Mladí si užívají života a poznávají se navzájem. A tak to má být. Moc jim přeju, aby oba vztahy vydržely. I mně a manželovi přeju, aby nám to klapalo. Po 29 letech si to snad oba zasloužíme. Je strašně moc fajn vědět, že tomu druhému na vás záleží. Že mu není jedno, jak na tom jste. Už oba dva víme, že o lásku se musí pečovat. Je totiž velmi křehká.

Děkuji za skvělou společnost, děkuji, že jsi a děkuji, že jsi pootevřela dveře do tvého nitra, milá Renčo.